„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“

„Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.“

Izajáš, Hrozby a zaslíbení, Šesteré „Běda!“

            Navazujeme na první část příspěvku, která byla zveřejněna 18. března 2025. Obsahovala poukaz na autoritářské povahové rysy, právní otázky provozních a lokalizačních údajů v internetu, povahu hybridní cenzury, ale i otázky platforem online, dezinformací a fám či sociálních kreditů podle nařízení EU o umělé inteligenci. Ve druhé části se podíváme hlouběji na některé duševní a právní jevy. Dokončení o svrchovanosti státu, národu a o právu přirozeném a naději obsáhne poslední, třetí, část.

Hysterie mravní, politická a válečná

Všeobecně nám často chybí vnitřní klid, radost, důvěra, naděje a vnímavost chvění citu. Spjaté se živou silou vnitřní míruplnosti bez útočnosti a úskočnosti. Přirozený prostor pro svědomí, soudnost, lítost a obyčejnou lidskost jsme si zavalili vlastní bídou. Z kanceláří chladně počítáme plánované ztráty „lidských zdrojů“ na bojištích v cizích zemích.

Snadno nás vnitřně rozhodí nepěkná vnější dění a můžeme se v nich ztratit. Průtoky životní síly si blokujeme. Prim hraje destruktivní duševní naladění včetně válkychtivosti až k sebevražednosti v rámci „kultury smrti“. Namísto radostného tvoření v míru. Válkychtivost nebo touha po zcela neúměrném, zběsilém, zbrojení na úkor běžného životního štěstí obyvatelstva může být u někoho osobním projevem až psychopatologického strachu zcela mimo realitu. Myšlení zůstává zatemněno a důkazy opaku bývají odmítány, zlehčovány či posmívány z důvodu osobní nedůvěry. Nesoudnost přerůstá do nestoudnosti. Jistě, osobní vymknutí se z „kloubů přirozenosti“ vyvolává strach ze světa.

Svou roli podle všeho sehrává, vedle autoritářských povahových rysů, též vydatná hysterie mravní, politická a válečná, a to u části davu nejen západního světa. Zjevně se jedná nejen o výsledek cílené manipulace částí hromadných sdělovacích prostředků, ale hlavně o projevy vlastního strachu po vykořenění sebe sama z přirozeného řádu světa a z jeho podstaty a smyslu. Kdo vědomě stojí v síle působení objektivního přirozeného řádu a je duševně zdráv a schopen rozlišovat, nemůže být vyšinutý ani potřeštěný, ani podléhat davovému omámení.

Osobním pocitům strachu či ohrožení obvykle chybí věcný základ opřený o pravdivé, známé, skutečnosti v místě a čase. Věcnost a pravdivost u některých lidí ustupují jejich emočním rozladěním, pouhým subjektivním pocitům, povrchním dojmům, neznalosti veřejně dostupných fakt či špatné zkušenosti z minulosti bez opory v současnosti. Podílí se na tom i hojně rozšířený nešvar nedůvěry, plodící až nenávist, kdy námi vyvolaným děsům ustupuje nejen jemné citové vnímání, ale i sám zdravý rozum. Nemluvě o vlastními pocity zkreslené až vyloučené osobní schopnosti klidného úsudku a racionálně právní argumentace. Anebo půjde o autocenzuru z obav před i jen nepřímým odsudkem „mezi svými“ či jiným přímým nebo nepřímým postihem. Například z mocenské strany některého nadřízeného, pocitově jinak naladěného člověka.

V lednu 2023, bylo to podvečer dvacátého pátého, mezi prvním a druhým kolem přímé volby prezidenta republiky. Ve středu Brna mě zaujal nebývalý hluk, ryk až řev davu a řinčení. Nesl se široko daleko z jinak klidného Dominikánského náměstí. Nedalo mi to a šel jsem se podívat. Před barokní Novou radnicí stál stánek jednoho z kandidátů, kteří postoupili do druhého kola, dřívějšího předsedy vlády Andreje Babiše. Podstatná část sroceného davu protestovala proti jeho kandidatuře. Zaujala mě dvojice mladých lidí, dívka a chlapec. Vypadali jako zletilí. Po domácku si vyrobili transparent obsahující výstražné značky radiačního záření s textem „Nežli Babiše volit, radiací nech se skolit“. Volební program každého z kandidátů lze věcně kritizovat a můžeme mít různé osobní preference. Navíc politická debata i v podobě veřejného shromáždění mívá rysy nadsázky, zvýrazněných projevů, přehánění, zobecnění, zjednodušení, jakož i vytrysklých kladných, nebo záporných pocitů. Může být podobná oprávněnému reklamnímu přehánění. Přesto mě text na transparentu zamrazil i za zimního počasí. Přes veškerou nadsázku demonstrující lidé politicky hráli se symbolikou smrti. Rok již probíhal ozbrojený konflikt na Ukrajině mezi třetími zeměmi mimo EU s hrozbou, že válečné zabíjení a ničení propukne v jadernou válku neznající státní hranice. Byť by se tak mohlo stát třeba jen z nedbalosti nebo nešťastnou náhodou. Sebevražedně hrdé „skolení radiací“, prosté soudnosti, by reálně mohlo mít povahu pomalého odumírání tělesných orgánů v důsledku nemoci z ozáření včetně dědičných vad. Přesto oba mladí lidé vnesli do veřejného prostoru politický projev „kultury smrti“, zlehčující potenciální poškození plodnosti a vznik zhoubných nádorů. O síle jimi vyvolaných myšlenkových forem z nenávisti, se kterými si zahrávali v rozvášněném davu, zdá se, pranic nevěděli, ač by mohli. Rouhání se životu se nevyplácí. Ani v pocitově vyhrocené volební „antikampani“. Ani z obav vyvolaných osobním strachem z některého kandidáta na základě pocitu nedůvěry k němu.

            Samostatnou kapitolou by byla některá justiční a ústavní selhání soudcovská.

Zejména projevy „stádního myšlení“ a „stádního chování“ při rozhodovací činnosti, což nejsou nadávky, leč sociologické pojmy. Patří sem i nebezpečí psychického neunesení výkonu vrcholného veřejného úřadu, projevující se například samolibostí nebo nezdrženlivostí bez korektivní zkušenosti. Nepříznivou roli sehrává možné nežádoucí posilování „emoční justice“ a „emoční ústavnosti“ ze strany spřízněných duší a některých novinářů. Kupříkladu poměrně oblíbený novinářský výraz, že „Ústavní soud se zastal …“, sice vystihuje emoční zabarvení, avšak může tím pádem zamlžit věcný základ právního případu. Navíc pasovat Ústavní soud do „spasitelské“ role „zachránce“ neodpovídá jeho ústavní pravomoci ani ústavní dělbě veřejné moci.

            Příčiny zmíněných a podobných jevů však nehledejme v „době“, nýbrž v nás samých. V našich vybujelých vlastnostech, zdaleka nejen dobrých.

Potřeštěnosti, hašteřivosti, hlouposti a zanesená myšlenková líheň

Podstatná část lidí je v současnosti silně emocionalizovaná, pocitově rozbouřená nebo znepokojená. Zároveň je globálně technologizovaná nadnárodními obchodními korporacemi za účelem jejich soukromého zisku. Do toho všeho proniká též víra v necitlivý vědecký rozum.

Obecným naladěním bývá vnímat věci emocionálně podle svých proměnlivých a lehce ovlivnitelných pocitů „líbí – nelíbí“, včetně pocitů vybičovaných, zmanipulovaných, povrchních anebo na veřejný odiv stavěných. Týká se to i pocitového formování veřejného mínění. Stačí si připomenout politický marketing či politickou reklamu. Bývají cíleny emočně, protože právě tak lze snadněji získávat politické hlasy za účelem veřejné moci. Mluvíme někdy až o davové hysterii, rozdmýchané některými méně odpovědnými politiky a s nimi sblíženými či stejnorodě laděnými novináři. Projevit se to může od zlehčování a zesměšňování bližního, přes jeho hanobení až po doslovný hon na člověka. Emoční projevy bývají až přehnané, teatrální či nacvičené. Věcnost a ohleduplnost na bližní při správě veřejných záležitostí stojí stranou. Stejně tak podstatně chybí vskutku upřímné sociální cítění.

Jak známo, obyčejná lidská hloupost, projevující se zjevnou neschopností rozlišit mezi ideologicky nebo politicky vybájeným světem a realitou, obvykle vede ke špatným politickým (i právním) rozhodnutím. Až k takovým, která svou krutostí objektivně urážejí obyčejné lidské cítění. Stačí si uvědomit hloupost politických a hospodářských bojů pomocí jaderných zbraní v rozporu se zdravým rozumem anebo hloupost náboženských bojů, příčících se procítění přirozené lidské zbožnosti.

Za příklad z československé právní minulosti slouží systémová „oddanost věci socialismu a komunismu“. Soudy a prokuratura měly podle zákonů ze 60. let, krom jiného, „vychovávat občany k oddanosti k vlasti, k věci socialismu a komunismu“. Odpovídalo to soudobé politické propagandě plné lží a zkreslení pravdy. O oddanosti k vlasti by snad bylo možno v realitě hovořit jako o všeobecně přijatelném hodnotově-výchovném cíli, spojeném s reálnou snahou o jeho sledování v duchu lásky k vlasti a péče o ni. Tak tomu u nás ostatně bývalo již dříve. Ovšem bez mocenského vmísení soudů a prokuratury. Otázku přirozené povahy práva na vlast ale u nás od 90. let politicky zpochybňujeme pod vlivem zlé minulosti staré dnes již osmdesát let.

Naším hněvem bývají dotčena státem uznaná a chráněná přirozená práva člověka spojená s osobností. Myslíme zejména přirozené právo na čest nebo přirozené právo na vážnost včetně vážnosti veřejné či přirozené právo na samu lidskou důstojnost. Následkem zlobného výlevu může být ublížení na cti. Veřejné zostuzování bližních nebo jiné pranýřování je přitom zakázáno.

Každá kritika má své, předem známé, ustálené a srozumitelné právní (a morální) hranice přiměřenosti. Tyto hranice vyplývají z práva veřejného i soukromého. Například zákonným vymezením přestupků proti občanskému soužití. Jistě, podle okolností případu nutno brát zřetel na zvláštní rysy veřejných debat o věcech veřejného zájmu nebo na jiné znaky politického řádu. Ostatně i dobré mravy hospodářské soutěže jsou léta brány za volnější nežli dobré mravy běžné či obecné. Například mezi lidmi v bytovém domě. Do značné míry podobně to platí pro politickou soutěž v poměru k soutěživosti v běžném životě.

Leccos věcně souvisí s technologizovanou společností, zejména s globálními sociálními sítěmi elektronických komunikací. Mezi podstatné znaky jejich obchodních modelů totiž patří zohledňování pocitových výlevů kohokoli z řadveřejnosti. Kupříkladu pomocí emodží, které podobně jako emotikony přesahují pouhé dorozumívací upřesnění, aby nedošlo k mýlkám či nepochopení významu strohého textu. Nejedná se o projevy jen vzájemného souznění, podpory ducha, ale i o výlevy hněvu, zlosti nebo nepřátelství. A to i bez ohledu na věcná zkoumání a běžné kritické myšlení včetně zavedené právní (i obecné) argumentace, aniž bychom museli být odborníky na všechno. O hlubším vnímání, vcítění ducha, nemluvě. Výjimky nechme stranou.

Potíž by nastala, pakliže by zmíněné obchodní modely, sledující soukromý zisk, podcenily možný dopad na lidi trpící například emočně nestabilní poruchou osobnosti (Dg.  F63.3). Kupříkladu na lidi osobnosti agresivní, výbušné nebo hraniční. Do hry mohou vstupovat též lidé trpící některou z diagnostikovatelných poruch pohlavní identity (Dg. F64), které rovněž patří mezi poruchy osobnosti podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), (sděl. č. 495/2003 Sb., ve znění aktualizací).

Stranou nelze nechat myšlenkový neklid, vtíravé myšlenky a celou myšlenkovou líheň, která není jen dobrá, ale i špatná, jak odvisí od nás samých. Myšlenkový neklid se navenek projevuje i nutkavými činy. Například nutkavými morálními hodnoceními cizích lidí prostřednictvím sociálních sítí se značným veřejným dopadem. Někdy se tak děje ve snaze odvrátit domnělé nebo skutečné nebezpečí, když jádrem bývá vlastní strach. Důležitou roli sehrávají individuální predispozice nebo zvýšená pocitová zranitelnost v důsledku narušené psychické odolnosti v běžném životě.

Vnější projevy vnitřních neklidných dějů v lidech se mohou projevovat různě. Hněvivým výlevem, zlostí, podnícenou nesnášenlivostí bližního až rozdmýchanou nenávistí k celým národům či politickým nebo jiným skupinám, posměvačností anebo zlehčováním jiného člověka, vystavováním ho hrubým urážkám nejen v soukromí, ale i na veřejnosti apod. Určující jsou vždy individuální naladění nitra. Buď všeobsáhle míruplná a věcná, ač laskavě přísná, anebo zlobná, vymknutá z klidu a míru.

Vedle láskyplnosti, všeobsáhlé vnitřní míruplnosti, laskavosti, věcnosti, citového prožití, vzájemné podpory ducha (nitra), jakož i vedle používání zdravého rozumu spolu s přezkoumatelně metodickou právní (i obecnou) argumentací se vyskytují též potřeštěnosti, hašteřivosti, zlomyslnosti, ale i podivínství či pocitové výstřednosti anebo úzkosti, strachy a obavy. Vše z toho má svůj individuálně osobnostní ráz a potenciálně podléhá vlivu okolí nebo hromadných sdělovacích prostředků sledujících své vlastní hospodářské a jiné cíle. Aniž by se ale muselo nutně jednat o diagnostikovatelnou a lépe nebo hůře léčitelnou poruchu chování. Nicméně afektivní duševní poruchy (poruchy nálady) či poruchy osobnosti nejsou vyloučeny. Vadu morálního charakteru však nelze odstranit beze změny vlastního postoje. Bez vlastního přičinění ostatně nelze zhojit ani leckterou vadu zdravotní. Například u některých vad řeči.

Předsudečná nenávist a morální kýč

            Hodně, až nadměrně, kritizujeme jiné, málo chválíme.

Morální pobouření, návaly pocitových bouří a zejména vnitřní puzení k neklidu se může navenek projevit nesnášenlivostí až nenávistí. Společensky nebezpečnou roli sehrává i předsudečná nenávist. Vedle „pouhých“ předsudků. Mnohdy se jedná o hluboce zakořeněné jevy, jakož i o společensky zavedené myšlenkové stereotypy, které se vyznačují nižší osobní schopností rozpoznávací.

Příkladem slouží předsudečná etnická nenávist k některému národu jako takovému a k jeho příslušníkům. Ačkoli možné zlo obvykle vyvěrá z dočasně mocného politického režimu, jehož představitelé a pochopové ovládají národ. Léta, zhruba od počátku 90. let, jsme u nás poměrně často trpěli předsudečnou nenávistí vůči Ukrajincům. Ženy, které u nás pracovaly, jsme brali hlavně za uklízečky, v horším případě za prostitutky. Muže za pomocné dělníky dostávající od nás mzdu na ruku bez zdravotního a sociálního pojištění, v horším případě za „mafiány“. Výraz „pošlu na Tebe Ukrajince!“ patříval ještě nedávno mezi výhružky. Stačilo uvolnit válečná stavidla a předsudečnou nenávist jsme namířili jinam.   

Uvolněná zkažená nitra vynášejí ven nejen hrubé urážky, ale i „pouhá“ nemístná zlehčování vážnosti. Někdy bývají velkoryse přehlížena nebo odbývána tím, že druhý je ještě horší. K přehlížení nebo zlehčování dochází zejména tehdy, jestliže hrubé urážky nebo zlehčování ideově odpovídají například určité stranicko-politické linii či vyhovují okamžitému skupinovému zájmu některé politické strany nebo politického hnutí v boji o veřejnou moc nad lidmi nebo o její udržení.

Nemalou roli sehrává morální kýč. 

Může být projevem osobních snah ukázat se svému okolí v hezkém světle anebo se předvést na veřejnosti jako člověk, který je morálně lepší, tedy osobně hodnotnější nežli „méněcenní“ bližní, hodní až opovržení. Zmezinárodněle se takovému chování říká „virtue signalling“, mávání ctností. Samo přiměřené veřejné moralizování, které by si ctnostně hledělo udržování dobrého stavu veřejné morálky vyvěrající z obyčejného lidského cítění a sloužící veřejnému prospěchu, by občas nebylo na škodu. Právo ostatně počítá s ochranou veřejné morálky jako jednoho z veřejných blah. U „mávání ctností“ se však obvykle jedná o sebeprezentaci v osobním zájmu ukázat se „in“, a tak usilovat o zalíbení v očích veřejnosti. Vyloučit ale nelze naivitu a nevědomost.

V jádru „mávání ctností“ může stát nedostatek sebevědomí. Projevit se může, vzájemně posilovanou, touhou viditelně patřit do „tábora lepších lidí“.

„Obětní beránek“ za všechny vlastní i skupinové děsy a duševně nezpracované strachy a námi vyvolané temnoty se vždy najde. V rozporu s ústavní hodnotou demokracie by však bylo, jestliže by se „obětním beránkem“ stal sám lid. Například „jen“ parlamentním uvalením sociálně necitlivého daňového a podobného zatížení. Anebo „jen“ chybějící vůlí cenových orgánů k sociálně citlivému použití některého zákonem dovoleného způsobu regulace cen z připuštěných důvodů (zák. č. 526/1990 Sb.). Zejména v případě mimořádné tržní situace.

Chybějící „komise pravdy a usmíření“ a svévolné odplaty v základu právního státu

Dlužno říci, že vše, co popisujeme výše, není ničím právně novým.

Kupříkladu stále u nás platí, původně československé a prvotně dočasné, popřevratové tzv. ochranné zákonodárství z let 1991 a 1992 (zák. č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.). Přijato bylo jako způsob „vyrovnání se s minulostí“, s předchozí dobou nesvobody 1948 až 1989. Namísto věcnosti a právnosti hledící si „náročné a nákladné“ individuální spravedlnosti podle okolností případu jsme však převážně uvízli v bezduchém právním formalismu a v moralizování s nadřazeným, až odsudečným pocitem „lepších“ lidí, než ti „jiní“. Na právní postupy v latinskoamerickém nebo jihoafrickém klidném duchu „komisí pravdy a usmíření“ jsme neměli sílu, odvahu a snad ani nebyly v převažujícím stranicko-politickém zájmu. Výjimkou byla, ovšem přehlasovaná, tři veta prezidenta republiky Václava Havla z let 1995 a 2000. Směřovala proti prodlužování účinnosti mimořádného přechodného zákonodárství.

Ve skutečnosti by se mělo jednat o vskutku osvobozující „pravdu“, o zpytování svědomí, životní poučení, pokání s nápravou a odpuštěním, jestliže se jednalo o čin špatný, a o společenské „usmíření“ zaměřené na výhledy žití do budoucna. Nikoli na zlořečení, navíc hromadné, a na společenské vylučování na doživotí bez ohledu na okolnosti případu. Doživotí je právně nesrovnatelnou dobou zákazu činnosti.

Dva Ústavní soudy, československý v roce 1992 a český roku 2001, ač rozumně omezily dotčený okruh lidí, nevyložily ústavněprávní věc, navzdory odborné literatuře, použitím obecně uznávané právní argumentace. Zejména se tak nestalo posouzením ani právní poměrnosti, ani ústavní přednosti jinak stanovící, ratifikované a vyhlášené Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a povolání), tj. úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111 z roku 1958, (vyhl. č. 465/1990 Sb.). Úmluva, ač je v této věci použitelná jen v případě ochrany politických názorů, nebyla dodnes vypovězena.

O mezinárodněprávně chráněný „politický názor“ by se mohlo obsahově jednat kupříkladu v případech „ideové spolupráce“ při zpravodajské ochraně Československa před zahraničním terorismem nebo před nebezpečím přenesení cizích ozbrojených konfliktů na československé území před rozhodným dnem 15. února 1990. Vyloučit nelze ani jinou činnost ve prospěch v každé době právem chráněného obecného zájmu a zároveň odpovídající veřejné morálce. Tedy ani takovou činnost, která by byla svým minulým obsahem a účelem stejná nebo srovnatelná s dneškem.

Mezinárodní smlouva dovoluje diskriminační opatření pouze proti člověku, který je „oprávněně podezřelý“, že se zabývá, tj. v přítomnosti, činností škodlivou pro bezpečnost státu, nebo o němž je „prokázáno“, že se zabývá, opět v přítomnosti, takovou činností (čl. 4). Hromadné důkazy z přítomnosti byly v řízeních před oběma ústavními soudy slabé, povšechné nebo žádné. A to zejména z hlediska doživotního vyloučení skupiny občanů z uplatňování ústavně zaručeného politického práva přímo se podílet na správě veřejných věcí (čl. 21 odst. 1 Listiny). Aniž by byl soudem nebo správním úřadem pravomocně udělen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu určitých funkcí, trvající omezený počet let a připouštějící upuštění od výkonu zbytku trestu. Už řadu let také nelze pominout zavedenou právní instituci zákonného zpřístupnění příslušných svazků podle zákona z roku 1996, zejména pak novelou z roku 2002.

Právní pochybnosti se týkají též rozumnosti, která dílem ustoupila morální hysterii až stihomamu nebo bludu. Na mysli máme, aniž by se jednalo o soudní nebo správní trest, doživotní zákaz činnosti spočívající ve výkonu určitých funkcí pro člověka, který byl před 18. listopadem 1989 na rozkaz „účastníkem kursu delšího než tři měsíce na Vysoké škole ministerstva vnitra Svazu sovětských socialistických republik pro příslušníky Veřejné bezpečnosti“. I kdyby byl kurs obsahově zaměřen na technické novinky v bezpečnosti silničního provozu a konal se v době tamějšího, u nás ještě nebývalého, uvolnění politické svobody projevu a hospodářské reformy.

Na dokreslení celkového přístupu československého státu můžeme poznamenat, že zatímco ratifikace citované mezinárodní smlouvy byla mezinárodně zapsána 21. ledna 1964, smlouva byla ve Sbírce zákonů vyhlášena až po třiceti šesti letech, dne 12. listopadu 1990.

Ve společnosti byly od počátku 90. let a místy jsou stále běžně pozorovatelné rysy až morálně-politické hysterie s touhou po odplatě či vylučování. Ovšem pocitově výběrově podle subjektivní libosti projevující se svévolným promíjením skutkupodle dojmu o jeho „odpracování“ bez dalšího. Výraz „očista veřejná života“, který by snad měl mravně obrodně vystihnout celou právní záležitost, použit nebyl. Žádná „očista veřejného života“ by ale neměla valný význam bez očisty vlastního nitra kohokoli. A bez právní přiměřenosti, jejíž nedostatek narušuje základ právního státu. Ledaže by byly procesně přezkoumatelně provedeny pádné důkazy o nebezpečnosti něčí současné činnosti v poměru k obecnému blahu bezpečnosti státu.

Aby bylo jasno, za mimořádných situací včetně zásadní změny politického režimu za účelem jeho podstatného politického zlepšení by bylo možno podle okolností, pakliže by nebyl možný šetrnější postup, ústavním zákonem dočasně upřednostnit obecné blaho bezpečnosti státu v poměru k subjektivním politickým právům občanů. Předpokladem by bylo, aby jejich pravomocně soudně prokázané činy v přítomnosti závažně nepříznivým způsobem ohrozily nebo porušily toto obecné blaho. A tím by byly způsobilé přivodit závažnou veřejnou poruchu na úkor přirozených práv lidí nebo práv občanů. Mohlo by se tak stát po spravedlivém procesu, po zhodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím k okolnostem případu. I přesto lze dát lidsky přednost některým cizozemským postupům, zejména pomocí „komisí pravdy a usmíření“, ovšem ústavně zřízených. Nemůžeme však trvale ani dlouhodobě žít minulostí.  Ani brát „permanentní revoluci“ za ústavní hodnotu.

Nelze zavírat oči nad jiným právním případem.

Týká se členů nebo kandidátů dobrovolného „bojového svazku“, KSČ, „předvoje dělnické třídy“, sdružujícího „nejaktivnější a nejuvědomělejší občany z řad dělníků, rolníků a inteligence“, (čl. 4 československé Ústavy z roku 1960). Následně, roku 1993 byl jejich „bojový svazek“ zákonem zpětně prohlášen za „zločinnou a zavrženíhodnou organizaci“ (zák. č. 189/1993 Sb.). Stranické úkoly ve „zločinné a zavrženíhodné organizaci“, „bojovém svazku“, podléhající kontrole plnění, hodnocení a případně i stranickému trestání, o své vůli plnil i jistý počet pozdějších nebo i současných ústavních činitelů právního státu včetně některých soudců Ústavního soudu a jiných vysokých soudů apod. Stranické úkoly mohly, alespoň ideově, kromě běžností směřovat i k potlačování lidských práv a demokratického systému v době nesvobody 1948 až 1989, řečeno ve smyslu zákona. Roli sehrávala též stranická poslušnost. Otázkou zůstává, zda, nakolik a u koho individuálně došlo k oproštění se od poslušnosti proměnlivému „systému“ a jak se to trvale projevilo v rozhodovací činnosti při nalézání spravedlnosti mezi lidmi.

Na okraj, mezi ústavní předpoklady jmenování soudcem Ústavního soudu nepatří psychologické vyšetření, které by sloužilo k „ověření osobnostních předpokladů pro výkon funkce soudce“ jako je tomu u justičních kandidátů na soudce v justici. Krom toho ústavní předpoklad nejméně desetiletého „právnického povolání“ v případech kandidátů na soudce Ústavního soudu berou orgány veřejné moci za splněný bez ohledu na veřejnoprávní úpravy právnických povolání, které jsou, kromě profesních výjimek, spjaty s odbornými zkouškami. Státní orgány tak činí rozšiřujícím výkladem Ústavy. Na mysli máme „pouhá“ akademická povolání ve vzdělávací oblasti práva s nulovou nebo jinak nedostatečnou právní praxí. Navzdory tomu, že ochranný účel ústavněprávní normy zjevně sleduje dostatečné získání životních a odborných zkušeností z právní praxe, a tím pádem i nabytí a rozvoj osobní schopnosti jejich uplatňování při rozhodovací činnosti. Navrch tak může mít pouhá ideová spřízněnost.

Nemuseli bychom o tom veřejně hovořit, pakliže by existovaly záruky, že nic z toho se neprojeví anebo nijak zásadně při ústavněprávním rozhodování o cizích lidských osudech a životech. Například v důsledku nedostatečné rozhodnosti nebo odolnosti před možnými společenskými vlivy či při nedostatečné znalosti skutečného právního prostředí mimo školu. I díky chybějící nebo malé životní a s ní spojené odborné zkušenosti ze skutečné právní praxe, která by byla spojena s vědomím odpovědnosti, lze potenciálně více podlehnout pokušení prázdnoty pohodlného „stádního myšlení“ a skrytí se v něm. Zejména v ústavněprávních věcech plenárních s přímým či nepřímým dopadem na širokou veřejnost. Životní a s ní spojená odborná zkušenost z opravdové právní praxe může bránit i před nebezpečím právní hlouposti.

 Vraťme se k dílčím základům právního státu.

Každý člověk má svobodnou vůli a vyvíjí se. Může dospět ke změně politického mínění včetně toho, co je pro něho výhodné, či změnit přesvědčení, zpytovat svědomí a dojít k osobnostní proměně k lepšímu, prokazatelně projevené činy navenek. Z hlediska právního státu a občanské společnosti k tomu ale nelze přistupovat účelově výběrově podle dojmu, kdo a kdy je „náš“, popřípadě, kdo a kdy se „nám“ zrovna politicky hodí. Cizozemské „komise pravdy a usmíření“, mířící na dřeň, nám v těchto a dalších případech citelně chybí. Přitom by mohl postačit alespoň polský způsob založený na prosvětlujícím, upřímném a pravdivém prohlášení o minulosti, které by vedlo k uvážení individuálního právního případu v současnosti a k jeho eventuálnímu právnímu následku bez plošných zákazů činnosti. Zároveň by vedlo k individuálnímu právnímu postihu za bezectnou lež.

Právně formalistický postup vůči minulosti s dopadem na nedávnou současnost byl ale zvolen v Československu už po skončení druhé světové války. Zákon z roku 1946 (č. 115 Sb.) zpětně zbavil bezprávnosti minulá trestná nebo jinak protiprávní jednání učiněná až do 28. října 1945, tedy i v době míru, a směřující, krom jiného, ke „spravedlivé odplatě“ za činy okupantů nebo jejich pomahačů. Objektivně spravedlivého na tom ale nebylo nic. Násilí plodí násilí a neblahý řetězec tak nebyl přetržen. Ještě někdy v půli 90. let se policejní vyšetřovatel před televizní kamerou odvolával na právnost „spravedlivé odplaty“, i kdyby snad vyšetřování poválečného zločinu na Němcích, spáchaného v době míru při nečinnosti nebo nedostatečné činnosti československých orgánů veřejné moci, k něčemu vedlo. Vyšetřoval právně předjímal, že poválečná hromadná vražda podle národnosti, by byla činem „spravedlivé odplaty“, a tudíž by nebyla bezprávná. O projev etnické nenávisti by se tak právně nejednalo. Policejní vyšetřovatel, orgán právního státu, tak fakticky „posvětil“ lynčování po způsobu hromadné vraždy z důvodu národnosti.

Pominuto přitom zůstalo, že podle uvozovacího zákona k Listině základních práv a svobod z roku 1991 musely být právní předpisy uvedeny do souladu s Listinou do konce roku 1991. Jinak pozbyla účinnosti ustanovení rozporná s Listinou.

Dne 22. ledna 2013 jsem v Lidových novinách v „dopisu redakci“ reagoval na téma „spravedlivé odplaty“, nastoleného minulý den. Napsal jsem, že „Žádný duševně zdravý člověk ale nemůže považovat zdokumentovaná poválečná znásilnění, mučení nebo zabití i jen náhodných dětí, žen a mužů, civilistů či rabování majetku lůzou za akt »spravedlivé odplaty« za činy okupantů nebo jejich pomahačů.“

Jaká poučení nám z toho plynou? Proč o těchto věcech, patřících do právní bídy, veřejně mluvíme?

Jakmile totiž považujeme zjevnou nespravedlnost, přinejmenším právně nepřiměřenou tvrdost či nepoměrnost dotýkající se přirozených nebo občanských práv, v jedněch právních případech za „ústavní hodnotu“, hrozí, že tak budeme činit i v případech jiných a při jakékoli příležitosti, která se nám kdy naskytne. Stačí jen vyvolat obraz nepřítele v potřeštěných myslích, a to i v době míru. Ochotní soudci i „kati“ se v „právním podsvětí“, žel, najdou.

Také nám chybí dostatek nezištného odpouštění bližním i sami sobě, kdy zároveň podléháme vlastním rušivým pocitům včetně touhy po odplatě za „všechna příkoří“. „Viník“ se „vždy“ najde. Odpuštění předpokládá schopnost nadhledu nad životní situace. S povolným trpěním nepravostí však nemá nic společného.

Potíž spočívá, jako obvykle, v nás samých. Pověstnou „třísku“ v oku bližního vidíme, ale „břevno“ v oku vlastním nikoli. Naše „břevno“ může mít podobu tryskající zloby a sžíravé nenávisti. A přitom může stačit málo. Nahlédnout do svědomí, vlastního niterného „vědomí ducha“, a neochvějně se jím vést.

Smysl pro spravedlnost hledící si chodu objektivních přirozených zákonitostí nahrazujeme subjektivním pocitem libosti či nelibosti. Podobně jako když pošetile povrchním módním blázněním zahlušujeme hlubší smysl pro krásu a módně „stádním chováním“ samu vlastní osobitost.

Ve Slovech Lemúelových, zařazených mezi Menší sbírky knihy Přísloví, křesťany řazené do Starého zákona, neznámý autor kdysi dávno pravil: „Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě, a zastaň se utištěného a ubožáka.“

Dokončení příště.

Poznámky:

Motto: Iz 5,20 a 5,21. Citováno ve spoluautorském komisionálním ekumenickém překladu dle

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. 7., přepr. vyd. Praha: Česká biblická společnost 1996, s. 630 – 631.

Kniha Přísloví: Př 31,8 a 31,9. Citováno jako shora, s. 609.