Stejně jako je problém sehnat zubaře či pediatra v Karlovarském kraji, tak je úkol hodný mistrů sehnat lékaře a jiný zdravotnický personál do věznice. Vzpomínám si, jak jeden ředitel věznice už před lety v nadsázce říkával, že tomu, kdo sežene lékaře, dá polovinu věznice a ruku své zástupkyně k tomu. Situace se bohužel nezlepšila.
O problému se zajištěním dostupné zdravotní péče vypovídá vhodně i fakt, že v České republice máme 35 věznic, které v současné době poptávají 13 lékařů/řek a další zdravotnický personál.
Vězeňská klientela může být v lecčem náročnější. A to jak na komunikaci, tak co do nároků na zdravotní péči. Ve vězení jsou totiž i lidé s polymorbiditami, závislostmi i psychiatrickými onemocněními. Jsou tam lidé staršího věku a stejně tak i ti, kteří využívají kompenzačních pomůcek, vozíků atd. Zkrátka je to velmi pestrá škála pacientů.[1] Nezřídka se také setkáte s cizinci, kterých je v českých věznicích přibližně 8 %. Když si k tomu přidáte omezení, které je spojené s prostředím věznic (kontrolované vstupy, omezení používání mobilního telefonu), je zřejmé, že práce vězeňského lékaře není vysněným povoláním absolventa lékařské fakulty. V řadě ohledů je náplň činnosti vězeňského lékaře také širší. Zdravotnické středisko zajišťuje monitoring na návykové látky (testy vzorku moči), podílí se na prevenci násilí (prohlídky vězňů po rvačce) anebo posuzuje, zda je vězeň schopen vykonat kázeňský trest samovazby.
Přitom je to práce tak potřebná. Vězňům zákon omezuje právo na svobodnou volbu lékaře. To znamená, že jsou se svými zdravotními problémy odkázáni na vězeňského lékaře.
Problém se zajištěním zdravotní péče není nový. Veřejný ochránce práv na nutnost změny upozorňuje řadu let stejně jako Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT). Už v roce 2016 ochránce navrhoval Ministerstvu spravedlnosti revidovat povinnost Vězeňské služby poskytovat zdravotní služby vězňům. Vězeňské zdravotnictví je totiž nesystémově zařazeno pod Vězeňskou službu, resp. Ministerstvo spravedlnosti, což není v souladu s kompetenčním zákonem ani s mezinárodními standardy.[2]
Ministerstvo spravedlnosti následně ustanovilo meziresortní pracovní skupinu, která posuzovala možnosti provedení zásadních systémových změn v začlenění zdravotnické služby, včetně posuzování varianty možného vyvedení této služby mimo Vězeňskou službu. Pracovní skupina tehdy dospěla k závěru o nerealizovatelnosti převodu vězeňského zdravotnictví do civilního sektoru (tzn. odpovědnost by primárně mělo Ministerstvo zdravotnictví) a doporučila jako optimální variantu stabilizovat personálně a finančně tuto službu v rámci Vězeňské služby. To se evidentně nepodařilo, o čemž svědčí počty poptávaných lékařů ve věznicích uvedené výše.
Problém nepomohla vyřešit ani kosmetická změna v podobě zaměstnávání vězňů – lékařů. Vězeňská služba si nastavila pravidla, jak bezpečně zaměstnávat lékaře, kteří se ocitli ve výkonu trestu. To lze ocenit. Bylo by přece mrháním potenciálu takových odsouzených, pokud by je věznice nedokázaly zaměstnat. Nicméně jsou to jednotky případů a plošný problém vyřešit nemohou.
Nové řešení starého problému spočívá ve vytvoření organizační jednotky (Zdravotnické zařízení Ministerstva spravedlnosti), které bude namísto Vězeňské služby, zajišťovat zdravotní služby pro vězně.[3]
Kromě formální změny pro zdravotnický personál věznic – tedy, že už nebudou zaměstnanci Vězeňské služby, ale Ministerstva spravedlnosti, by změna měla přinést snazší možnosti spolupráce s civilními zdravotnickými zařízeními.
Změna má několik fází. Od 1. 4. 2024 se pod novou organizaci převedly obě dvě tuzemské vězeňské nemocnice (Praha-Pankrác a Brno-Bohunice). Do 1. 4. 2025 se má transformace zakončit převedením zdravotnických středisek téměř všech věznic a vazebních věznic právě pod tuto novou organizaci.
Novou organizaci čeká řada práce. Kromě náboru zdravotníků a s tím spojené personální stabilizace, je třeba rozšířit možnosti substituční léčby, připravit se na stárnutí (vězeňské) populace anebo podpořit možnosti absolvovat v průběhu výkonu trestu ochranné léčení uložené soudem. Řada dalších témat k řešení vzejde také z očekávané zprávy CPT z návštěvy českých věznic, která proběhla v dubnu 2024.
Milan Svoboda
[1] Veřejný ochránce práv se v minulosti zabýval třeba případem odsouzeného muže, paraplegika, inkontinentního s permanentní močovou cévkou. Blíže viz Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 7. září 2020, sp. zn. 2996/2020/VOP, dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8530 Podobně náročný z hlediska zdravotní péče byl případ odsouzeného muže, který měl nádor na páteři, neoperovatelný, byl ozařován, chirurgicky nešlo pro nemocného nic podniknout. Lékaři se shodovali na tom, že nádor bude progredovat, ale pomalu, prognóza špatná. Stěžovatel byl nejprve schopen se pohybovat pomocí berlí, z důvodu progrese onemocnění se stal postupně imobilním z důvodu triparézy. Jedinou plně funkční končetinou byla jeho levá ruka. Viz Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 25. září 2014, sp. zn. 7624/2013/VOP/MS, dostupné z: http://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3508
[2] Blíže viz SVOBODA, M. Pojetí vězeňského zdravotnictví v České republice. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. AV ČR, Ústav státu a práva, 2016, roč. 6, č. 1, s. 1–13. ISSN 1804- 8137.
[3] Mimochodem zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži na tuto možnost pamatoval už od roku 2017.
Milan Svoboda
