Nedávno přijatý zákon o střetu zájmů, který opustil Sněmovnu a míří do dalších kol schvalování, rozpoutal velkou debatu. Pochopitelně, ťal do živého. A i přes různé snahy nakonec vznikl ve formě, která může, když ne zamezit, tak zkomplikovat opakování dnešní nemravné situace.
Bohužel, ani jeho předkladatelé nemají k oslavám důvod. Existence tohoto zákona je totiž smutným potvrzením hlubiny, do které česká společnost za poslední desítky let zapadla.
Nechci vychvalovat první republiku ani monarchii. Nepamatuji ani jedno a navíc jsem si jistý, že i tehdy byli politici slušní, méně slušní i ti, kteří službu lidu přetvářeli ve službu vlastní kapse.
I tehdy se lobbovalo, přidělovaly trafiky či se měnila svěřená ministerstva na rezervoár kývajících voličů. Jen mám pocit, snad díky své prababičce, že existovaly zřetelné a hlavně nepřekročitelné hranice mezi přijatelným a nepřijatelným.
Kdyby i nyní platily obyčejné hodnoty slušnosti a respektu vůči zákonům a „vyšším principům mravním“, nepotřebovali bychom zákony, jako je tento. Bohužel, i z reakce toho, na kterého taková zákonná úprava může dopadnout, je zřejmé, že dnes platí jiná pravidla.
A tak jsme vlastně ve stejné situaci jako Limonádový Joe pokládající před Horáce „Hogo Fogo“ Badmana kolt se slovy, že takto jedná gentleman s padouchem. Jen místo smith and wessonů za nás musí hovořit zákony, které lidem zakazují chovat se nemravně. I když, jak známo, právo je minimem morálky.
Martin Plíšek, Psáno pro deník Právo
