Neopakovatelné Milostivé léto I, opakované Milostivé léto II, povinné zastavování tzv. bagatelních exekucí, povinné zastavování tzv. marných exekucí. Obrovské množství administrativních povinností, minimální náhrada za tuto práci. Výrazně prodlužnické změny legislativy, exekutorský tarif více než patnáct let u ledu. Vším uvedeným byli a jsou v posledních letech soudní exekutoři zatížení mírou větší než malou. Samotné vymáhání dobrovolně nesplněných povinností, které by mělo být hlavní činností, se stalo činností vedlejší.
Pilíř právního státu nebo boxovací pytel?
„Měl jsem nutkání přejmenovat svůj úřad na zastavárnu. Původně měli exekutoři exekuce provádět, nyní je hlavně zastavují,“ poznamenal prezident Exekutorské komory na nedávném sněmu Soudcovské unie. Justiční personál považuje za jednu z příčin svého enormního zatížení právě zastavování marných exekucí, zástupce policistů uvedl, že jsou enormně zatížení odpovídáním exekutorům na jejich dotazy. Slova exekuce a exekutor velmi často zaznívají z úst politiků, dlužno však dodat, že povětšinou v rámci všelijakých kampaní. Soudní exekutoři tvoří jeden z pilířů právního státu, jsou součástí výkonu spravedlnosti. A za téměř dvacet pět let své činnosti si zvykli, že jejich vnímání nebude veskrze pozitivní, že si do nich kde kdo s chutí kopne.
Soudní exekutoři se postupem času stali jakýmsi kvalitním boxovacím pytlem, který byl ušit z dobrého materiálu. Tu a tam se sice objevila drobná odřenina, ale jinak vydržel každou ránu a dobře sloužil. Ovšem každý boxovací pytel má své švy a ty začínají v posledních letech pod vlivem zvyšujícího se počtu stále tvrdších ran viditelně praskat. Výsledkem je stále nižší vymahatelnost, ukončování činnosti exekutorských úřadů, mizivý zájem o výkon profese a stále horší ekonomická situace mnoha úřadů. Je taková situace pořád zárukou kvalitního výkonu spravedlnosti? Je taková situace i nadále udržitelná? Je spravedlivé, aby stále více poctivých daňových poplatníků sanovalo dluhy, které nezpůsobili? Otázek začíná být více než odpovědí.
Legislativa jako výsledek idealistického přístupu
Je paradoxem, že většina exekučních problémů posledních let je přičítána soudním exekutorům, ale jejich podstata leží někde jinde. S akcemi typu Milostivé léto (dnes již dokonce čtvrtým kolem) přišel stát a je to neoddiskutovatelně jeho výsostné právo, posvěcené demokratickým legislativním procesem. Konkrétními výsledky však byla nepříliš kvalitní legislativa, která bohužel nepřinesla kýžený efekt. Soudní exekutoři museli v krátké době aplikovat zcela nové právní předpisy, tvořené spíše na základě dojmů, představ a idealistických záměrů, než na základě skutečných potřeb a správných legislativních postupů. Soudní exekutoři jsou ale právní profesionálové zvyklí v praxi aplikovat různé výkladové metody, nikoliv jen pouhý záměr zákonodárce. I výsledný efekt daleko zaostal za očekáváním.
O něco lepší situace nastala v případě povinného zastavování tzv. bagatelních exekucí. I zde se však objevily některé problémy, vzniklé na základě ne úplně kvalitní litery zákona, ale i tuto akci zvládli soudní exekutoři vesměs dobře. V tomto případě se objevil jiný problém, a to pokus uložit tuto povinnost exekutorům bez finanční náhrady. Později se tento pokus ukázal být v rozporu s ústavními principy, následně vybojovaná náhrada i tak jen stěží pokryla vzniklé náklady. Pokus státu přenést skutečné náklady vymáhání na soudní exekutory se později objevil i v případě povinného zastavování tzv. marných exekucí. Ve svém důsledku to tak nakonec ale skutečně je, neboť stát poskytuje exekutorům pouze náhradu za úkony spojené se zastavením konkrétní exekuce, náhrada nákladů několikaletého vymáhání zůstává v drtivé většině případů neuhrazená. Ukazuje se, že ve spojení s patnáct let neaktualizovaným tarifem se jedná o smrtící koktejl, který má stále negativnější vliv na celou právnickou profesi.
Byrokratizace výkonu exekuce
Soudní exekutoři si váží práce každého soudního úředníka, každého policisty, každého poctivě pracujícího člověka a vnímají, že ne všichni jsou spravedlivě finančně ohodnoceni. Bohužel málokdo si uvědomuje, že pracovníci exekutorských úřadů jsou na tom úplně stejně. Množství administrativní práce, které se na ně zejména v posledních letech navalilo, je enormní, a to nikoliv jejich vinou. Stejně jako pracovníci soudu musí provádět nebývalé množství úkonů, jsou zavaleni i oni spisy, visí nad nimi různé lhůty. Náklady s tím spojené a zejména mzdy těchto pracovníků jsou hrazeny z příjmů soudních exekutorů, které jsou však v důsledku několika skutečností uvedených výše stále menší. Stejně jako chybí peníze státu, chybí čím dál víc i soudním exekutorům.
Ano, ozývají se hlasy, radující se z poklesu počtu soudních exekutorů, ozývají se hlasy, radující se z různých prodlužnických opatření. Je to však cesta správným směrem? Dlužníci byli, jsou a budou. Je proto nutné i oblast vymáhání nastavit efektivně. Vymahatelnost práva musí být zachována, procesy nesmí být zdlouhavé, ale naopak efektivní, bez zbytečné zátěže všech zainteresovaných, včetně dlužníků.
Vymáhání pohledávek je součástí veřejných financí
Pojďme do ryzí praxe. Státu chybí peníze! Stát se snaží zlepšit bytovou situaci! Justice málo ukládá peněžité tresty! Jak tato tvrzení souvisí s exekucemi, resp. vymáháním vůbec?
Stát místo toho, aby podporoval kvalitního, moderního, zkušeného a výkonného dopravce na moderní rychlotrati, raději podporuje provoz několika dopravců na mnoha tratích současně. Soudní exekutoři jsou právní odborníci, specializující se na vymáhání. Současně však pohledávky vymáhá několik dalších subjektů – soudy, celníci, obecní úřady atp. Je falešné říkat, že náklady na vymáhání těmito subjekty jsou nižší než náklady vymáhání soudními exekutory. Tyto náklady hradí z drtivé části jeden každý daňový poplatník, tedy stát. Proč není vymáhání svěřeno právnímu odborníkovi, specializované osobě soudního exekutora? A dále. Stát se snaží zlepšit bytovou situaci, zavádí změny zrychlující nalézací řízení (zmiňme např. rozkaz k vyklizení), ale skutečně vymoci dlužné nájemné nebo vyklizení neoprávněně obývané nemovitosti zůstává i nadále stejně složité. Bude např. rychle vydaný rozkaz skutečně stačit k rychlému faktickému vyklizení? Dokáže rozkaz k vyklizení ovlivnit rychlé vymožení dlužného nájemného? Nebo. V souvislosti s výrazně přetíženým vězeňstvím se ozývají hlasy, že justice má mnohem více ukládat alternativní tresty, tedy i tresty peněžité. Je logické, že ukládat peněžité tresty bez reálné možnosti je v případě nesplnění vymoci, není racionálním řešením. Při současném nastavení parametrů některých způsobů vymáhání se taková změna jeví spíše jako sci-fi. Nevykonané peněžité tresty mohou být přeměněny na tresty, které opět zatíží vězeňství, nemluvě o tom, že o peníze přichází stát, ale např. i oběti trestných činů.
V oblasti vymáhání zůstává i přes tlak na různá prodlužnická opatření mnoho nevyřešených otázek a problémů. Myslíme-li to s právním státem vážně, nemůžeme ani oblast výkonu rozhodnutí pomíjet, finančně podhodnocovat a komplikovat nesystémovými opatřeními. Soudní exekutoři v posledních letech výrazně investovali do digitalizace a automatizace některých rutinních procesů. Mnohdy však chybí dostatečně digitalizovaná a automatizovaná protistrana. Soudní exekutoři jsou připraveni reagovat na společenský vývoj, zavádět nové postupy, zefektivňovat procesy, vzdělávat se. Zejména v posledních letech jsou však nuceni zejména zastavovat a odpouštět. Samotné vymáhání se tak stalo jen jejich vedlejší činností, pokud vůbec tuto činnost ještě chtějí vykonávat. To je stav, kterého jsme chtěli dosáhnout?
Mgr. Pavel Tintěra
