Nejdříve si shrňme fakta: Roman Janoušek splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby soud mohl o jeho žádosti o podmíněné propuštění rozhodnout kladně. Odseděl si přes polovinu trestu, ve věznicích se choval řádně, sbíral pochvalu za pochvalou a k jeho žádosti se připojil i ředitel věznice. Od posledního rozhodování soudu dostal Janoušek další pochvalu a navrch mimořádné prodloužení doby návštěvy, během které mohl vidět svoji malou dceru, která se mu narodila v době výkonu trestu.
Ačkoliv byl Janoušek opakovaně na svobodě, kde mohl opět holdovat alkoholu a jiným návykovým a psychotropním látkám, nikdy nebylo prokázáno, že by byl pod jejich vlivem. A to ani když byl mimořádně intenzivně policejně sledován. Tehdy bylo zjištěno, že jezdí v extrémních podmínkách (za horka) na kole. Tedy že sice hazarduje se svým zdravím, ale nedopouští se činnosti, která ho vedla k činu, za který byl odsouzen.
Veřejnost byla vůbec podrobně zpravena o tom, jak se Janoušek choval v době, kdy mu soud opakovaně přerušil výkon trestu ze zdravotních důvodů. Ponechme stranou, jak se média k těmto informacím dostala. Faktem je, že ani soud, ani nikdo jiný Janouškovi nezakázal během této doby sportovat či odjet na hory. Bylo pouze na jeho odpovědnosti, zda přizpůsobí své chování adekvátně svému zdravotnímu stavu a vystaví sám sebe fatálnímu riziku.
Důvod, pro který mu byl soudem přerušen výkon ze zdravotních důvodů byl ten, že v podmínkách českých věznic mu podle Vězeňské služby nebylo možné zajistit adekvátní zdravotní péči pro případ, že by dostal epileptický záchvat. Janoušek je totiž po složité operaci mozku, část lebky má umělou a při pádu mu hrozí smrt. Stát se tedy prostřednictvím Vězeňské služby opakovaně aktivně zříkal odpovědnosti za případné zhoršení zdravotního stavu, za který si během přerušení výkonu trestu převzal odpovědnost opět sám Janoušek. Mimochodem, Janoušek navrhnul, aby soud shlédl video z jeho operace mozku pro případ, že by byly stále pochybnosti o tom, že je to celé habaďůra a on podplatil několik lékařských autorit a fakultních nemocnic, aby lhaly o jeho zdravotním stavu, jak v podstatě setrvale naznačuje bez důkazů státní zástupce.
Média asistovala i u okolností jeho posledního nástupu do výkonu trestu, kdy si nevyzvedl zásilku soudu a využil maximálně úložní dobu. Soudkyně Krajského soudu v Brně však tehdy nevyčkala na její vypršení a vydala příkaz o dodání do výkonu trestu, Janouškovo jméno bylo obratem zveřejněno v policejní databázi a okamžitě zveřejněno v médiích. Otázkou je, proč k tomu došlo, ale argument státního zástupce, že to svědčí o nedobrovolném nástupu do vězení, je ryze účelový. Podíváme-li se na to sine ira et studio, pak normální vysvětlení je, že si Janoušek prostě chtěl užít na svobodě každou minutu. Kdyby se nejednalo o Janouška, ke zmíněnému vydání příkazu by asi nedošlo, respektive rozhodně ne ještě před vypršením úložní lhůty.
Rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění odsouzených je terčem kritiky odborné veřejnosti. Jejím primárním důvodem je, že při rozhodování jednotlivých senátů dochází k vyšší míře nepředvídatelnosti, nahodilosti. Týdeník Hrot také nedávno upozornil na studii, která ukázala, že obecné soudy, řečeno bez obalu, kašlou na judikaturu Ústavního soudu, který se snaží v mnoha svých rozhodnutích dávat soudům vodítka pro výklad gumových pojmů zákona.
Ústavní soud v nich jednoduše řečeno říká, že sice na podmíněné propuštění z výkonu trestu není právní nárok a posouzení klíčové podmínky „polepšení“ je na soudcovském uvážení, avšak i to musí mít nějaké ratio a nesmí být libovůlí. Popřípadě vyjádřením společenské frustrace z toho, že existují šíbři a političtí podnikatelé, na které konečně došlo. A že odsouzený má nárok na to, aby mu soud řekl, co má udělat lépe, aby soud příště rozhodl o jeho žádosti kladně.
Roman Janoušek se dopustil odporného jednání, když pod vlivem všech možných návykových látek srazil autem ženu, na kterou ještě najížděl a od nehody ujel. Za to ale dostal poměrně výjimečný trest na prvotrestaného, navíc rychle uhradil způsobenou škodu. Čtyři a půl roku natvrdo je za těchto okolností trest výjimečný. Jen pro srovnání. Nedávno rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání v případu muže, který na frekventované okresní silnici několik desítek minut najížděl a vybržďoval řidiče, s jehož stylem jízdy nebyl spokojen. Nakonec jej uprostřed silnice zastavil, a pěstmi napadal tak, že muže vystrčil pod kola protijedoucích aut. Muž těžkým zraněním podlehl. Agresor odešel nejdříve s podmínkou, odvolací soud to změnil na tříletý nepodmíněný trest. A není to tak dlouho, co se do sporu dostal senát Krajského soudu v Brně s Nejvyšším soudem ohledně trestu pro muže, který srazil na přechodu důchodkyni, od nehody ujel a na polici se nahlásil až dodatečně. Nejvyššímu soudu se zdál příliš přísný zákaz řízení na osm let, který snížil na tři a půl roku. To není kritika rozhodování soudů v konkrétních případech, ale pouze kontext, do kterého je potřeba zasadit celý případ.
Z rozhodnutí senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 o původní žádosti Romana Janouška o podmíněné propuštění vyplynulo, že soud při hodnocení polepšení a možného vedení řádného života přihlédl primárně k tomu, že se Janoušek žádostmi o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů výkonu trestu v podstatě vyhýbal. A že jeho zdravotní stav není tak vážný, pokud pak jezdil za horka na kole, anebo v zimě na hory. Ohledně bezvadného chování Janouška ve věznicích a hromady jeho pochval soud převzal argumentaci státního zástupce, že je totiž Janoušek natolik inteligentní, aby se přizpůsobil a v podstatě to celé jen sehrál. Tomu se dá věru těžko čelit, soud tím v podstatě řekl, slovy paní Palivcové ze Švejka, že je Janoušek „ztracenej, protože je rafinovanej“.
Tento týden při slovním odůvodnění už soud tuto rafinovanost nezmínil, ale opřel své rozhodnutí jen o jediný věcný argument, cituji: „nastoupený směr je správný, senát to kvituje, ale je třeba delší doby“. Zůstaneme-li u české klasiky, pak to připomíná hodnocení správní rady pivovaru z Hrabalových Postřižin, kdy se můžete přetrhnout, ale nezavděčíte se: „Více snahy, pane správce!“
Jasně, jedná se šalamounské rozhodnutí, které laická veřejnost akceptuje a když se stížnostní soud taktéž vykašle na judikaturu Ústavního soudu, může zamítavé rozhodnutí potvrdit. Tohle odůvodnění totiž opět nic konkrétního neříká o tom, co Janoušek dělá špatně a kde se má zlepšit. Soud ani nezajímalo, jak často Janouška navštěvuje rodina, jak se při těchto návštěvách chová, nijak dál nehodnotil dobu, která uplynula od posledního rozhodnutí, nezajímal se o aktuální zprávy psychologů a vychovatelů z věznice.
Jediné pozitivní na tom je, že písemné odůvodnění může mít pan předseda senátu hodně rychle. Do odůvodnění totiž stačí napsat „Protože Janoušek“.
Petr Dimun
