Nejdůležitější letošní událostí, která se týká justice, je možné jmenování Lenky Bradáčové nejvyšší státní zástupkyní. Mandát Igora Stříže totiž fakticky od návratu Pavla Blažka do ministerského křesla pomalu, ale jistě vyprchává. Jakkoliv je ovšem některými médii očekáván příchod „hvězdy“, pro soustavu bude důležité, aby se ze Stříže nestal „mouřenín“.
Je to poněkud paradox, ale za to, že je nejvyšším státním zástupcem právě Igor Stříž, mohou dvě ženy, které si jinak nemohou přijít na jméno: Marie Benešová a Lenka Bradáčová.
Marie Benešová jej jako ministryně spravedlnosti ve vládě Andreje Babiše prosadila, když rezignoval Pavel Zeman. A Lenka Bradáčová se za jeho jmenování přimluvila, když hrozilo, že by se jejím nadřízeným mohl stát její dosavadní podřízený.
Exkurz do minulosti
Pavel Zeman sice do Jezuitské nastoupil s ambicemi měnit soustavu, ovšem motorem těchto změn byla vždy Lenka Bradáčová. Jejím cílem bylo usednout do křesla šéfky speciálního státního zastupitelství. Zemanovi by zůstala jako formálně nejvyššímu státnímu zástupci role spíše ceremoniální. Což ale oběma vyhovovalo: Zeman měl vždy spíše „jižanský“ přístup k práci, zatímco Bradáčová tempo a apetit kosatky.
Plán narazil hned záhy, v červnu 2013 ho zhatil zásah na Úřadu vlády a odchod vlády Petra Nečase, v níž byl ministrem spravedlnosti tomuto řešení nakloněný Pavel Blažek. Dozor nad vyšetřováním vedli žalobci z olomouckého vrchního státního zastupitelství. Tenhle úřad měli Zeman s Bradáčovou v plánu bez náhrady zrušit a zdejší tým lidí v podstatě rozprášit. Však také olomoučtí žalobci v čele s Pavlem Komárem a Petrem Šeredou od počátku aktivně, hlasitě, jakkoliv marně proti navrhovaným změnám vystupovali. Nebylo se čemu divit: v návrhu zákona se počítalo i s tím, že by mohli skončit na okresech.
Z Pavla Zemana se tak od této události stal – místo reformátora, který by si užíval klidu dobře placené funkce – obránce jím nechtěného statusu quo. A navrch musel veřejně obhajovat postup olomouckých žalobců, s nímž vnitřně nesouhlasil. Ztratil tím tak přirozené politické spojence, kteří si ho zařadili jako ustrašeného alibistu.
Pohrdala jím i Marie Benešová, která coby bývalá nejvyšší státní zástupkyně znala pozadí jeho působení v Plzni a pomáhala mu v odchodu k Eurojustu do Haagu. Jejich vztah nebyl nikdy ideální, jakžtakž jej ovšem brala na milost, protože náměstkem udělal Igora Stříže, ředitelem důležitého odboru trestního řízení NSZ byl Roman Hájek a za šéfa olomouckého VSZ ponechával Ivo Ištvana.
Tahle „ozbrojená tolerance“ ovšem skončila záhy poté, co se Benešová stala ministryní spravedlnosti ve vládě Andreje Babiše a začala otevřeně válčit s pražskou vrchní státní zástupkyní Bradáčovou.
Tým Bradáčové vedl aktivně medializované vyšetřování nejbližších spolupracovníků prezidenta a přítele Marie Benešové Miloše Zemana, posléze se k tomu ještě přidal případ Čapího hnízda. Ten sice VSZ v Praze nedozorovalo, ale vykonávalo v něm dohled a to, diplomaticky řečeno, velmi zvláštním způsobem. Pověstné saze v Benešové bouchly poté, co musela několik hodin vypovídat v případu soudce Vrchního soudu v Praze Zdeňka Sováka.
Faktem je, že vztah obou dam byl napjatý už od doby, co se Bradáčová stala náměstkyní krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. Benešová s tím jako nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila a časem se její averze vůči Bradáčové jen prohlubovala.
Válka dvou žen
Pavel Zeman se tak ocitl ve válce mezi dvěma odhodlanými ženami, v roli, kterou si neuměl představit ani v těch nejhorších snech. To jen přispělo k jeho rozhodnutí sbalit si kufry a poohlédnout se po klidnějším místě. Záměr rezignovat oznámil Zeman Benešové už někdy v polovině roku 2020 spolu s přáním stát se soudcem Evropského soudu pro lidská práva. Když neuspěl, ještě více to poškodilo jeho vztahy s ministryní. Krátce na to začalo ministerstvo šetřit okolnosti jeho aktivit okolo restituce majetku jedné z větví rodu Czerninů, což vyústilo po několika měsících v podání kárné žaloby. To už ovšem sám Zeman ohlásil rezignaci.
Ani Benešová ovšem neměla jako ministryně volnou ruku: byla omezena jak ne zcela odvážným postojem premiéra Babiše, tak hrozbou masových demonstrací pořádaných aktivisty z Milionu chvilek. Stříže, který jí byl lidsky nejblíž, nebylo ve vládě jednoduché protlačit. Ovšem ve chvíli, kdy se o funkci nejvyššího státního zástupce přihlásil Bradáčové náměstek Adam Bašný, to byla sama Lenka Bradáčová, kdo jmenování Stříže podpořil.
Vysvětlení, proč to Bradáčová udělala, je zároveň důvodem, proč být ostražitý při záměru jmenovat jí nejvyšší státní zástupkyní. Bradáčová je svým založením politik, respektive skrze funkce ve státním zastupitelství politiku ráda dělá. Má ráda moc, obdiv a potlesk. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud by ovšem politikem byla a podléhala-li by volbám a veřejné kontrole. Volby se jí ovšem netýkají a veřejná kontrola je mimořádně ztížena funkcí, kterou vykonává. A – bohužel – i judikaturou správní justice, která pod vlivem justičních aktivistů ucpávala jakékoliv škvíry k nahlédnutí do útrob státního zastupitelství. Jí vedené státní zastupitelství si také vytvořilo cílenou informační politikou spřízněné mediální prostředí, které má monopol jak na informování o případech, které tým Bradáčové dozoruje, tak je logicky vždy připraveno k její obraně při, byť jen náznaku, kritiky na její adresu.
A tak zatímco Stříž je ze „staré školy“, Adam Bašný byl spolutvůrcem tohoto systému, který s demokratickou veřejnou žalobou má pramálo společného. Je ambiciózní, politicky zdatný, má ve státním zastupitelství i v médiích své přátele a stoupence. Ví, jak tento systém funguje, zná jeho silné i slabé stránky, kostlivce ve skříni. Jeho projevená ambice stát se nadřízeným své šéfky bylo odvážné rozhodnutí, které ovšem znamenalo jeho konec na VSZ v Praze a „útěk“ do funkce evropského pověřeného žalobce, když neuspěl. Mimochodem, Bradáčová zásadně po celou dobu, co je vrchní pražskou žalobkyní, aplikuje personální politiku šedých myší, kdy jsou do funkcí vedoucích státních zástupců dosazováni lidé, kteří nijak „nevyčuhují“.
Centralizace a specializace
Tohle vše je potřeba si uvědomit, pokud nyní radostně máváme na odchodnou Střížovi a očekáváme příchod Bradáčové. Můžeme si samozřejmě život ulehčit a vnímat to tak, že odchází muž minulosti a přichází žena budoucnosti. Bohužel, pravda je komplikovanější.
Jakkoliv je samozřejmě možné Stříže kritizovat, drtivou většinu svého profesního života strávil jako státní zástupce, nikoliv jako prokurátor. Fungoval podle zákona o státním zastupitelství z roku 1994, který byl napsán tak, aby bránil návratu všemocného prokurátora. Soustavu tento zákon „rozřezal“ na samostatné stupně tak, aby nebyla lehce ovladatelná z jednoho centra. Sám Stříž pak stál za vznikem olomouckého VSZ, které mělo být „konkurencí“ tomu pražskému.
Tomuhle principu naopak nebyla Bradáčová nakloněna nikdy a vždy prosazovala centralizaci a specializaci. Pokud se stane nejvyšší státní zástupkyní, lze očekávat, že dojde k takovým změnám, které této koncepci „zamávají“. A nepůjde-li to změnou zákona, rozhodně si najde lidi a nástroje, jak v Jezuitské vytvořit onen vysněný všemocný „Speciál“.
Petr Dimun
