Tereza Matějčková otevírá v týdeníku Echo esejí „Odvaha být přítěží” téma asistované sebevraždy. Částečně v ní reaguje na prezidenta republiky, pro kterého je podle všeho zlegalizování nějaké formy asistovaného umírání minimálně stejně zásadní jako přijetí eura. Filozofka mimo jiné kriticky nahlíží na jeho výrok o přání nebýt nikdy pro své okolí přítěží, který na závěr eseje poprávu označuje za nešťastný.

Ono právo nebýt přítěží, po kterém pan prezident volá, s sebou sice nese na první pohled a zejména v dnešní hyperindividualistické době líbivou představu sebeurčení ad ultimum, zároveň ale představuje zásadní obrat ve vývoji právní filozofie západní Evropy, která od konce druhé světové války chrání lidský život před zásahem ze strany státu. V Anglii, kde návrh zákona o asistovaném umírání na konci minulého roku prošel druhým čtením v parlamentu, poukazovali někteří komentátoři na to, že mimo jiné otevírá dveře znovuzavedení trestu smrti, a tento argument rozhodně není bez meritu.

Odemčení dveří trestu smrti

Každý právní řád je do jisté míry modelován úvahami nad tím, co je správné. Nejlepším příkladem je dnes trest smrti, který z většiny evropských legislativ vymizel, ačkoliv pro jeho absenci z čistě pragmatického hlediska není důvod. Pro ilustraci opět sáhnu do Anglie, kde byl minulý týden odsouzen Axel Rudakubana, který v létě bezprecedentně sadistickým způsobem ubodal tři dívky na dětském tanečním kroužku v Southportu a několik dalších poranil ranami do zad, když se snažily uprchnout. Rudakubana je sebestředný, vyšinutý sociopat. Před soudem namísto projevení lítosti předvedl divadélko o údajné bolesti na hrudi a je zcela zřejmé, že do společnosti se již nikdy nenavrátí. Dokonce i já, zarytý odpůrce trestu smrti, jsem se při čtení reportáže ze soudní síně přistihl při myšlence, že by bylo pro všechny lepší, kdyby ho stát usmrtil. Stát ho ale neusmrtí, protože Anglie stejně tak jako Česká republika v průběhu minulého století dospěla k závěru, že stát by za žádných okolností neměl mít pravomoc zbavit jedince života. Na rozdíl od práv, povinností a do značné míry i osobní svobody z nich plynoucí, stát nehraje v udílení života žádnou roli a neměl by tak mít ani právo ho vzít. To může jen vyšší síla, ať už vypadá v naší představě jakkoliv. Protože jsou si před touto vyšší silou všichni lidé rovni, žádný člověk ani kolektiv na sebe nemůže převzít její výkon na úkor ostatních. Zákon může život jedince chránit před zvůlí jiného, nemůže mu jej ale sám odejmout, čímž je zároveň zajištěna i ochrana života proti zvůli státu.

Tato zásada je ale v okamžiku zlegalizování asistované sebevraždy prolomena. V momentě, kdy ji společnost uzákoní, vrací státu do rukou monopol na zabíjení. Zde nehraje roli omezený počet případů, na který by se zákon vztahoval, ani jeho šlechetný motiv. Tou skutečně zásadní věcí je, že v okamžiku prolomení zásady o absenci státní moci byť jen sankcionovat zabití, přestává platit ochrana života před státní zvůlí. V momentě, kdy připustíme, že stát má skutečně právo vzít za určitých podmínek člověku život, či u toho jen prostřednictvím lékařské profese asistovat, otevírá se prostor pro další kvalifikaci a pro rozšiřování výčtu situací, za kterých může být toto právo uplatněno. Nic kromě víry v humanitu státního zřízení pak už nebrání přerůstání státní moci za původně stanovené hranice. Přestáváme se ptát, zda je přípustné, aby stát měl moc zabíjet či zabití schvalovat a klademe si otázku v jakých situacích tomu tak je. Je to jen v případě skutečně smrtelné choroby nebo i nevyléčitelného postižení? Může stát zabít člověka, který ho o to požádá, protože se cítí být ostatním přítěží? A je třeba k zabití souhlas zabíjeného?

Když se podíváme do legislativních řešení v zemích, kde je asistovaná sebevražda legální, zjistíme, že ačkoliv parlament většinou schválil zákon, který v určitých omezených případech a za dodržení předepsaných postupů umožňuje doktorům podat smrtící látku, neupravil už definici vraždy, zabití či účasti na sebevraždě, pouze přidal do zákona ustanovení o netrestnosti jinak trestného jednání v konkrétním případě. Jako příklad za všechny můžeme uvést nizozemský trestní zákoník, jehož paragraf 293 v prvním odstavci kriminalizuje zabití z milosti za výslovné prosby oběti a v druhém odstavci uvádí, že “jednání uvedené v odstavci 1 není trestné, pokud se ho dopustí lékař [za dodržení pravidel relevantního zákona].” Stejně tak navrhovaná anglická úprava pouze vylučuje trestnost, jen s tím rozdílem, že lékař jed nepodává přímo. Bez jakékoliv reflexe podstaty činu jako takového tak zákon zbavuje jednu kategorii lidí odpovědnosti za jeho vykonání. Diskuze o tom, proč tedy v takovém případě znovu nezavést trest smrti je na místě. Pokud může doktor zabít člověka, či mu zprostředkovat smrtelnou látku, protože to říká zákon, proč by nemohl kat zabít jiného, protože mu stejně tak zákon dává tu možnost? V obou případech zákon deleguje na určitou skupinu lidí pravomoc beztrestně páchat to, za co jiní nesou trestní odpovědnost.

Švýcarská klička

Samozřejmě se zde nabízí úvaha, že první zmíněný asistuje člověku, který si svou smrt přeje, a člověk by o sobě měl mít možnost rozhodovat sám. Tuto tezi do jisté míry vzalo za své švýcarské řešení dilematu. Ačkoliv je Švýcarsko s eutanazií často spojováno jako jistý průkopník celé věci, tamní zákony jsou paradoxně striktnější než třeba ve zmíněném Holandsku, jelikož neumožňují přímé podání smrtící látky a vlastně tedy ani eutanazii v pravém slova smyslu. Švýcarský trestní zákoník zabití z milosti trestá (článek 114), stejně tak jako návod k sebevraždě či účast na ní “ze sobeckých motivů” (článek 115). Poskytnutí přístupu ke smrtící látce pak není v kodexu nijak upraveno a doktor, který nabídne pacientovy jed, je tak chráněn pouze zásadou nulla poena sine lege.

Švýcarské řešení je elegantní v tom, že nevytváří z lékařů kastu katů s povolením zabíjet, protože netrestnost milosrdné asistence u sebevraždy se vztahuje na všechny. Ani švýcarský model však není ideální. Společnost, která ho akceptuje, musí zároveň přijmout, že člověk je zcela minimálně odpovědný za jednání ostatních. Pokud totiž legalizujeme nezištné podání smrtícího léku osobě, která si to vyloženě přeje, začne být problematické trestat někoho, kdo stejně tak nezištně poskytne jinému na jeho výslovné přání drogu, která ho nechtěně usmrtí. Položme si tedy otázku, kolik z těch, kteří volají po legalizaci asistované sebevraždy u smrtelně nemocných by zároveň zkouslo neshledání odpovědnosti u studenta, který v mladické naivitě s nejlepším úmyslem sehnal kokain kamarádovi, a ten následně zemřel? V obou případech se jedná o zprostředkování drogy s následkem smrti a pokud přestaneme trestat úmyslné jednání, jak odůvodnit postih nedbalosti?

Přesto nám přijde nemyslitelné, že bychom s legalizací asistované sebevraždy zároveň omilostnili ty, jejichž nedbalý čin zapříčinil nechtěnou smrt jiného, i když ten po onom činu volal. Přeživšího z dvojice studentů, kteří si uspořádali drogový večírek, zákon potrestá z principu odpovědnosti za bližního. A je to právě princip odpovědnosti a jednání tak, aby jiný nepřišel k újmě, který nás vrací k trestu smrti. Ten byl napříč Evropou po druhé světové válce rušen mimo jiné i proto, že události v Německu jasně ukázaly, že navzdory dlouhodobým domněnkám o opaku, státní moc nedokáže garantovat, že k nedůvodné újmě nedojde. Riziko nejen totalitní zvůle, ale i prostého justičního omylu – v obou případech selhání řádné péče státu – je natolik zásadní, že jsme se rozhodli ho u činu tak nenávratného jako usmrcení člověka raději nepodstupovat. Kde najednou bereme jistotu, že u asistované sebevraždy toto riziko neexistuje?