Jak je možné, že se v české soudní praxi něco takového může stát? Justice má být nezávislá ale nikoliv zlá a svévolná. Prosím a vyzývám všechny kompetentní osoby i instituce, aby pomohly spravedlnosti v neuvěřitelné kauze, kdy Jaroslav Fröhlich, jeho manželka a jeho společník čelí trestnímu stíhání už téměř deset let, aniž by byl předložen jediný důkaz o jejich vině.

Spolek Šalamoun zveřejnil článek „Řádění soudkyně Říhové zastavil Ústavní soud.“ Bylo by krásné, kdyby tomu tak bylo. Autor ovšem neměl na mysli zastavení veškerých podivných a nezákonných aktivit soudkyně Krajského soudu v Praze, které lze nazvat řáděním bez jakékoliv nadsázky, ale konkrétně nápravu zneužití vazby, o kterém jsem psal ve svém článku, který vyšel 28. 9. 2024 na České justici pod názvem Zneužití vazby aneb Excesy soudců Krajského a Vrchního soudu.

„Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 6. listopadu 2024 (sp. zn. III. ÚS 1966/24), které bylo vyhlášeno včera, dne 20. listopadu 2024, přineslo zásadní průlom v kauze Jaroslava Fröhlicha. Ústavní soud se v něm výhradně zaměřil na otázku vazby, přičemž ve svém nálezu jasně konstatoval, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2024, č. j. 5 To 33/2024-28232, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2024, č. j. 1 T 8/2018-28134, bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Zásah Ústavního soudu je o to pozoruhodnější, že v rozmezí pouhých deseti dnů došlo k dalšímu unikátnímu kroku: ministr spravedlnosti Pavel Blažek podal ve prospěch Jaroslava Fröhlicha stížnost pro porušení zákona právě proti těmto rozhodnutím. Jako Spolek Šalamoun nepamatujeme situaci, kdy by Ústavní soud a ministr spravedlnosti zasahovali v tak krátkém časovém intervalu do totožné otázky důvodů vazby,“ konstatuje autor článku.

Říhová si jistě jako zkušená soudkyně byla vědoma svého nezákonného jednání, které jí vytknul Ústavní soud. Z této skutečnosti může plynout pouze jediné, Byl to její zlý záměr, úmysl. Jak už jsem psal v jednom ze svých článků, účastnil jsem se soudního řízení a viděl jsem na vlastní oči její neuvěřitelnou zášť a averzi ve vztahu k obžalovanému, kterou se ani nesnažila skrývat.

Za závažné pochybení označil Ústavní soud i práci senátu Vrchního soudu vedeného Radkem Hartmanem. Tento senát opakovaně účelově potvrdil rozhodnutí Krajského soudu o vazbě, aniž by přezkoumal jejich odůvodnění nebo zohlednil aktuální okolnosti. Hartmannův přístup byl v nálezu kritizován jako formalistický a neproporcionální, což vedlo k zásadnímu porušení základních práv obviněného.

S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu doporučuji uplatnit námitku podjatosti jak u soudkyně Říhové, tak u soudce vrchního soudu Hartmana. Uvalením nezákonné vazby, i jejím nesmyslným prodlužováním, prokázali jednoznačně svůj subjektivní negativní vztah k obžalovanému. Podjatost je podle mého názoru naprosto jednoznačná.  I kdyby soudkyně Říhová svou podjatost odmítla a kdyby ji podržel soudce Hartmann z Vrchního soudu, doporučuji bránit se u Nejvyššího soudu, případně formou ústavní stížnosti u Ústavního soudu.

Sám osobně pak podám na oba soudce návrh na kárnou žalobu kvůli zásadním pochybením a nezákonným rozhodnutím, které vedly k uvalení vazby, jejího nesmyslného prodlužování a kvůli jejich přístupu k naplňování Listiny základních práv a svobod.

Vraťme se však k neuvěřitelným praktikám soudkyně Říhové a ukažme si, co všechno se, bohužel, v české justici může dít. Jak je možné, aby byl někdo vzat nezákonně do vazby, aby byl dvakrát (naštěstí nepravomocně) odsouzen k vysokým trestům odnětí svobody, i když padl v paralelním soudním řízení se stejnou skutkovou podstatou a stejnými „důkazy“ osvobozující rozsudek, když dvakrát zproštění navrhl i státní zástupce, což je mimochodem v naší soudní praxi naprosto ojedinělý případ, když nebyl předložen jediný důkaz, že by si obžalovaný padělky obrazů objednal, nebo alespoň věděl, že je ve svých sbírkách má. A pokud se něco takového děje, má to jedinou interpretaci. Podjatou soudkyni se záměrem poškodit obžalovaného a soudit ho v rozporu se zákonem.

Mimochodem, z hlediska logiky institutu trestního práva by absolutně nemělo být možné, aby v případě, kdy státní zástupce konstatuje, že soud neprokázal vinu obžalovaného a doporučí zproštění, byl přesto obžalovaný odsouzen.

Jak se tedy bránit proti svévoli a zlovůli, která trvá už skoro deset let? Jedná se o naprosto unikátní případ. Averze soudkyně vůči obžalovanému dle mého názoru souvisí až z nenávistí, která je schopna naprosto změnit objektivitu jejího chování a jednání. Škoda, že nelze přezkoumat její psychický stav. Mimochodem, obecně je naprosto neuvěřitelné, že se člověk stane soudcem ve třiceti letech a 40 dalších let, i kdyby zešílel, trpěl demencí, apod., neexistuje možnost, jak ho zbavit taláru, neexistuje možnost nechat ho vyšetřit, prověřit jeho odbornou způsobilost.

Prosím a žádám tedy veškeré subjekty, které mohou sjednat nápravu, aby našly všechny možné prostředky k tomu, aby byla tato kauza odňata soudkyni Říhové a soudil ji skutečně nezávislý soudce, který by objektivně vzal v úvahu všechny skutečnosti a fakta.

I s ohledem na stanovisko státního zástupce, který doporučil zproštění již podruhé, i s ohledem na paralelní proces který konstatoval, že nebyl spáchán trestný čin a obžalovaného zprostil, vše co se děje, dokazuje snahu soudkyně Říhové za každou cenu dostat obžalovaného do vězení, přestože žádné důkazy o jeho vině nevypovídají. Po tak dlouhé době trestního stíhání a po tom všem, co soudkyně Říhová předvedla a předvádí, je opravdu na čase aby se této kauzy ujal nezaujatý soudce a vynesl spravedlivý rozsudek.

Václav Budínský