Karikovat nejvyššího státního zástupce jako inkvizitora je chyba

Snad ani funkci ředitele tajné služby Bezpečnostní informační služby (BIS) neprožívají někteří tolik jako hlavu úřadu státního zastupitelství nejvyššího státního zástupce. Znamená to, že úřad státního zastupitelství je vnímán jako více politický než tajné služby, ačkoli by tomu mělo být naopak. To není dobrá zpráva pro právní stát, za který se Česká republika prohlašuje

Vlna výroků o Lence Bradáčové jako jediné možné nástupkyni rezignujícího nejvyššího státního zástupce Igora Stříže se strhla okamžitě. Za nástupkyni Stříže určil (někdo) Bradáčovou, slyšeli jsme mnohokrát.

Svého nástupce určovali v historii papež jako zástupce Boha na zemi, bezdětní králové a komunističtí diktátoři. V České republice se tato tragikomická situace s postem nejvyššího státního zástupce děje opakovaně. Boj se vedl už o Marii Benešovou, pak o Renatu Veseckou, poté Benešová vedla boj s Veseckou.

Po odvolání Renaty Vesecké nemohl měřeno sílou mediální podpory funkci zastávat nikdo jiný než Pavel Zeman, který mýtus o zpolitizovaném úřadu jen prohloubil: Rozprostřete nad státními zástupci ochranný deštník a budete je chránit před politickými lijáky, aby měli klid na práci, literárně řečnickým obratem vyzval poté, co na funkci rezignoval kvůli „politickým tlakům“, které ovšem nikdy konkrétně nepopsal.

Nyní funkci měřeno silou veřejných výroků nemůže zastávat nikdo jiný než Lenka Bradáčová, určená nástupkyně Igora Stříže, se kterou „se počítá“ a se „kterou nás čeká zajímavá éra“.

Média už přemítají, zda Bradáčová podá dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v „Babišově kauze Čapí hnízdo“, aniž by rozsudek byl vynesen (sic!). A i kdyby by výsledek trestního řízení před Vrchním soudem v Praze známý, dovolání je standardní opravný prostředek a podávat dovolání je nikoli mimořádnou působností nejvyššího státního zástupce.

Státní zastupitelství na okraji zájmu

Den poté, když ministr spravedlnosti Pavel Blažek oznamuje že na funkci nejvyšší státní zástupkyně navrhne Lenku Bradáčovou, si všichni oddychnou a státní zastupitelství opět přestává kohokoli zajímat.

Znamená to, že vnímání úřadu státního zastupitelství se v České republice nevymanilo z toho, co historicky tvoří kořeny a základ této instituce, což je inkvizice.

Více než diskusi o směřování standardního úřadu v právním státu, jehož prvním a hlavním úkolem je vykonávat dozor a dohled nad zákonností trestního řízení, připomíná tato mediálně-politická karikatura státního zastupitelství boj o hlavního inkvizitora a o náplň inkvizičního procesu.

Také inkvizitoři z počátku druhého tisíciletí byli významní, vzdělaní a horliví lidé, dosazovaní vyšší mocí duchovních hodnot do dlouhodobého úřadu mimo působnost světské moci s úkolem potírat heretiky, kacíře. Se zajištěným klidem na práci v jedné chvíli vyšetřovali, žalovali a pak rozhodli o vině a trestu jako soudci. Podle počtu jejich odhalení byli hodnocení. Systém právního procesu inkvizice se nakonec vyvinul v systém likvidace lidí z důvodů politických a majetkových. Tito duchoví pastýři obžalovaného nakonec ve skutečnosti odstraňovali politickou a majetkovou konkurenci, lze říci našimi slovy.

Kdo karikuje úřad státního zastupitelství jako inkvizici a nejvyššího státního zástupce jako nejvyššího inkvizitora, nečiní dobře ani pravdivě.

Nečiní dobře proto, že trestní řízení je velmi vážná věc, neboť má vždy vážné dopady na životy a majetek lidí. V právním státě, který podepsal Úmluvu o lidských právech a základních svobodách se definitivně a neodmyslitelně musí trestní proces řídit závaznými principy, nad nimiž nesmí a ani nestojí nejvyšší státní zástupce.

Státní zastupitelství je především úřad

Státní zastupitelství je především úřad, je to nejen orgán činný trestním řízení svázaný tuhými pravidly, zákonem, vyhláškou, metodickými pokyny. Práce státního zástupce je často úmorná, celkem nezajímavá a občas frustrující. Neveřejnost trestního řízení z ní však činí cosi tajemného a nepostižitelného. Vůči státním zástupcům to není fér.

Karikatura navíc není pravdivá. Soustava úřadu státního zastupitelství si ve skutečnosti vede takto: „Z osob postavených před soud bylo zproštěno obžaloby [bez důvodu zproštění podle § 226 písm. e) trestního řádu pro zánik trestnosti] na úrovni okresních státních zastupitelství 1,82 % osob, na úrovni krajských státních zastupitelství 9,92 % osob a na úrovni vrchních státních zastupitelství 19,11 % osob, což souhrnně pro okresní, krajská a vrchní státní zastupitelství činí v průměru 4,2 %,“ uvádí poslední výroční zpráva o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství za rok 2023, která je přístupná každému.

Nejvyšším státním zástupcem může být každý státní zástupce, který je dobrým manažerem nebo každý, koho si umane vláda, což je její právo. Hysterické boje o ředitele úřadu odvádějí pozornost od skutečných problémů, které se týkají skutečných lidí.

Ve výročí zprávě se rok co rok opakuje jistý velmi zneklidňující údaj a v té poslední je opět. Týká se obou vrchních státních zastupitelství: „Je však třeba zdůraznit, že z celkového počtu 1 702 osob, na které byla od roku 2014 podána obžaloba, bylo pravomocně rozhodnuto pouze o 824 osobách, tedy o 48,41 %. Tento údaj je velmi důležitý, protože u 51,59 % osob, na které byla podána obžaloba od roku 2014 do roku 2023, není dosud pravomocně rozhodnuto,“ stojí ve zprávě doslova.

Místo toho, kdo bude jejím hlavním inkvizitorem, měla by se politika, pokud má cokoli v trestním procesu řešit, zamýšlet, co je skutečnou příčinou toho, že polovina obžalovaných od roku 2014 ani za deset let stále ještě nedospěla k žádnému rozsudku. Příčin je několik a odhalil by je každý trochu schopnější právník.