K tomu, co již řekli moji kolegové ve svých stanoviscích na České justici, není mnoho co dodávat; za desítky let v taláru už nevěřím, že přes všechny nálezy Ústavního soudu a přes jeho stabilní judikaturu o ústavní nepřípustnosti podobných eskapád exekutivy proti soudcům takovéto pokusy někdy ustanou.
Ústavní soud v několika nálezech jasně vyložil, kdy a za jakých podmínek jsou platové restrikce proti soudcům přípustné. Jeho názor je stabilní a nic nenasvědčuje, že by jej hodlal změnit. Podmínky pro takový výjimečný postup, jak je Ústavní soud opakovaně vyložil, ani podle mého splněny nejsou. Mohu jen doufat, že cesta tohoto návrhu legislativním procesem skončí co nejdřív.
Příprava a vypuštění návrhu zákona, který soudcům má odejmout třetinu platu, ostatně v rozporu s prohlášením samotné ministryně Maláčové (ČTK a Novinky ze dne 13. 5. 2020) o tom, že se snižováním platů soudců „zatím“ nepočítá. Návrh nebyl ani signalizován, tím méně projednán ani s představiteli soudů, ani se stavovským sdružením soudců.
V připomínkovém řízení se Nejvyšší správní soud k návrhu zajisté vyjádří. Nebude to tak snadné, protože doprovodné materiály (průvodní dopis paní ministryně k návrhu zákona mluví ovšem o „návrhu nařízení vlády“, což jistě také vydává svědectví o kvalitě přípravy) se nijak nevypořádávají s nálezy Ústavního soudu, jako by jich nebylo.
Bez takového rozboru je důvodová zpráva prakticky bezcenná. Omezuje-li se důvodová zpráva na kusé tvrzení o tom, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem ČR, nelze s tím souhlasit. Povinnost přihlédnout k nálezům Ústavního soudu při zpracování návrhu zákona je podle Legislativních pravidel vlády kogentní [viz jejich čl. 2 odst. 2 písm. a)].
Chybějící vyhodnocení dopadů regulace (RIA) tyto nedostatky jenom dokresluje.
Navrhovaná úspora, tak drakonická a demotivující pro soudce a státní zástupce, je z pohledu státního rozpočtu naprosto marginální. Jestliže podle ukazatelů kapitoly 336 (údaj ze stránek Ministerstva spravedlnosti) vynakládá stát na platy soudců a státních zástupců částku 7,224 miliard Kč, ušetří se tím při snížení platů o jednu třetinu přibližně 2,4 miliardy Kč ročně. To znamená, že při současné výši výdajové stránky státního rozpočtu po posledních změnách (1 864 818 723 753 Kč, tj. 1,864 bilionu Kč) tvoří úspora z této částky 0,124 %.
Podle mého názoru z toho plyne, že z pohledu celkové výše státního rozpočtu je úspora zcela zanedbatelná a finance státu tím spaseny nejsou.
Jiná je ale cena takového útoku na materiální zabezpečení soudců z hlediska politického. Je to velmi laciný způsob, jak si koupit popularitu u veřejnosti, v době nastupující volební kampaně výrazně posílit animozitu doutnající ve společnosti a získat tím pro politiky tak důležité body. Stačí si prohlédnout diskuse k tématu soudcovských platů na webových serverech celostátních deníků. Toto téma je zkrátka dobře prodejná komodita.
Přitom efektivita a rychlost českého soudnictví v mezinárodním porovnání, jak plyne ze srovnávacího přehledu Evropské unie o soudnictví (EU Justice Scoreboard), je na vysoké úrovni, v řadě ukazatelů vyšší než u většiny ostatních států EU. Patříme do první poloviny států s kratší průměrnou délkou řízení, v délce řízení zejména v trestních věcech se umisťujeme na předních místech tabulek a také ve věcech civilních zaujímáme místa mezi státy s nejkratší délkou řízení.
Tato hodnocení považuji za velmi pozitivní, ostatně i s přihlédnutím k tomu, že ČR je charakterizována velkou procesní aktivitou občanů (v přepočtu na počet obyvatel se například soudíme více než dvakrát častěji oproti Němcům).
Do omrzení opakované nekritické výroky proti českému soudcovstvu považuji za nekorektní a předložený návrh vnímám jako populistické opatření bez pozitivního rozpočtového významu, ale výrazně poškozující vnímání justice v očích veřejnosti.
Musím při této příležitosti vzpomenout jednoho z nejvýznačnějších českých soudců polistopadové doby, doktora Antonína Mokrého (bývalého předsedu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze), člena velmi prestižní „Právnické síně slávy“. Výstižně ke vztahu výkonné moci a soudnictví ve svých pamětech suše poznamenal:
„…Exekutiva vždy záviděla soudům jejich relativně nezávislé postavení, hledala neustále další a další páky na jejich ovládání a posléze jim záviděla po různých porevolučních úpravách jejich vysoké platy. Ministerstvo se vůči soudům nechovalo jako jejich servis, ale jako vrchnost. Houževnatě si udržovalo již zastaralé relikty byrokratického systému vzniklé v 19. století a bránilo se zavedení nových institutů, které se osvědčily v jiných zemích…“
Všechna čest Marii Benešové za to, že ji návrh paní ministryně Maláčové také pobouřil!
Michal Mazanec
