Zprávy z tisku – Mělník, 24. července 2001: „Při běžné silniční kontrole nedaleko Mělníku nezastavil na výzvu policejní hlídky řidič osobního auta Volkswagen Passat. Policisté ho začali pronásledovat, protože ujíždějící vozidlo mělo odcizenou poznávací značku. Auto se velkou rychlostí řítilo ulicemi Mělníka a ohrožovalo chodce. Nezastavily ho ani policejní zátarasy. Policisté se proto rozhodli ukončit honičku střelbou ze služební pistole. Ani jeden ze dvou vypálených nábojů však řidiče nepřinutil zastavit.
Jeden z projektilů přitom zasáhl náhodnou chodkyni do hrudníku. Šestačtyřicetiletá matka dvou synů zemřela nedaleko domu, ve kterém bydlela.“Ostrava, 12. července 2007: „Vůz řídil šestadvacetiletý muž. Na výzvy policistů, aby zastavil, nereagoval z několika důvodů. Jednak za volant usedl opilý, soud mu zakázal řízení, a navíc obsluze benzínky nezaplatil 1100 korun. K zastavení ho nedonutily varovné výstřely ani střely, které zasáhly jeho automobil. Jedna z ran přitom zranila jednatřicetiletou ženu sedící na místě pro spolujezdce. Ta skončila v nemocnici s průstřelem břicha a poraněnou páteří.“
To jsou dva z mnoha případů, o kterých v českých mediích čteme doslova každý den. Co je jim společné? Nepřiměřený policejní zásah. Zákon o policii přitom ukládá postupovat přiměřeně a při použití donucovacího prostředku nezpůsobit újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání toho, proti němuž je zakračováno.
Jenže toto je jen na papíře. Příčiny? Policisté neumějí rozlišit mezi přestupkem, přečinem, zločinem a těžkým zločinem. Pokud se někdo dopustí veřejnoprávního deliktu (přestupku nebo trestného činu), je jim jedno, zda řídí bez řidičského průkazu, anebo zda je to vrah prchající z místa činu; policie postupuje vždy stejně. Často dokonce volí ty nejtvrdší prostředky jako je střelba z pistole přímo proti němu.
Další příčinou je syndrom sprostého podezřelého. Pokud je někdo natolik drzý, že neuposlechne výzvy policisty a policie zatím neví, čeho se před tím dopustil, tak a priori předpokládá, že k neuposlechnutí má zvlášť závažný důvod, tj. se dopustil minimálně zločinu. Ale jak ukazují statistiky z USA: 32 % ujíždějících řídí ukradené auto, 27 % nemá řidičský průkaz, 27 % se chce vyhnout zadržení a 21 % je opilých. Policie by si tak měla uvědomit, že dokonce ani za komunismu nemohla všechno, že sprostý podezřelý se nestává psancem (bezprávnou osobou). Jak konstatovaly judikáty Rt 54/1970 a Rt 47/1980, překročí-li příslušník SNB svou pravomoc, jinými slovy, poruší-li při zákroku zákon, není chráněn jako veřejný činitel, dnes úřední osoba.
Jednou z největších výhod, kterou policie oproti pachateli má, je, že je organisovaným sborem. Ale málo ji využívá. Při pronásledování vozidla se utrhne isolovaná policejní hlídka, místo toho, aby se proti pachateli postupovalo systematicky, s využitím všech technických možností, od ježků až po vrtulník. Na rozdíl od toho, aby se zátaras používal pouze k odklonění, tak je často jeho cílem vozidlo zastavit. Místo toho, aby se natáhl ježek, tak se rovnou střílí. Údajně výstražné výstřely se nakonec pod tlakem faktů ukážou jako cílené. Šetří se na vybavení technikou, ale každý policista má jako statusový symbol pistoli, ačkoliv ji v drtivé většině případů k ničemu nepotřebuje.
Nicméně, hlavní je řízení zásahu. Není možné, aby policejní hlídka velela sama sobě a sama rozhodovala, proti komu zasáhne. Od toho má vysílačku a spojení na velitele. Pokud PČR bude pouhou volnou konfederací jednotlivých policistů, nikdy proti pachatelům nemůže zasáhnout dostatečně efektivně. Efektivita totiž plyne pouze ze sdružení lidí a prostředků.
Zatímco v ČR se o policejním pronásledování nediskutuje, v USA probíhá čilá debata. Její výsledky jsou jasné: Obvykle to nestojí za to, risika jsou příliš velká, a to nejen pro pachatele, ale rovněž pro policisty a náhodné kolemjdoucí. Policie v USA má proto přesné kuchařky (PDF), jak při pronásledování vozidla postupovat, nenechává to na okamžitou improvisaci policisty jako v ČR.
Část veřejnosti se domnívá, že policejní honičky jsou nutné, aby PČR ukázala nulovou toleranci. Jenže čísla z USA opět mluví jasně: 30 % ujíždějících havaruje, 30 % zastaví a celých 25 % ujede. A čtvrtinová pravděpodobnost úspěchu je pro takové lidi dost, aby to zkusili.
Na všech těchto případech je nejhorší, že generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) k nim obvykle jen tupě přihlíží. Asi nejotřesnějším případem byl mladík, který vinou policie zahynul na D1, když policie z nic netušících náhodných kolemjedoucích sestavila zátaras. Mladík uhořel a další člověk byl těžce zraněn. GIBS ale doslova v řádu hodin konstatovala, že policie nepochybila.
Je zjevné, že všechna tato selhání jsou natolik frekventovaná, že se nejedná o pouhé excesy jednotlivých policistů, nýbrž o systémový problém. Co s tím? Systém policií v ČR zásadním způsobem přebudovat, aby už organisačně byl zvýrazněn rozdíl mezi stíháním různých kategorií veřejnoprávních deliktů. Uniformovaná policie by měla být zrušena a sloučena s jednotlivými městskými policiemi. Není důvodu, aby přestupky a přečiny řešil celostátně organisovaný sbor. Po zločincích (horní sazba nad 5 let) by měly pátrat nově zřízené samostatné krajské policie. A jen těžké zločiny (horní sazba nad 10 let) by měly být věcí republikové policie.
Další příčinou chování policie je absence zpětné vazby. Jediná, která je, je mediální zpravodajství. To je málo. Žijeme v demokracii, takže policie by měla odpovídat lidu. Proč by náčelník městské policie nemohl být volen? Proč by nemohl být volen náčelník krajské policie? Lidé by tak měli možnost přímo stanovit, jak má vypadat městská a krajská trestní politika.
Hodně lidem dochází se současným stavem policie trpělivost. Proto se připravuje založení spolku, který by těmto snahám dal organizační rámec.
