V minulých dnech byl poněkud teatrálním způsobem vyzván prostřednictvím sociální sítě k rezignaci prezident Exekutorské komory JUDr. Vladimír Plášil, LL.M., když si údajně nezákonně ponechal peníze dlužníka z protiprávní exekuce. Celé toto obvinění je z pohledu autora sice absurdní, ale natolik závažné, že si celá záležitost zaslouží kvalifikované vysvětlení.
Kauza Dr. Plášila
Přestože dosud není k dispozici písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, lze však již nyní konstatovat minimálně základní údaje k dané kauze. Předmětná exekuce byla zahájena v roce 2009, protože dlužník nevrátil věřiteli půjčenou částku v řádu tisíců korun. Provedením této exekuce byl soudem pověřen současný šéf exekutorů, který exekuci zákonným způsobem realizoval, a to včetně vymožení nákladů exekuce.
S odstupem osmi let od zahájení exekuce došlo k jejímu zastavení a dlužník posléze podal vůči exekutorovi Plášilovi žalobu, kdy se v této žalobě domáhal vydání bezdůvodného obohacení, a to vymožených nákladů exekuce. Připomíná se, že tyto náklady byly exekutorovi přiznány pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce, kdy tento příkaz nebyl nikdy ve smyslu ust. § 271 občanského soudního řádu ve spojení s 52 odst. 1, 2 exekučního řádu v rámci řízení o zastavení exekuce zrušen. Na tomto místě je potřeba podotknout, že v této mediálně známé kauze nebylo nikdy rozhodnuto o tom, že exekuce se zastavuje z důvodu, že rozhodčí nález (tedy podkladové rozhodnutí pro exekuci) je neplatný. Též v souzené věci nedošlo ke zrušení exekučního titulu soudem.
To jsou tedy základní informace, které jsou k tomuto veřejně prezentovanému případu zatím k dispozici. I přes absenci odůvodnění odvolacího soudu lze však již nyní vyjádřit určitý kritický pohled k tomu, že žaloba dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení ohledně finančního plnění, které si exekutor ponechal jako náhradu nákladů exekuce, mohla být vůbec úspěšná.
Exekutora nelze úspěšně žalovat na vydání bezdůvodného obohacení na vymožených nákladech exekuce
Zde je nutno zmínit, že dle zákona má exekutor nárok na svou odměnu za odvedenou práci a při zastavení exekuce platí kritéria obsažená v ust. § 271 občanského soudního řádu ve spojení s 52 odst. 1, 2 exekučního řádu. Ze žádného tohoto zákonného ustanovení nevyplývá povinnost exekutora vracet dlužníkovi vymožené náklady exekuce či jakékoli jiné plnění.
Dále je vhodné konstatovat, že právní úprava bezdůvodného obohacení ve starém i v novém občanském zákoníku je obecná, kdy pro exekuční řízení existuje pro tyto případy speciální úprava, a to zákon č. 82/1998 Sb. a bezdůvodné obohacení na exekutora tak aplikovat nelze. V úvahu přichází maximálně škoda způsobená nesprávným úředním postupem, kdy za tuto škodu primárně odpovídá stát s odkazem na § 32 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Přesto se však praxe soudů od zákonné úpravy odchýlila (jako např. ve věci prezidenta Komory) a některé soudy skutečně umožňují, aby se dlužníci úspěšně domáhali vrácení vymožených nákladů exekuce na exekutorech. Celá tato problematika týkající se možnosti vracení vymožených nákladů exekuce je ovšem značně složitá a při rozhodování soudů v těchto sporech hraje důležitou roli, jakým způsobem bylo o nákladech exekuce rozhodnuto v rámci řízení o zastavení exekuce.
Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, kdy uzavřel, že: „Byla-li exekuce zastavena v důsledku zrušení exekučního titulu, je soudní exekutor povinen vydat povinnému jako bezdůvodné obohacení veškeré vymožené plnění včetně částky, kterou si ponechal jako náhradu nákladů exekuce.“
Tento závěr Nejvyššího soudu výslovně stanoví exekutorovi novou povinnost, a to vydat dlužníkovi jako bezdůvodné obohacení veškeré vymožené plnění včetně částky, kterou si ponechal jako náhradu nákladů exekuce.
Tímto rozhodnutím se však Nejvyšší soud odchýlil od čl. 4 odst. 1 Listiny, který je součástí ústavního pořádku a ve kterém je stanoveno, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Jakékoli stanovení povinností jiným způsobem než formou zákona je nepřípustné.
Je tedy zjevné, že pokud je exekutorovi ukládána povinnost, aby dlužníkovi vydal bezdůvodné obohacení spočívající ve vymoženém plnění, které si ponechal jako náhradu nákladů exekuce, je tento postup contra legem.
Dalším zásadním problémem je skutečnost, že soudy rozhodují spory mezi exekutory a dlužníky o vydání bezdůvodného obohacení, i když k projednávání těchto sporů nemají pravomoc. Podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu projednávají soudy v občanském soudním řízení spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Je zcela evidentní, že vztah exekutora a dlužníka není vztahem soukromoprávním, ale jedná se o tzv. vrchnostenský vztah.
Soudní exekutor jako úřední osoba, která provádí zejména nucený výkon exekučních titulů, je ve vztahu k dlužníkovi v nadřazeném postavení, kdy se v takovém případě nemůže jednat o vztah soukromoprávní, které mohou soudy projednávat. Tento nadřazený vztah nepochybně zůstává i po skončení exekuce. Totožný pohled má též Ústavní soud, který v projednávané věci sp. zn. IV. ÚS 3017/15 ze dne 10. 2. 2016 nevyhověl žádosti dlužníka, když uvedl, že vrácení nedůvodně zaplacené částky na nákladech exekuce se nelze domáhat v samostatném řízení z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž výhradně podle zákona č. 82/1998 Sb. S tímto názorem lze nepochybně souhlasit. Přestože zákonná úprava i shora citovaná judikatura Ústavního soudu projednání těchto sporů vylučuje, faktem zůstává, že některé obecné soudy tyto kauzy projednávají a rozhodují.
Mimo shora uvedené argumenty je ještě mnoho sporných otázek, které s touto problematikou bezprostředně souvisí a které nebyly přesvědčivým způsobem zodpovězeny.
„Protiprávní“ exekuce povolil stát
V této souvislosti se sluší znovu uvést, že exekuci vždy nařizuje soud, a to k návrhu věřitele. Exekutor nemá nikdy možnost provedení exekuce jakkoli odmítnout, protože v opačném případě by se vystavoval kárnému postihu. Exekutor tedy vždy směřuje svou činnost k vymožení pohledávky. Nyní reálně hrozí, že exekutor, který se řídí pověřením soudu, bude povinen vydávat dlužníkovi zaplacené náklady exekuce z titulu bezdůvodného obohacení, které představují nejen jeho odměnu, ale i faktické náklady za provoz jeho exekutorského úřadu.
Viníkem v případech neplatných rozhodčích doložek je vždy stát, který exekuci nařídil, pověřil exekutora jejím provedením a následně tuto exekuci zastavuje pro nezákonnost. Právním důvodem, pro který exekutor vykonává svou činnost, je vždy jeho pověření soudem. Pokud je následně exekuce zastavována pro její nezákonnost, nemůže za tento stav odpovídat exekutor, kterému naopak vydáním vymožených nákladů exekuce vznikla škoda. Za tuto škodu nepochybně odpovídá stát, který v této věci vydal nezákonné rozhodnutí a exekutor má nepochybně právo domáhat se na státu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to v částce, kterou byl povinen vydat dlužníkovi.
Praktické dopady
Jakkoli má autor respekt k soudní moci a jejímu rozhodování, zásadně nemůže souhlasit s tvořící se judikaturou, že exekutoři budou skutečně nuceni vydávat svá vymožená plnění na nákladech exekuce dlužníkům z titulu bezdůvodného obohacení. Nepřijatelná je pak soudní praxe, kdy provedené exekuce (skončené vymožením) jsou nyní s odstupem několika let od jejich vymožení zastavovány k návrhu dlužníků z důvodu zpochybňování rozhodčí doložky, kdy běh promlčecí doby u těchto sporů je bez ohledu na zákonnou úpravu počítán od právní moci zastavovacího usnesení. V praxi to tedy znamená, že při současném pohledu soudů bude muset exekutor vydávat vymožené plnění na nákladech exekuce třeba i za 20 let, prakticky kdykoli si dlužník vzpomene. Vše při pasivitě dlužníka, a to jak v průběhu rozhodčího, tak exekučního řízení, při kterém se exekutor řídil pokynem soudu k vymáhání.
Vymyká se tak zcela elementárnímu chápání spravedlnosti, aby na exekutory byla přenášena v časově neomezeném období odpovědnost za nesprávné jednání státu ve věci rozhodčích doložek, a to v podobě vydávání vymožených nákladů exekuce dlužníkům. Tímto je totiž popírán samotný princip fungování soukromých exekutorů v České republice, který je postaven na tom, že exekutoři hradí chody svých exekutorských úřadů právě z vymoženého plnění, jelikož jak je notoricky známo, exekutoři nedostávají ze státního rozpočtu (na rozdíl od notářů či insolvenčních správců) ani korunu. Z čeho tedy mají exekutoři vracet spotřebované náklady exekuce, to prozatím nikdo neřeší.
Vzhledem k výše uvedenému stručnému rozboru považuji požadavek na rezignaci šéfa Komory za úsměvný. Bohužel exekutorům při prověřování rozhodčích doložek skutečně do smíchu není.
JUDr. Miloslav Zwiefelhofer
