Právo azylu je upraveno v Listině základních práv a svobod jako právní nárok cizince na azyl a povinnost státu azyl poskytnout, jestliže je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Stát může odepřít azyl jen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.

Původní historická koncepce azylu vycházela z tradičního pojetí práva na azyl jako ochrany jednotlivce či jeho rodiny za politickou protistátní činnost, která se však hodila vládám jiných států pod heslem: politický nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Proto ve středověku v dobách napjatých vztahů mezi papežem a císařem na císařském dvoře pobývalo mnoho odpůrců papeže a na papežském odpůrci císaře. Šlo o migraci jednotlivců, nikoliv o hromadný útěk před bídou či válečným konfliktem, kdy cizinec není přímo jako jednotlivec postižen pro svou politickou činnost, ale je postižen válečnými operacemi, jako každý jiný obyvatel válčiště, či obecnou bídou ve státě původu.

Azyl je dnes upraven na ústavní úrovni jako nárokové právo cizince, je pod kontrolou soudní moci a cizinci toho mohou využívat k žádostem o azyl, jež nejsou důvodné, ale je využíváno správní i soudní řízení souvisící s azylem k legalizaci pobytu alespoň na určitou dobu.

Změna práva azylu je podmíněna novelou Listiny základních práv a svobod, i kdyby na zákonné úrovni zůstalo právo azylu upraveno stejně, jako je nyní v Listině. Umožní se totiž jeho pružnější případná změna v budoucnu dle aktuálního vývoje. Masová migrace souvisí s bezpečností státu a rozumný stát by měl mít takovou úpravu svého práva, která umožní rychle reagovat na změnu okolností dotýkajících se bezpečnosti státu. Zachování bezpečnosti občanů patří mezi základní důvody existence státu. Azyl by tak bylo možno neudělit i na základě absence trestní bezúhonnosti či jiných kritérií, pokud by tak stanovil obyčejný zákon.

Právo azylu je právo, které nemůže být poskytnuto z povahy věci našemu státnímu občanovi, ale jen cizinci či osobě bez státního občanství. Z pohledu vnímání institutu státního občanství jako privilegovaného svazku mezi státem a člověkem je správné na ústavní úrovni zakotvovat práva občanů, respektive pro cizince ty práva, která mají i občané. Jinak se stírá rozdíl mezi občany a cizinci. Bez ohledu na obsah je možné akceptovat to, že práva určená jen cizincům (právo azylu), budou upravena jen podústavně na úrovni obyčejného zákona. Tím se symbolicky odliší privilegovanost postavení občanů vůči ostatním. Neexistuje univerzální právo cizince vybrat si stát, kde chce žít. Ústavní právo na setrvání na území státu mají občané. Neexistuje žádný mezinárodní závazek, že práva cizinců musí být upravena na ústavní úrovni. Konečně některé státy (Velká Británie) ani ústavní zákony nemají.

Za dobu své platnosti od roku 1991 byla změněna jen jednou v roce 1998 a to omezením práva na svobodu, kdy se původní doba jen 24 hodin pro zadržení policií, než musela být osoba předána soudu s návrhem na uvalení vazby, rozšířila na 48 hodin. Právní podmínkou pro výraznou změnu azylové politiky v budoucnu je vypuštění práva na azyl z ústavní úpravy – zrušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod – a ponechání tohoto práva jen na úpravě obyčejného zákona, který by při konkrétní úpravě přihlédl jednak k zájmu a požadavkům cizinců, ale také k možnostem státu a politické volbě parlamentní většiny k řešení této situace v konkrétní době s flexibilnější možnosti změny formou obyčejného zákona. Azyl by se znovu vrátil do původního pojímání jako možnost, nikoliv jako povinnost, státu jej cizinci poskytnout. Změnu Listiny základních práv a svobod je možné dosáhnout ústavním zákonem kvalifikovanou většinou obou komor Parlamentu.

Ženevská úmluva o uprchlících je základní mezinárodní smlouvou v oblasti uprchlictví. I ona však uprchlictví primárně spojuje s politickým či jiným pronásledováním. Podle úmluvy je uprchlíkem osoba, která má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti. Tedy úmluva nedopadá na masovou ekonomickou migraci, ale primárně na individuálně pronásledované osoby.

Evropské právo definuje uprchlíka jako osobu, která se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. Ale toto širší pojetí je vyváženo zeměpisnou polohou Čech, Moravy a Slezska, které nemají vnější hranici EU. Ovšem i tato definice nezahrnuje ekonomickou migraci či migraci z jiných důvodů.

Problémem je však nedodržování evropského práva např. ze strany Německa a následný tlak na přerozdělování migrantů. Základní zásada evropského azylového práva tkví v tom, že o azyl musí žadatel požádat v první bezpečné zemi. Z tohoto pohledu je území Čech, Moravy a Slezska obklopeno jen členy Evropské unie a tedy bezpečnými státy. Jakákoliv žádost o azyl příchozího v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má být odmítnuta, jelikož o azyl měl žadatel požádat např. v Maďarsku, Slovinsku atd. Nelegální vstup či i pokus o něj z bezpečné země, evropské právo spojuje s tím, že stát nemusí vůbec žádné azylové řízení provádět. Pravidlo, že je nutné požádat o azyl v první bezpečné zemi, fakticky může splnit jen ten, kdo na naše území přicestuje mimo území státu EU letecky na mezinárodní letiště (Praha, Brno, Ostrava, Karlovy Vary, Pardubice), což se stává jen ojediněle.

Jestliže cizinec vstoupí na naše území nelegálně, stává se po 12 měsících příslušným k rozhodování o azylu náš stát. Proto je určující i aktivita státu a jeho schopnost fakticky zamezit nelegálnímu překročení hranic či na něj bezprostředně reagovat. Pokud však náš stát akceptuje přijímání imigrantů skrze přerozdělující kvóty, přebírá odpovědnost za péči o tyto lidi. Nemůžeme vnucovat vůli jiným států, často silnějším. Tedy jejich případná repatriace do země původu, když se ukáže, že na azyl nemají právo či již jej nepotřebují, je závislá na ochotě těchto zemí, z kterých přišli, je přijmout. Nejsme schopni Turecku, Sýrii, Pákistánu a dalším státům vnutit návrat lidí bez souhlasu těchto států. Stejně tak nejsme schopni vnutit Turecku, aby si ponechalo utečenecké tábory a bránilo proudu utečenců do Evropy, pokud to samo nebude chtít. A bude-li chtít, tak za protiplnění – bezvízový styk.

Odborný článek: Změna práva azylu. Bezpečnost regionů. Vysoká škola Karla EnglišeBrno 2016, ISBN 978–80–86710–87–7, s. 186-192.

Zdeněk Koudelka