V závěru loňského roku vzbudil pozornost rozhovor, který poskytl České televizi předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský. Vyjádřil se k celé řadě otázek. Mimo jiné uvedl, že nečekal, že po listopadu 1989 můžeme mít předsedou vlády takovou osobu, jako máme dnes, z hlediska její minulosti, že měl za to, že toto už definitivně skončilo, ve vztahu k prezidentu republiky pak, že jej trápí, že ten již několik let podléhá různým, někdy i téměř xenofobním postojům.
Jeho slova vzbudila širokou odezvu, od souhlasné až po i velmi kritickou. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová v rozhovoru pro Lidové noviny zmínila, že podle jejího vyjádření JUDr. Rychetského poněkud znevážilo Ústavní soud, že si myslí, že předseda Ústavního soudu tímto zahájil svoji volební kampaň v cestě stát se příštím prezidentem republiky.
Poslanec za KSČM Zdeněk Ondráček v jedné z odpovědí na dotazy na internetovém portálu Parlamentní listy uvedl, že JUDr. Rychetský z jeho podhledu porušil to nejzásadnější co soudce může, a tím je nestrannost, že na jeho politické názory není nikdo zvědavý, resp. někdo možná ano, ale v tom případě ať se vzdá soudcovského taláru. Jednou z prvních a též nejrazantnějších reakcí pak bylo vyjádření předsedy KSČM Vojtěcha Filipa v deníku Právo. Ten označil loňské udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka prezidentem republiky předsedovi Ústavního soudu za „jemný náznak“, jímž prezident dal JUDr. Rychetskému poté, co „naprosto správně vyhodnotil jasné signály o ztrátě schopností předsedy Ústavního soudu ČR zvládat náročnou funkci a o nebezpečí, že se osobně znemožní a zkompromituje i svůj úřad“, najevo, že „nastal čas“. Uvedl, že prezidentův signál „bohužel přišel v době, kdy už ubývající rozumové schopnosti pana předsedy nestačily na vyhodnocení situace, kdy míra ztráty soudnosti a sebereflexe Pavla Rychetského překročila únosnou mez“, což měl předseda Ústavního soudu potvrdit „svými nedávnými hloupými výroky o ústavních činitelích a nenávistnými slovy na adresu komunistické strany, které by neprošly ani mladičkému, nezkušenému asistentu okresního soudce“, a fakticky jej vyzval k rezignaci na funkci předsedy Ústavního soudu.
Tři reakce z kritického spektra zmiňuji nikoliv proto, že bych s nimi souhlasil, nýbrž proto, že do značné míry dotýkají soudcovské nezávislostí, tedy otázky pro mne z nejzásadnějších. Bylo by přitom jednoduché popsané stesky odbýt argumentem, že pokud politici nechtějí, aby soudci veřejně vyjadřovali své politické názory, bylo by nejlepší, aby do soudcovských funkcí nenavrhovali politiky. Podobná argumentace by však byla jen hloupě prvoplánovou, důležitou otázku soudcovské nezávislosti neřešící.
Soudcovskou nezávislost, a to jak soudců Ústavního soudu, tak i soudů obecných, zakotvuje čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Zákonné prostředky zajištění soudcovské nezávislosti ale nespočívají pouze v zákazu jejího „vnějšího“ ohrožování (zmíněného též v § 79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), nýbrž i v pravidlech jednání soudců, upravených především v § 80 téhož zákona. Soudce je tak mimo jiné povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce. Důležitost těchto „vnitřních“ omezení je pak zvýrazňována i tím, že pro zajištění potřebné důvěry v soudnictví je třeba, aby soudci nejenže nezávislí skutečně byli, ale též, aby se tak i navenek jevili.
Po soudcích tak lze legitimně požadovat i značnou míru určité „autocenzury“ i při jednání mimo výkon jejich funkce. Protože pak moc soudní tvoří jednu ze tří složek státní moci, lze mít z tohoto důvodu požadovat po soudcích, to i Ústavního soudu, ve svých případných vyjádřeních ve vztahu ke zbývajícím dvěma složkám státní moci, stejně jako i jejich představitelům, projevovali vysokou míru zdrženlivosti. Na druhou stranu, jakkoliv je i ústavně zakotvená soudcovská nezávislost jedním ze základních předpokladů práce soudce a hodnotou, pro kterou je povolání soudce, alespoň v mých očích, nejprestižnějším ze všech právnických profesí, nestaví soudce mimo společnost. I soudci tak musí být zachována možnost vyjádřit se veřejně k otázkám života společnosti, zvláště pak, pokud základní hodnoty, ze kterých by demokratická společnost měla vycházet, považuje za ohrožené. Lze tak podle mého diskutovat o tom, zda předseda Ústavního soudu ve zmíněném rozhovoru nepřekročil hranici nezbytné zdrženlivosti, nikoliv však o tom, že by s ohledem na své postavení soudce, navíc ve funkci nejvyšší možné, se nebyl k podobným otázkám oprávněn vyjadřovat. Naopak, mám za to, že jsou situace, kdy soudce by měl vyjádřit svůj názor, jakkoliv by to nejen pro něj osobně, ale třeba i z hlediska již zmíněného vnímání jeho nestrannosti a nezávislosti bylo ohrožující.
Uvedu vlastní vzpomínku. 13. 9. 2005 byl v Praze na Karlově náměstí, poté, co se zastal napadené ženy, zavražděn pan Michal Velíšek. V listopadu 2005 na Shromáždění zástupců sekcí Soudcovské unie České republiky, kterého jsem se rovněž účastnil, padl návrh, aby Soudcovská unie uspořádala mezi soudci sbírku ve prospěch pozůstalých po zavražděném. Ač jednou z pracovních skupin byl návrh akceptován, následně po diskuzi na plénu shromážděním přijat nebyl. Hlavním argumentem byla obava z možných budoucích námitek podjatosti soudců, kteří by na sbírku přispěli a následně by třeba měli rozhodovat v trestním řízení proti osobě pachatele vraždy, z možného ohrožení povědomí o nestrannosti justice.
Od té doby jsem se v myšlenkách k této situaci opakovaně vracel a dospěl k závěru, že náš tehdejší závěr byl chybný. Ano, byl veskrze praktický, skutečně bylo pravděpodobné, že v případě uspořádání sbírky by podobné námitky zazněly. I přes toto riziko by však bylo správné podpořit rodinu Michala Velíška, člověka, který se zachoval odvážně a správně za situace, kdy nejméně pro něj samotného by bylo praktickým si napadení nevšímat. Nechci proto dnes podobnou chybu opakovat.
Nemám v úmyslu dělat JUDr. Rychetskému advokáta. Nejsem s ním v jakémkoliv kontaktu, v minulosti jsem se s ním setkal pouze několikrát, nepředpokládám, že on sám by si na mne osobně vzpomínal, nevím tedy ani s jistotou, co jej k popsanému vyjádření vedlo. Sám tomu rozumím tak, že (podle mého důvodně) není spokojen s tím, jak se naše společnost vyvíjí a považuje to za natolik vážné, že (opět důvodně) svůj postoj měl za potřebné vyjádřit i tímto pro soudce výjimečným způsobem. Proto mne nejen jako soudce, ale i jako občana hluboce uráží, jestliže se o úctyhodného předsedu Ústavního soudu podobným způsobem otírají členové někdejší KSČ, tedy strany zodpovědné za čtyřicet let mravní a ekonomické devastace, s jejímiž následky se naše společnost potýká doposud, a současně představitelé strany, která je pokračovatelem KSČ. A proto i při vědomí omezení, která se jako soudce snažím poctivě dodržovat, považuji za správné v této souvislosti uvést ještě alespoň dvě myšlenky.
Za prvé, že oba političtí představitelé by podle mého nejlépe udělali, pokud by se sami zachovali způsobem, který Vojtěch Filip zcela nepatřičně doporučuje JUDr. Rychetskému. Tedy konečně pochopili, že skutečnost, že ani vrcholní představitelé někdejší „stranovlády“ nebyli po roce 1989 až na nepatrné výjimky popohnáni ke zodpovědnosti za své činy (a Zdeněk Ondráček, který se zviditelnil svým televizním vystoupením bezprostředně po zásahu na Národní třídě, třeba i lynčován lůzou), nebyla jen důsledkem „sametovosti“ listopadové revoluce, ale i takovým „jemným náznakem“ k tomu, aby zmizeli z veřejného života.
Za druhé, že (jak již z výše uvedeného vyplývá) se nedomnívám, že by si stávající předseda Ústavního soudu poskytnutým rozhovorem vytvářet předpolí pro budoucí prezidentskou kampaň. Nicméně pokud bych se mýlil, tak jakkoliv by bylo možno mít k podobnému postupu výhrady, byl by (a věřím, že nejen pro mne) mnohem přijatelnějším, než faktické zahájení volební kampaně udělením milosti dvojnásobnému vrahovi.
Jaroslav Mádr
