Podle obecných principů logiky platí, že nelze zastavit řízení, které již skončilo. Bude-li tedy akceptován tento názor, tak nelze ani zastavit skončenou exekuci. Tato výchozí zásada v exekucích platí, ale ovšem s výjimkou exekucí vedených na základě neplatných rozhodčích nálezů.
Judikatura totiž umožňuje, že již skončenou exekuci lze opětovně projednat a následně zastavit, a to právě z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, kdy takto provedená exekuce představuje dle názoru Nejvyššího soudu (vysloveného kupř. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. 9. 2008 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017) neoprávněný zásah do majetkových práv dlužníka. Úvaha to může být z určitého úhlu pohledu správná, z hlediska práva však nikoli.
Porušení zákona
V exekučním řízení tak běžně platí pravidlo nemožnosti nového otevření exekučního řízení, které skončilo vymožením. Pokud exekuce již skončila, nejsou k řízení o návrhu na její zastavení procesní podmínky, neboť zastavit lze pouze probíhající exekuce, což je vlastně zvláštní podmínka procesního řízení. Řízení o návrhu na zastavení exekuce musí tak být vždy podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno, což ostatně potvrdil i Nejvyšší soud v jeho jiném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2421/2004 ze dne 14. 12. 2005. Soudy přesto tento obecný princip ohledně rozhodčích doložek nedodržují.
Při zastavování již skončených exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů, jsou porušována mnohá další zákonná ustanovení. Podle § 51 písm. c) exekučního řádu oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy. Přesto soudy při prověřování rozhodčích doložek ve skončených exekučních kauzách zcela běžně „navracejí“ exekutorovi jeho oprávnění „pokračovat“ v exekuci, ačkoli tuto variantu zákon neumožňuje, a to bez jakéhokoli dalšího písemného pověření.
Aby soud mohl již skončenou exekuci znovu zastavit, musí fakticky celé řízení „obnovit.“ Tímto krokem je ale postupováno v rozporu s § 35 odst. 5 věta druhá exekučního řádu, podle kterého je obnova řízení v exekuci vyloučena. Zároveň se tím obchází obecné procesní principy pro obnovu řízení podle občanského soudního řádu, které stanoví striktní lhůty pro případné podání návrhu na tento mimořádný opravný prostředek, a to právě pro zachování právní jistoty účastníků řízení.
Takto tvořená judikatura soudů v této oblasti též přehlíží i § 46 odst. 2 věta druhá exekučního řádu, ze kterého vyplývá, že pověřený exekutor vede nařízenou exekuci k jejímu provedení, a to vždy až do doby, kdy exekuce skončila vymožením.
Na tomto místě se sluší uvést, že k zastavování skončených exekucí je ze stran soudů přistupováno prakticky bez jakéhokoli omezení, a to i přesto, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018 dospěl k závěru, že tento postup není možno aplikovat univerzálně a že tedy zastavovat již skončené exekuce lze pouze výjimečně nebo v případech zneužití práva.
Autor je však toho názoru, že v zájmu právní jistoty by měl být respektován především zákon a zastavování skončených exekucí jednoduše možné není, protože tomu brání platná právní úprava.
Promlčecí doba a její praktické dopady
Dalším fenoménem při zastavování skončených exekucí je nový pohled soudů na promlčecí lhůty. Soudy v těchto případech zastávají názor, že běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku dlužníka na vrácení částky, které exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů, počíná dlužníkovi běžet nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči dlužníkovi nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019-127 ze dne 10. 7. 2019).
Tento názor ale nerespektuje objektivní promlčecí lhůty, přináší značnou právní nejistotu a lze mít důvodné pochybnosti o tom, že úmyslem zákonodárců by právě tento extenzivní výklad soudů. Zároveň je popíráno obecné pravidlo civilního práva, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny [srov. § 3 odst. 2 písm. d) nového občanského zákoníku]. V praxi pak běžně vzniká situace, že dlužník před mnoha lety, např. v roce 2005, přijal od věřitele podmínky uzavřené smlouvy, tyto následně dobrovolně neplnil a pakliže bylo splnění jejich povinností „vynuceno“ provedenou exekucí (např. v roce 2007), má možnost v roce 2019 i kdykoli později v důsledku tvořené judikatury úspěšně navrhnout zastavení exekuce jen proto, aby vymohl zpět, co na úhradu dluhu od věřitele obdržel. Zároveň má dlužník možnost úspěšně se po exekutorovi domáhat vrácení vymožených nákladů exekuce. Dlužníkovi pak začíná běh promlčecí doby až právní mocí zastavovacího usnesení ve skončené exekuci. V těchto případech pláče nejen exekutor, ale především právní stát.
Stát tedy prostřednictvím judikatury „daroval“ dlužníkům možnost vymáhat po exekutorovi vymožené náklady exekuce, kdykoli se k tomuto kroku rozhodnou. Zároveň nikdo neřeší, proč by věřitel měl dlužníkovi vracet exekucí vymožené finanční plnění, když důvod tohoto plnění spočíval v hmotném právu, podle kterého zde povinnost plnit existovala. I pokud je totiž exekuce vedena na základě neplatného rozhodčího nálezu, je v jejím průběhu hrazen dluh povinného, kdy daný rozhodčí nález není právním důvodem vzniku pohledávky a exekutorem vymožené plnění není plněním závazku vzniklého z rozhodčího nálezu.
Věcný přezkum exekučního titulu a dosud neřešené otázky
Velkým problémem je i současný trend Ústavního soudu, který odboural jednu ze základních zásad exekučního práva, a to, že v exekuci není možné věcnou správnost titulu přezkoumávat. Pokud dochází k zastavování již dávno skončených exekučních kauz, jsou tyto nepříjemnosti násobeny.
Setrvá-li v budoucnu Ústavní i Nejvyšší soud na své stávající judikatuře, bude nutno na společenský problém v podobě laviny návrhů na zastavení exekucí (často i dávno skončených) přiměřeným způsobem reagovat.
V důsledku této praxe dochází totiž k závažnému porušování ústavou a zákonem garantovaných práv dalších subjektů, a to zejména věřitelů a exekutorů. Tyto osoby jednaly s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu a jeho postupu a také s důvěrou v jejich soulad s právem. Věřitel totiž s dlužníkem sjednal podmínky uzavření úvěrové smlouvy, a to včetně rozhodčí doložky, na základě kterých bylo poskytnuto finanční plnění. Dlužník posléze svůj dluh věřiteli nesplnil, kdy z tohoto důvodu se zahájil věřitel na majetek dlužníka exekuci. Platnost rozhodčí doložky je vždy ze strany soudu před nařízením každé exekuce přezkoumávána, a pokud je shledána za platnou, teprve poté je exekuce povolena a jejím provedením pověřen exekutor, kterého si věřitel zvolil (podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2211/2006 ze dne 16. 8. 2007 platí, že je povinností soudu při nařízení zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který měl k tomu pravomoc). Exekutor provedení exekuce nemůže odmítnout a je-li soudem pověřen, musí exekuci efektivně vést k jejímu provedení, a to až do doby, kdy exekuce skončí vynuceným splněním vymáhané povinnosti. Tato exekutorem realizovaná exekuce je následně stejným soudem (který při nařízení exekuce shledal rozhodčí doložku za platnou) prohlášena za nezákonnou a z tohoto důvodu zastavena. Obvyklou praxí bývá, že exekutorům není v řízení o zastavení přiznávána náhradu nákladů exekučního řízení a není též výjimkou, že věřitelům je ukládáno vrátit dlužníkům to, co bylo na nákladech v exekuci vymoženo. Ve všech těchto případech je věřitel i exekutor vystaven riziku následné žaloby ze strany dlužníka na vydání bezdůvodného obohacení, a to ohledně plnění, kterého se jím v soudem povolené exekuci dostalo.
Viníkem je ve všech těchto případech bezpochyby stát, neboť stát vedení exekucí povolil a následně tyto exekuce zastavuje. Způsobem odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup se zabýval např. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/ 64 SbNU 625), kde mimo jiné konstatoval, že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumce správnosti či zákonnosti byla klamná. Tomuto požadavku pak odpovídá pojetí tzv. přísné či objektivní odpovědnosti státu za škodu, která je zaručena v čl. 36 odst. 3 Listiny a provedená zákonem č. 82/1998 Sb. Na stát je třeba klást ještě vyšší požadavky, je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody, kterou měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový postup pak považuje Ústavní soud za zcela souladný s ustálenou judikaturou, preferující ochranu jednotlivce a jeho základních práv a svobod v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu.
V oblasti nezákonných rozhodčích doložek však tato praxe není akceptována, neboť jsou upřednostňována pouze práva dlužníků, kdy zájmy věřitelů i exekutorů jsou opomíjeny.
Principy právního státu
Právní stát bývá definován různými autory odlišně, kdy základní znaky bývají zpravidla zachovány. Právní stát znamená takový stát, v němž je výkon státní moci omezen zákonem, orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco co občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Mezi základní znaky právního státu pak patří zákonnost, kdy každý včetně státu je povinen zachovávat právo a podle práva jednat. Další znakem je právní jistota, kdy každý má jistotu, že práva jednou nabytá mu nebudou se zpětnou účinností odňata, že právo nebude působit zpětně a že mu bude státem poskytnuta ochrana při porušení jeho práv.
Je bohužel zřejmé, že při prověřování platnosti rozhodčích doložek nejen ve skončených exekucích principy právního státu k exekutorům i věřitelům jednoduše neplatí. Tím je porušován čl. 1 Listiny, protože není zaručena rovnost před zákonem, která vzniká právě tehdy, pokud se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatnění rozdílného přístupu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02).
Ačkoli lze připustit, že v dnešní moderní době je vhodné zvýšenou formou chránit zájmy dlužníků, nelze tak však činit na úkor ostatních subjektů. Zejména není možné absolutně rezignovat na základní právní principy, jako právní jistota a předvídatelnost práva, princip vigilantibus iura i zdravý rozum. Z pohledu práva, respektu k zákonům i dobrým mravům nelze jistě tolerovat, aby si dlužník půjčil od věřitele finanční prostředky, toto plnění nevrátil, nepodal žalobu na zrušení žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, aktivně se neúčastnil rozhodčího řízení, po nařízení exekuce nenapadl neplatnost rozhodčí doložky, nenavrhl její zastavení, ale naopak nechal exekuci skončit vymožením pohledávky a následně měl možnost po časově neomezené době získat na úkor exekutora i věřitele vymožené plnění zpět, a to včetně původního nezaplaceného dluhu.
Je tedy otázkou, jak dalece se o dlužníky starat? Nemělo by jít i k jejich tíži, že v průběhu rozhodčího i exekučního řízení nevyužívají procesní nástroje, jejichž pomocí mohly na neplatnost rozhodčí doložky upozornit předtím, než exekuce skončila vymožením? Z mého pohledu by za každé situace měly fungovat principy právního státu a ani kvůli rozhodčím doložkám by se neměla převracet základní logika, že to, co jednou skončilo, nemůže skončit podruhé.
Gordický uzel aneb zřejmě není cesty zpět
Současná judikatura soudů v oblasti rozhodčích doložek je natolik rozporná a nepřehledná, že již připomíná příslovečný gordický uzel. Jen naivní snílek však může předpokládat, že se objeví bájný válečník Alexandr Veliký, mečem rozetne gordický uzel a tím celý problém vyřeší. Pomoc lze spíše očekávat od současné Evropské komise, která si za jeden z hlavních úkolů klade prosazení vlády práva a důsledné dodržování právního státu ve všech zemích Evropské unie. Alexandr Veliký určitě s rozhodčími doložkami nepomůže. Ale on prý možná ani pověstný gordický uzel svým mečem ani nepřesekl, jen vytáhl několik kolíků a uzel se sám rozvázal. Kdopak ví, jak to vlastně tenkrát bylo a jak to vlastně skončí s rozhodčími doložkami. Z pohledu autora neblaze.
JUDr. Miloslav Zwiefelhofer
