Před 42 lety, v červnu 1982, proběhly státnice na brněnských právech. Absolvoval jsem a stal se právníkem, bez titulu. Významnou roli pro budoucí právníky i jiná povolání sehrávala povinná státní zkouška z marxismu-leninismu.

Nedlouho předtím jsem si na fakultní nástěnce všiml oficiálního „směrného čísla“. Spočívalo v nabídce dvou míst advokátních koncipientů Krajského sdružení advokátů v Brně. Dvě místa na celý kraj nebylo mnoho. „Nu, což,“ řekl jsem si a vypravil se tam. Sdružení sídlilo nad oblíbenou rybí jídelnou. Tajemník mě ale ani nepustil do dveří. Zůstal jsem na schodech na chodbě. Divil se, odkud to vím. „Z nástěnky na právnické fakultě“, odpověděl jsem mírně zpupně. „A tak …, mohu se přihlásit?“, naivně jsem se pokusil navázat rozhovor. „… no, to …, můžete …“, poněkud neurčitě odpověděl tajemník mezi dveřmi. A bylo jasno! … Musel jsem si počkat až do druhé půle roku 1990. Tehdy byla obnovena svobodná advokacie.

Advokacie byla v Osmdesátkách pro „lidi z ulice“ spíše nedostupná. Snad jen v nějakých odlehlých místech podle tamější situace. Platil v ní faktický numerus clausus v podobě „směrných čísel“ stanovených Ústředím české advokacie pro počet advokátů a advokátních koncipientů v krajích při „plánovitém řízení“. O individuální podnikání advokátů se nesmělo jednat. Advokacie směla být vykonávána jen v okresních advokátních poradnách, vedených vedoucím a zřízených krajským sdružením advokátů. Ústředí české advokacie a krajská sdružení advokátů byly „socialistickými organizacemi“.

Členství v krajském sdružení advokátů bylo nucené. Obsahem členství byla, krom jiného, pracovní povinnost. Odměna za právní pomoc náležela krajskému sdružení advokátů, které také odpovídalo za škodu při výkonu advokacie. Krajská sdružení advokátů měla jen dílčí rys někdejší stavovské samosprávy, aniž by se tak směla nazývat.

„Oddanost socialistickému zřízení“ jako lidská vlastnost patřila mezi legální předpoklady přijetí za člena krajského sdružení advokátů. Nejednalo se o žádný obecný ideál. Požadavek „oddanosti“ měl být projeven každodenním souladem advokacie se „socialistickým právním vědomím“ a se „zájmy socialistické společnosti“. Stejně tak přispíváním „oddanosti“ k upevňování „socialistické zákonnosti“. Upevňována neměla být legalita v obecném smyslu, o které se hovořilo v roce 1968, nýbrž zákonnost s omezujícím hodnotovým přívlastkem československého ústavního rázu z roku 1960.

Zákonnost s přívlastkem je něco podobného jako demokracie s přívlastkem.

Krajně vzato hodnotové přívlastky profilují oba právní pojmy až tak, že ani „zákonnost“, ani „demokracie“ „nemusí být pro každého“. Zejména nemusí být pro lidi „bývalé“, „cizí“ či jakkoli „jiné“, aniž by k tomu byl v současnosti dán dostatečný věcný důvod, který by zároveň byl právně přiměřený neboli právně objektivně spravedlivý, a to v poměru ke všem dotčeným právně chráněným hodnotám. Na prvním místě v poměru k samotné lidské přirozenosti a z ní vyvěrajícím přirozeným právům člověka a potažmo v poměru k právům občana.

Starší lidé žili u nás své životy v buržoazní demokracii, národní demokracii, lidové demokracii a socialistické demokracii, aby zažili dnešní liberální demokracii. „Obyčejná demokracie“ je jako by minula. Vždyť i současná přívlastková „liberální“ demokracie ideově-politicky podsouvá určité hodnoty, aniž by musely pokaždé odpovídat ústavně významným obecně sdíleným hodnotám lidství a zejména přirozeným právům člověka. Navzdory mínění některých politiků nebo novinářů a snad i určitých politických či jiných sociálních vědců si u nás máme a můžeme ústavněprávně vystačit s „přirozenými právy člověka a právy občana“, jakož i s „demokratickým právním státem“.

Potíž spočívá v následujícím střetu.

Zákonnost s přívlastkem podobně jako demokracie s přívlastkem se potenciálně střetává s rovnoprávností ve smyslu právně rovných příležitostí a právně rovných zacházení. Byť jsme každý od sebe odlišný.

Zásadně je nerozhodné, zda podstata přívlastku, křivícího právní pojem a jeho logické pojetí, spočívá v některé politické či jiné ideologii anebo odvisí „jen“ od pocitového ladění či dojmů držitelů veřejné moci, jež mohou být spojeny se stádním myšlením a stádním chováním, zmezinárodněle zvaným herd behavior.

Roli podle všeho sehrává míra rozpoznávacích schopností, která je individuální u každého člověka. Zejména míra individuální schopnosti rozpoznat, kdy hrozí některý druh rozpoznávacího, kognitivního, zkreslení. Kupříkladu stádový efekt (bandwagon effect), kdy bychom měli tendenci bezmyšlenkovitě přistupovat na názory či přání ostatních. Například dočasně mocných lidí nebo jiných příslušníků sociální elity. Patří sem i „odezírání“ dobové ideově-politické poptávky bez ohledu na spravedlnost a přirozenost. Mluvíme proto o míře osobní schopnosti s odstupem či nadhledem rozpoznat u sebe nebo u jiných podstatnou vadu právního myšlení. U soudců, zejména u soudců ústavních, by tato míra měla být vysoká. Jinak těžko dostát svému poslání.

Pomocnou ruku nám podává obezřetnost na přirozená práva člověka a práva občana. Obezřetnost chápaná ve významu zvláštní, vyšší, opatrnosti nežli běžné, která je zde spjata i s odbornou péčí. Sledujeme tím ochranu neporušitelnosti práv, jež vyplývají z ústavního řádu. A to při výslovném ústavním východisku „obecně sdílených hodnot lidství“, jež vyžaduje i rozvinutost sociálního cítění. Nikoli však nemístnou změkčilost nebo přecitlivělost, která nikomu neprospívá. I laskavá přísnost může lidem objektivně pomoci.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.