Médii proběhla zpráva, že předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa je jediný, kdo může státu ústavní stížností zachránit miliardy korun, které by měl podle Nejvyššího soudu vyplatit soudcům zpětně za několik let. Sám soudce k tomu uvedl, že má být tím, kdo má zachraňovat státu peníze a že si to potřebuje rozmyslet. Něco je špatně.
Pokud jsou slova soudce správně interpretována, tak očividně nepochopil svoji úlohu soudce, a to i když vystupuje jako předseda soudu, tudíž jako reprezentant správy justice. Úlohou soudu v civilních věcech totiž není „zachraňovat státu peníze“, ale nestranně rozhodovat spory, včetně případů, jejichž účastníkem je stát. Soudy jsou sice součástí státní moci, ale mají ostatní složky státní moc kontrolovat a korigovat. Tím se liší právní postavení soudců od jiných státních úředníků.
Úvahy předsedy Okresního soudu Brno-venkov o předložení sporu Ústavnímu soudu jsou o to závažnější, protože sám za svoji osobu údajně žalobu na doplacení platu podal. Pokud má však pochyby o souladnosti doplacení platů s ústavním pořádkem, není jasné, proč takovou žalobu (obsahující protiústavní nárok) podával. Avšak pokud je o svém nároku obsaženém v jeho žalobě kvalifikovaně přesvědčen, není jasné, z čeho vyvěrají jeho úvahy o nutnosti obrátit se na Ústavní soud, resp. jsou postoje alarmující.
Servilita nebo soudcokracie?
Úlohou soudů je aplikovat právo, a to ve vztahu ke všem účastníkům, nehledě na to, jak jsou důležití či mocní. Snaha soudů „zachraňovat státu peníze“, je nepochopením tripartice státní moci a stírá rozdíl mezi mocí soudní a výkonnou.
Výkon soudní moci není pouze technickým výkladem zákonů, což naopak očekáváme od moci výkonné, u které přesněji řečeno nejde o výklad zákonů, ale o jejich provádění. Výkon soudní moci vyžaduje vynášení etických soudů, a tudíž předpokládá, že soudce nebude pouze dobře placeným úředníkem státní moci, ale hodnotově ukotvenou, nezávislou a integrovanou osobou.
Snaha „zachraňovat státu peníze“ je buď projevem servility moci soudní k moci výkonné, nebo zřejmě nevědomou známkou jevu, který označujeme jako „soudcokracie“. Tato tendence je o to nebezpečnější, že soudní moc je státní mocí nejmocnější a nejdůležitější. Pokud soudní moc substituuje moc výkonnou, stává se moc výkonná mocí byvší v masce moci soudní neomezenou a nekontrolovatelnou.
Nekritizovatelný bůh?
Soudce je pro žalovaného či obžalovaného v postavení boha ve vztahu k jeho životu, svobodě nebo majetku. Žádný prezident, ministr, poslanec nebo senátor nemá nad osobou, která se octne před soudem, takovou moc jako soudce, který rozhoduje daný případ.
Všechny složky státní moci jsou podrobeny veřejné kontrole zejména prostřednictvím médií. Pouze moc soudní je z této kontroly poněkud vyňata většinou s poukazem na potřebu zajištění její nezávislosti. Mnoho soudců prohlašuje, že veškerý jejich komentář k případu je obsažen a musí být obsažen v odůvodnění rozhodnutí. Soudci rovněž tvrdí, že pokud existuje nutnost odůvodnění rozsudku vysvětlovat či obhajovat, není takové odůvodnění správné a úplné.
Odůvodnění rozsudku jako takové však není vystaveno diskuzi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům. Je to asi tak stejné, jako by vláda či jednotlivý ministři vlády odmítali komunikovat s veřejností stran předkládaných zákonů s tím, že tyto zákony obsahují důvodovou zprávu. Podobné zneužívání institutu nezávislosti soudců vede pouze k jeho vyprázdnění.
Nezávislosti justice je navíc redukována na problematiku nezávislosti institucionální. Osobní nezávislosti, která zahrnuje odvahu a odpovědnost soudce, zůstává pominuta. Soudce by měl nejen nebát se rozhodnout dle svého přesvědčení, ale měl by zároveň nést za svoje rozhodnutí odpovědnost. Tím není myšleno nesení právní odpovědnosti za rozhodnutí, ale schopnost své rozhodnutí veřejně obhájit.
Moderní konstitucionalismus
Judicizace politiky a s tím související atrakce výkonných pravomocí mocí soudní činí tripartici státních mocí iluzorní. Názor, že v moderním demokratickém státu je klasická tripartice moci již překonaná a měla by se uplatňovat spíše pouze metodologicky, vede k odmítnutí modelu suverénního parlamentarismu a jeho nahrazení různými formami tzv. moderního konstitucionalismu.
Ten vychází z v zásadě správné premisy, že parlamentarismus být korigován vládou psaných zákonů. Přesné oddělení zákonodárství a moci soudní je však ze své podstaty nemožné. Zákony budou vždy do velké míry takové, jak je budou vykládat soudy. Vláda zákona není sama o sobě schopna zajistit to, o co jde v první řadě, tedy o svobodu jednotlivců, kteří se na tvorbě zákonů demokraticky podílejí, tedy těch, jejich životy tyto zákony řídí.
Interpretace legality musí kromě lidských práv také zahrnovat politické principy demokracie, a to zejména dělbu moci, jež je spolu s právy rovnocennou podmínkou právního státu. Opačný postup povede nevyhnutelně k nižší míře demokracie.
Aleš Rozehnal
Psáno pro HlídacíPes.org
