Česká republika je paralyzována nouzovým stavem. Nefungují školy, hospody, továrny, jsou zavřené hranice. Pandemie koronaviru zasahuje každého z nás, oblast justice nevyjímaje. Soudy utlumují svou činnost, odročují jednání, odkládají úkony na dobu po skončení nouzového stavu. Všichni společně se snaží minimalizovat rizika šíření infekce, kdy za tímto účelem přijímají nejrůznější opatření ve svých činnostech.

 V souvislosti s nepříznivou epidemiologickou situací lze očekávat, že ze strany vládních i opozičních poslanců budou přijaty kroky i směrem k vymáhání pohledávek, což se dotkne nejen účastníků exekučních řízení, ale i samotných exekutorů. Východiskem bude jednání sněmovního podvýboru pro exekuce, insolvence a oddlužení, které má proběhnout počátkem dubna, jehož výsledkem zřejmě bude návrh opatření zohledňující pouze pozici dlužníků.

Autor se pokusí v tomto příspěvku čtenářům vysvětlit, jaké dopady mohou některé z připravovaných změn přinést, a to z pohledu řadového exekutora. Předně je vhodné zdůraznit, že snaha politiků ulehčit v této složité situaci dlužníkům je nepochybně správná, kdy přijatá opatření by měla jejich postavení zlepšit. Zároveň však hrozí reálné nebezpečí, že v případě chybných či neuvážených rozhodnutí reálně hrozí rozpad justice v oblasti vymáhání pohledávek. Již nyní je však jasné, že bude velice složité nalézt určitý kompromis, jak ulevit dlužníkům, ale zároveň zcela nepošlapat práva věřitelů a nezpůsobit kolaps celého systému exekucí.

Zastavení marných exekucí

Jedním ze záměrů, jak hned dlužníkům pomoci, je plošné zastavení marných exekucí. To představuje řešení, které by skutečně dlužníkům reálně pomohlo, protože tímto krokem by se okamžitě snížilo jejich zadlužení. Navíc veřejná i soukromá sféra by se očistila od těchto nebonitních exekucí. I tato (zřejmě správná) úvaha má mnohá úskalí, když z řad odborné i laické veřejnosti zaznívají hlasy, zda se nejedná o nepřípustnou retroaktivitu a zda tento krok příliš nepoškodí věřitele. S ohledem na současnou situaci je však možno tento uvažovaný krok považovat za obhajitelný.

Není však vyjasněno, co bude považováno za tzv. marnou exekuci, které by se zastavení týkalo. Mohly by tedy být zastavovány kupř. exekuce, ve kterých za posledních tři až pět let nebude vymožena min. částka 500 Kč. Způsob skončení těchto exekucí pak musí být neformální, rychlý a jednoduchý, kdy možnou variantou by bylo třeba (namísto zdlouhavého doručování) vyvěšení oznámení exekutora o této skutečnosti na jeho úřední desku po určitou dobu. Po uplynutí této lhůty by pak exekuce byla vložena do archívu.

Za zastavování těchto exekucí musí stát exekutorům uhradit přiměřené náklady. Zde pak bude nutné zvážit, zda se ohledně takto skončených exekucí bude jednat o dluhovou amnestii anebo zda se věřitelům umožní, aby v budoucnu ohledně těchto pohledávek znovu zahájili exekuční řízení či nikoli.

Snížení DPH

 Významnou pomocí pro dlužníky by bylo okamžité a výrazné snížení DPH, které by srazilo vymáhané plnění. Je otázkou, proč stát k tomuto kroku nepřistoupil již v minulosti, když všespolečenským trendem je ochrana dlužníka a zájem na tom, aby v exekuci hradil pokud možno co nejméně. I tento uvažovaná změna je správná. Naopak úplné zrušení DPH by mohlo být problematické směrem k evropským předpisům.

Odklad exekucí

Vhodnou možností pro dlužníky dále je, pokud v době běžící exekuce podají k rukám exekutora návrh na její odklad. Musí však vždy doložit, že nemožnost hradit přímo souvisí s koronavirem, kdy exekutor musí každou takovouto žádost přezkoumat a v odůvodněných případech tomuto návrhu vyhoví a exekuci odloží. Je nutno mít ale pořád na paměti, že každý takovýto návrh je exekutor povinen posuzovat individuálně a na základě konkrétních okolností.

Běžnou praxí exekutorských úřadů pak, že v odůvodněných případech jsou exekuce odkládány nejen po dobu nouzového stavu, ale ještě o další tři měsíce déle. Navíc věřitelé v mnohých případech exekutory sami žádají, aby dlužníkům v této době vycházeli vstříc a exekuce odkládali. I tato pomoc dlužníkům je správná a v činnostech exekutorských úřadu již nyní bez problémů funguje.

Odklad exekucí „ex lege“ aneb faktická likvidace exekutorského stavu

Dalším uvažovaným zmírněním pro dlužníky je odložení provádění exekucí ze zákona. Toto by prakticky znamenalo uzavření exekutorských úřadů na blíže nespecifikovanou dobu.

Je nutné si uvědomit, že hlavní činností exekutora je nucený výkon exekučních titulů, kdy jeho činnost je v zásadě neslučitelná s jinou výdělečnou činností. Exekutor není (na rozdíl od soudců) placen ze státního rozpočtu. Exekutor nepracuje ve své kanceláři sám, ale průměrný exekutorský úřad zaměstnává do 20 pracovníků. Náklady na činnost exekutorského úřadu se pohybují v závislosti na rozsahu jeho činnosti, a to i v menších úřadech odhadem 1,5 mil. Kč měsíčně. U velkých exekučních kanceláří je tato částka pak násobně vyšší. Po opakovaných zásazích do exekučního tarifu je pro naprostou většinu exekutorů velice obtížné již nyní vůbec udržovat z ekonomického hlediska své úřady v chodu. Pokud je za této situace skutečně míněno vážně, že by exekutorské úřady mohly být na 3, 6 nebo až 12 měsíců uzavřeny, nelze rozumně očekávat, že by exekutoři byli ochotni (schopni) své úřady i nadále vést a hradit náklady za provoz bez jakéhokoli příjmu. Stát by nepochybně musel po dobu uzavření úřadů hradit veškeré náklady na provoz včetně mzdových výdajů a je otázkou, zda by bylo spravedlivé, aby exekutoři zůstali bez peněz. Ostatně byl to právě stát, který sám v roce 2001 exekutory zavedl, a musí to být tedy stát, který má exekutorům vytvořit důstojné podmínky pro jejich fungování. Pokud stát toto nezajistí, budou důsledky tragické.

Prvním a zcela logickým krokem bude v takovém případě propouštění zaměstnanců. Následným krokem bude nekontrolované uzavírání exekutorských úřadů. Z pohledu dlužníka by tento krok byl jistě vítaný, z pohledu práva však nikoli. Toto je ovšem špička ledovce. Zásadní problém totiž nastane v tom, že po uzavření úřadů zůstanou v běhu exekuce, kterých je v současně době cca 4,5 mil., které se dotýkají cca 800 tis. občanů. Lze si stěží představit, že by se po tomto divokém konci současných exekutorů našli zájemci, kteří by do těchto úřadů v budoucnu nastoupili a agendu běžících exekucí převzali. Zároveň je zcela iluzorní představa, že by tuto agendu byly schopné převzít soudy.

V praxi by to znamenalo, že by se po tomto kolapsu do problémů mohli dostat desetitisíce, možná statisíce občanů. Majetek dlužníků by totiž zůstal zablokovaný a dlužníci by neměli možnost, jak dosáhnout jeho odblokování. I po uhrazení vymáhané povinnosti by dlužníkům zůstaly zablokované účty, probíhaly by srážky ze mzdy, protože tyto blokace může zrušit jen exekutor.
Dlužníci by též nemohli převádět své nemovitosti či obchodní podíly ve společnostech, protože tomu by bránila omezení zapsaná v katastru nemovitostí či obchodním rejstříku. Věřitelům by na druhé straně nikdo nevyplatil vymožené plnění, majetek dlužníků by nikdo neblokoval. Soudy by obtížně projednávaly návrhy či podněty účastníků, protože by se jednoduše k exekučním spisům v exekutorských úřadech nedostaly. Zcela jistě by též poklesla platební morálka nejen osob v exekuci, ale zejména celé společnosti, neboť v současné době mnoho lidí hradí právě z obav, aby na ně nebyla vedena exekuce.

Je toto skutečně správná cesta, jak pomoci lidem v exekucích? Zcela jistě ne. Lze tak doufat, že poslanci v této složité době prokáží nejen státnickou moudrost, ale i dostatek zdravého rozumu a zachovají Českou republiku jako fungující demokratický stát. Snad tento dobrý úmysl spočívající v pomoci dlužníkům v nouzi nepovede k další paralýze ekonomiky…

JUDr. Miloslav Zwiefelhofer