Státu se stále nedaří vybírat daně, přestože statistika tvrdí, že ekonomika roste a přitom je asi nesporné, že pravomoci orgánů daňové správy posilují.

Pokud mohu soudit na základě vlastní zkušenosti, zejména malí podnikatelé jsou daňovými orgány často doslova drceni podle zásady účel světí prostředky. Oním účelem je zde s co nejnižšími náklady vybrat co nejvyšší daň.
Správci daně si v praxi velmi často usnadňují práci zejména tím, že se snaží co nejvíc omezit účast daňových subjektů na dokazování. Použití metod utajovaného získávání informací se stalo běžnou součástí správy daní a důkazní materiál je tudíž shromažďován bez vědomí daňových subjektů. Daňová kontrola obvykle bývá formálně zahajována až v okamžiku, kdy správce dojde k nezvratnému přesvědčení, že doměrek je jistý. Naopak daňový subjekt je s provedenými důkazy konfrontován až tehdy, kdy mu zbývá mizivá šance výsledek zvrátit. Za této situace se správce daně další procesní aktivitou daňového subjektu mnohdy cítí být obtěžován, a pokud se daňový subjekt přesto nemíní vzdát, může se z něj v očích správce daně stát nenáviděný nepřítel, který ohrožuje veřejný zájem na výběru daní. Popsaný průběh se odehrává více či méně v souladu s daňovým řádem, který omezování ústavních práv daňových subjektů v zásadě umožňuje.

Je celkem nabíledni, že pro takto jednostranné pojetí daňové efektivnosti lze hledat zákonnou oporu jen velmi obtížně. Nelze akceptovat ani ten argument, že omezováním práva daňových subjektů na účasti v řízení ve vlastní věci správce daně vlastně šetří jejich práva tím, že je co nejméně zatěžuje. Podle mého názoru se ukazuje, že jedním z faktických důsledků takovéto správní praxe je šíření atmosféry strachu mezi daňovými subjekty a jejich snahy o hledání jiných než zákonných cest jak se vyhnout případným konfliktům se správci daně. Osobně se obávám, že takto prosazovaná daňová politika je velmi krátkozraká.

Jan Matějka, autor je daňový poradce