Minulý týden nás opustil pan profesor Zdeněk Jičínský. Jeho odchod si zaslouží připomenutí běhu jeho života. Ten byl v mnoha směrech výjimečný. Profesor Jičínský byl nejenom profesorem ústavního práva, ale byl také erudovaným politologem. Jeho život se přitom neomezoval pouze na akademickou a teoretickou sféru, ale profesor Jičínský se v oboru své činnosti zaměřoval na praxi. Byl také politikem a aktivním občanem.
Zejména občanskou aktivitu, byť uvedenou jako poslední, stojí za to zdůraznit. Je to nezbytný základ svobodné občanské společnosti a profesor Jičínský byl aktivní mimo jiné v dobách, kdy taková činnost byla s ohledem na politické a společenské poměry vzácným zbožím.
Profesor Jičínský patřil ke stále se zmenšujícímu okruhu lidí, kteří by mohli podat přímé svědectví o našem státním a ústavním vývoji v posledních sedmdesáti pěti letech. Svědectví o to cennější, že v řadě jeho klíčových momentů posledního více než půlstoletí patřil k přímým aktérům. A to v několikeré roli – jako právník, vysokoškolský pedagog, politik, angažovaný občan a publicista. V některých případech ve službách státu, v jiných s ním stát zacházel jako se svým nepřítelem.
Profesor Jičínský na prahu své dospělosti zažil konec války a obnovu československé republiky, jako student Právnické fakulty Univerzity Karlovy potom únorový převrat i následující čistky. V tehdejším období jako mnoho jiných spojil své působení s komunistickou stranou. V tomto směru byl postoj profesora Jičínského čím dál kritičtější, což se projevilo v jeho další činnosti. Jak v odborné, tak i politické oblasti spojil svůj život s liberalizací politických poměrů a humanizací práva.
Toto jeho působení postupně gradovalo v průběhu 60. let, zpočátku působením na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, aby našlo jeden ze svých vrcholů v roce 1968. Tehdy se profesor Jičínský, již známý svými liberálními politickými postoji, stal členem vládní komise pro přípravu federalizace státu a byl kooptován do nově zřízené České národní rady, v níž zastával mj. funkci místopředsedy. V tomtéž období jako spoluautor publikoval na svou dobu pozoruhodné učebnice teorie práva a řadu článků s ústavněprávní tématikou.
Tato společenská angažovanost neprošla po 21. srpnu 1968 bez následků. S ohledem na své politické a společenské působení byl profesor Jičínský s počátkem tzv. normalizace donucen rezignovat na své ústavní funkce, o rok později byl vyloučen z komunistické strany a bezprostředně poté mu bylo zakázáno působit na Právnické fakultě. Tehdy začal pracovat v České státní pojišťovně. Ani po těchto životních zvratech však aktivity profesora Jičínského na poli prosazování základních práv a svobod neskončily.
Profesor Jičínský patří také do skupiny prvních signatářů Charty 77. V důsledku svého podpisu byl z pojišťovny vyhozen a rok a půl zůstal bez zaměstnání. V rámci Charty 77 byl aktivní a stal se autorem, spoluautorem nebo konzultantem řady jejích dokumentů a prohlášení. Tato jeho činnost nezůstala bez odezvy. Vedle perzekuce pracovněprávního charakteru nastoupila v režii StB také perzekuce trestněprávní. V období 1981 – 1990 byl profesor Jičínský obviněn z trestného činu podvracení republiky. Během této dlouhé doby nedošlo ani k podání obžaloby, ani zastavení trestního stíhání. Trestní stíhání a s ním spojené nepředvídatelné předvolávání k výslechům, kdy každý mohl skončit neočekávaným uvalením vazby, bylo ze strany StB využíváno jako další nátlakový nástroj na profesora Jičínského a jeho blízké.
Změnu přinesl listopad 1989. Profesor Jičínský patřil k aktérům listopadových událostí roku 1989 a 28. prosince byl kooptován do Federálního shromáždění a zvolen jeho místopředsedou. V červnu 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění a stejně tak za další dva roky. V tomto období se stává členem sociálnědemokratické strany. Ve Federálním shromáždění se aktivně podílel na koncipování, formulování a prosazení zákonů demokratizujících československý stát. Jednalo se o zákony o sdružování v politických stranách, o svobodě náboženského vyznání, zákon spolčovací, shromažďovací a petiční, volební zákony, a také se výrazně zapojil do přípravy Listiny základních práv a svobod. Tyto předpisy platí bez větších změn dodnes. Přitom jsou pro svobodný život každého z nás těmi nejdůležitějšími součástmi právního řádu.
V samostatné České republice byl profesor Jičínský poslancem v letech 1996 – 2010, s přestávkou v letech 2002 – 2003. Byl sice doyenem Poslanecké sněmovny, ale současně také jedním z jejích nejaktivnějších poslanců. Přibližně v tomto období působil také jako externí pedagog na své alma mater.
Z uvedeného je patrné, že profesor Zdeněk Jičínský svůj život naplnil v mnoha směrech a nikdy nezůstal pouze u akademické teorie. Ovlivnil nejen mnoho svých studentů, ale přispěl také ke zlepšení politických a právních poměrů v naší zemi. To je více než se podaří většině z nás.
Rád bych se při této příležitosti vyjádřil i k určitým schématům, která jsou s osobností profesora Jičínského a jeho působením v druhé polovině 20. století spojena.
V prvé řadě se jedná o otázku jeho podílu na přípravě tzv. socialistické ústavy z roku 1960. S ohledem na okolnosti mám za to, že byl nevelký, tedy ve smyslu, že by mohl cokoliv ovlivnit a nést za to odpovědnost. Profesor Jičínský, tehdy ještě docent, a to čerstvě 31letý, se na přípravě podílel v rámci pracovní komise čítající 35 členů. Tato čísla a skutečnost, že vše podstatné v tehdejší době bylo rozhodnuto v rámci politbyra KSČ, jehož členství se nikdy ani nepřiblížil, ukazují na míru možného vlivu na podobu tohoto ústavního dokumentu. Ostatně si připomeňme, že v tehdejší době měla ústava spíše fasádní charakter a až na krátké období roku 1968 bylo v zásadě lhostejné, co v ní bylo napsáno. Život šel jinudy.
V druhé řadě bývá působení profesora Jičínského v roce 1968 úzce spojováno s tématem federalizace Československa. Je pravdou, že toto bylo významné pole působnosti profesora Jičínského. Nicméně nebylo jediné. Významný byl také jeho podíl na demokratizaci a politické liberalizaci života v Československu, byť trvala velmi krátce. A za tuto aktivitu, díky niž byl na vrcholu Pražského jara zvolen do nově zřízené České národní rady, byl následujících 20 let ze strany normalizační moci perzekvován. Nebylo to pro jeho podíl na federalizaci státu. Úsilí profesora Jičínského o liberalizaci poměrů v Československu bývá bohužel opomíjeno.
Jako třetí si pozornost zaslouží listopad 1989 a téma kooptací nových členů zastupitelských sborů a odvolávání poslanců zvolených v roce 1986. Někteří pamětníci i z řad přátel profesora Jičínského tento nástroj rekonstrukce zejména zákonodárných sborů podávají trochu tak, jako by se mělo jednak o nástroj osobní revanše a zadostiučinění profesora Jičínského s tím, že se nejednalo o nástroj zcela demokratický. Jak jsem měl možnost ho poznat, tak mi toto podání nepřijde jako věrohodné. Nemohu vyloučit i pocit osobní satisfakce, ale jak znám profesora Jičínského, byl to člověk bytostně politický a na tyto věci pohlížel především z širšího hlediska. Jednalo se o situaci, kdy lidé jako M. Jakeš a V. Biľak byli politicky a osobně vyřízeni, a navíc sami na své mandáty rezignovali. V zákonodárných sborech zbyli v zásadě lidé, ke kterým neměl profesor Jičínský žádný vztah, aby mu jejich konec v poslaneckých funkcích přinesl nějakou satisfakci. A pokud se jedná o ono opatření, schválené ve formě ústavních zákonů, a tedy domluvené na široké politické základně, bylo to jedno z mála opatření revolučního rázu. Navíc zastupitelské sbory alespoň částečně demokratizovalo. A lidem dalo reprezentaci, sice nevolenou, ale kterou považovali za legitimní. Čekat více než půl roku po listopadu 1989 na demokratické volby s parlamenty a národními výbory v sestavě, jak byly zvolené v roce 1986, to by bylo neúnosné pro celý národ. Navíc je velká otázka, jak by přitom byla vůle nové vlády do těchto sborů přenášena, kdyby na klíčová místa nebyli dosazení lidé spojení s opozicí proti komunistickému režimu.
Jako poslední si reakci zaslouží často opakovaná informace, že profesor Jičínský měl vliv na podobu současné Ústavy. Nebylo tomu tak. Do těchto prací nebyl zapojen. Jednak proto, že byl členem Federálního shromáždění a přípravné práce se odehrávaly na úrovni republik. Jednak proto, že tyto práce se odehrály pod silným vlivem tehdejší vládní koalice, z různých důvodů nepřipustila širší účast opozičních stran a jejich návrhů na konečné podobě ústavního textu. Naopak profesor Jičínský připravil spolu s dalšími kolegy alternativní návrh ústavy obsahující řadu odlišných prvků proti tehdejšímu vládnímu návrhu. Svůj podíl však měl profesor Jičínský na přípravě a schválení Listiny základních práv a svobod a doprovodných zákonů, přičemž Listina je pro život běžného člověka tou zásadnější částí našeho ústavního pořádku.
Svou vzpomínku zakončím tím, že osobně jsem profesora Jičínského poznal před dvaceti lety a deset let jsem s ním byl v intenzivním, téměř každodenním pracovním a osobním kontaktu. Toto je pro mě tedy mimořádně smutná, ale také dobrá příležitost, abych připojil i svou osobní vzpomínku.
V prvé řadě musím zdůraznit lidské kvality profesora Jičínského. Profesor Jičínský patřil mezi vzácný druh lidí díky své mimořádně kultivovanosti a velkorysosti. To nejsou vlastnosti úplně běžné. Obohacující byl také jeho rozhled a životní zkušenost. Ta přitom nebyla vždy lehká. V každém případě profesor Jičínský vše podával a nesl s určitou noblesou.
Mimořádně cenné je také to, že profesor Jičínský v sobě propojoval role akademika, politika i aktivního občana. Své poznatky v rámci svých sil a možností využíval ke zlepšení života všech lidí v Československu a České republice. Připomenul bych jeho podíl na dvojím pokusu o demokratizaci, liberalizaci a obecně humanizaci života v naší zemi. Poprvé v 60. létech, podruhé od listopadu 1989. Ovšem nesmíme zapomenout ani na mezidobí mezi těmito velkými milníky, které ukazuje, že teprve druhý pokus byl z relativně dlouhodobého hlediska úspěšný.
Dodám-li osobní pohled, pro mě bylo velmi důležité také to, že během rozhovorů o těchto obdobích nehovořil pouze formálně ve stylu učebnic, nepodával pouze vypreparované vzpomínky. Nikdy totiž nezastíral, že důsledky jeho postojů byly pro něj v některých momentech mimořádně osobně náročné.
Jak jsem již zmínil, profesor Jičínský byl v mnoha směrech vzácný člověk. Osobně mu vděčím za velmi mnoho a vím, že nejsem sám. Stejně jako nejsem sám, komu bude chybět.
JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.
