Vláda a Ministerstvo zdravotnictví přijaly v uplynulých týdnech řadu opatření za účelem prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2, řada z nich vedla k uzavření provozů a ve vzduchu visí otazníky nad zachováním pracovních míst, propouštěním a krachem řady živnostníků. Přestože výplatní termín březnových mezd ještě nenastal, tak na zaměstnavatele již dnes citelně dopadá výpadek dodávek materiálu, odbytu zboží a služeb a splatnost faktur.

V té souvislosti se na povrch linou nápady, jak zabránit vzniku nových dlužníků, exekucí, insolvencí nebo propadu stávajících dlužníků do ještě hlubší krize. Návrhy opatření jsou různé. Začalo to úvahami nad, v zásadě dobrovolným, posunem splátek úvěrů a hypoték na žádost klienta v odůvodněných případech, pokračovaly návrhy na generální odklad splátek, zmrazení běhu úroků, odpouštění povinných odvodů a v neposlední řadě se dostáváme k otázkám souvisejícím s novelizací insolvenčního zákona a exekučního řádu. Právě v otázce exekucí se legislativní představivost ukazuje jako nejbujnější. Exekutoři v praxi sice již dobrovolně dočasně upustili od provádění mobiliárních exekucí a kamenných dražeb, ale návrhy jdou ještě dál. Jmenujme například generální přerušení splátek a srážek, generální odklad či dokonce zastavení exekucí.

Zvažovaná plošná opatření by ale dle mého názoru byla nepochybně nespravedlivá, neboť zcela postrádají individuální posuzování situace, zda je daný dlužník krizí skutečně postižen či nikoli. Při aplikaci plošných opatření by vůbec nebylo posuzováno, zda konkrétní dlužník skutečně pomoc potřebuje, či nikoli, zda by potlačení práv věřitele či věřitelů, které je zákonitým druhým pólem takových opatření, bylo vůbec možné považovat za legitimní. Jsem přesvědčen, že i dnes si vystačíme s nástroji, které exekuční právo již zná. Při srážkách ze mzdy je tu nezabavitelná částka a na výpadek příjmů se reaguje snížením nebo neprovedením žádné srážky.

Hrozí-li někomu, že provedením exekuce se mu stane opravdu vážná újma, která by se mu nestala, kdyby byla exekuce provedena jindy, pak je k dispozici individuální návrh na odklad exekuce, kterému soud může, ale nemusí vyhovět. Vždy je ale třeba ctít zásadu, že dluhy se mají platit a zmenšení majetku dlužníka je nevyhnutelné – to aby se vyrovnaly hladiny mezi tím, co dlužník má ve svém majetku navíc oproti tomu, co věřitel se svém majetku postrádá, protože to dlužník zatím nevrátil.

Nejinak tomu je při vymáhání výživného. Vyživovací povinnost trvá bez ohledu na to, v jakém ekonomickém cyklu se dlužník nebo naše země nachází. Jestliže rodič neplatí výživné, pak dítě nemusí zajímat, jestli zde máme nějakou krizi nebo ne. Potřeby dítěte zůstávají stále stejné, a pokud je výživné z čeho uhradit, pak musí být uhrazeno. Pokud si nasadíme růžové brýle a povolíme generální odklad všech exekucí, pak sice pomůžeme dlužníkovi, ale poškodíme jeho dítě – nedostane své výživné, a to ani ve snížené výši, ani splátkami ani z prodeje majetku dlužníka – prostě vůbec.

A zde narážíme na mantinel, který je třeba vždy ctít – o odkladech exekuce lze uvažovat jen v individuálních odůvodněných případech pro přechodnou tíživou životní situaci dlužníka, avšak za současného respektování práv oprávněného, ať už jím je vyživované nezletilé dítě nebo jiný podnikatel, který může pociťovat dopady současné koronavirové krize stejně intenzivně, neřku-li ještě intenzivněji, neboť mu nejsou hrazeny jeho pohledávky.

Jan Bureš