U rozhovorů prezidenta republiky či vedoucího kanceláře hradu se soudci jsem nebyl. Ani bych tam být nechtěl. Co mě ale jako právníka překvapuje, je příliš silná jednostrannost interpretace možného ovlivňování soudců. Pokusím se proto nad celou mediálně probíranou věcí zamyslet i z druhé strany. K ovlivňování kohokoliv musí být vždy alespoň dva, ten, který ovlivňuje a ten, který se ovlivnit dá.

Prezident republiky je naší ústavou logicky vybaven řadou pravomocí, kterými výrazně zasahuje do jiné státní moci, a to do moci soudní, počínaje jmenováním soudců a některých funkcionářů soudů až po právo udělovat milost či vyhlašovat amnestii.

Soudci mají zákonem, který je jejich jediným limitem nezávislosti, stanovenou povinnost zdržet se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Co víc ohrožuje důvěru než po řadě měsíců nebo dokonce let odhalené tajemství, že státní úředník si zve soudce do kavárny k rozhovoru o rodině a fotbalu, a soudce rád takovému pozvání vyhoví. Možná šlo skutečně jen o ojedinělé setkání dvou fotbalistů, kteří si zavzpomínali a pochlubili se svými ratolestmi. Zarážející ale je, že ona kavárenská povídání nebyla jediná. Ústavní soud se v reakci na to, podle slov jeho předsedy Pavla Rychetského, dohodl, že soudci Ústavního soudu se nebudou scházet s účastníky těch řízení, která dosud neskončila.

Soudci ale mají být nejen nezávislí a nestranní, bez čehož by vůbec nemohlo být žádného spravedlivého procesu, ale jako takoví se mají veřejnosti i jevit. Staré anglické rčení, které připomíná i Evropský soud pro lidská práva, hovoří o tom, že spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, ale musí být také vidět, že je vykonávána. Nabyl-li tak soudce dojmu, že je ovlivňován, má takovou snahu rázně odmítnout, (ne způsobem „a co by si pan prezident přál, aby bylo v zákoně zrušeno?“), o věci informovat předsedu soudu, na plénu Ústavního soudu s takovými skutečnostmi seznámit před rozhodováním v dané věci kolegy a samozřejmě učinit příslušný záznam do spisu. Nic takového se, žel, nestalo.
Na rozdíl od postupu nejvyššího státního zástupce, který pozvání na schůzku s prezidentem republiky odmítl s odkazem na údajnou obavu ze zásahu do vyšetřování výběrového řízení na zakázky Lesní správy Lány, ústavní soudce Vojtěch Šimíček se zúčastnil i další. Jeho rezolutní ne by kancléře rázně umravnilo, a minimálně by jej na kávu již nezval. Šimíčkovo poukazování na to, že se kancléř v dané věci sešel i s dalšími soudci, na podstatě věci nic nemění. Ba právě naopak.

Vojtěch Filip