Procesní pravidla v demokratických státech jsou obvykle založena na zásadě volného hodnocení důkazů. Nejinak je tomu i v daňovém řízení, tato zásada je upravena v § 8 daňového řádu. Podstatou této zásady, i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, je, že „správce daně není vázán žádnými formálními pravidly, jež by stanovila, jaká je důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, neznamená to však, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle.
Naopak takové závěry musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřena a také plně podléhá kognici správních soudů.“[1] Zásada volného hodnocení důkazů je samozřejmě i zásadou trestního řízení, vyjádřenou v § 2 odst. 6 trestního řádu. V odst. 5 téhož ustanovení je pak uloženo orgánům činným v trestním řízení postupovat v souladu s jejich právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Základní zásady daňového i trestního řízení tak, jak je upravují příslušné procesní předpisy, jsou zárukou legálnosti řízení, jehož cílem je zjistit skutečný stav věci, nikoli potrestat domnělého pachatele, byť by o jeho „vině“, ať daňové či trestní, byl příslušný úředník, policista či státní zástupce sebevíce přesvědčen. Jejich respektování společnost zbavuje rizika opakování totalitní justiční zvůle. Proto je alarmující každý případ selhání.
V rámci daňového řízení a trestního řízení není v rámci procesních předpisů žádné „propojení“. Přesto se stalo praxí, že správce daně, který zjistí pochybení v přiznáních poplatníka, podává oznámení orgánům činným v trestním řízení. Je to svým způsobem logické, byť souběžný postih v daňovém i trestním řízení osobně pokládám za porušení zásady ne bis in idem. Obrácená „kooperace“, tedy požadavek policie, aby se daňová správa zabývala tou či onou záležitostí, se nám do praxe také dostala, a je to takový „nešvar“. Policie tím v podstatě rezignuje na svůj úkol řádně vyšetřovat podezření z trestní činnosti a „předává“ (velmi neformálně) věc správci daně, aby se s podezřením vypořádal, a policie pak přebírá jen výsledky jeho činnosti. Možná bychom to mohli přehlédnout a omluvit zásadou hospodárnosti obou řízení. Co však přehlédnout nelze, je flagrantní porušování procesních předpisů v případě, že policie správce daně „úkoluje“ a požaduje nejen to, aby se nějakou záležitostí zabýval, ale i to, jaké důkazy má provést a s jakým výsledkem. K tomu, alespoň podle protokolu z hlavního líčení ve věci řešené Městským soudem v Praze (41 T 1/2018) došlo, kdy jeden z obžalovaných, podrobně zdůvodnil změnu své výpovědi v pozici svědka v daňovém řízení a v pozici obžalovaného. Podle jeho vyjádření, které je uvedeno v článku „Na policisty a státní zástupkyni v případu advokáta Grubnera míří trestní oznámení“, který uveřejnila Česká justice, policie instruovala správce daně, jaké otázky mu má položit, jemu samotnému předložila instrukce, jak má na otázky správce daně odpovídat, a on tak (s příslibem statutu „spolupracujícího svědka“) učinil s vědomím, že jde o odpovědi nepravdivé. Jednání u správce daně bylo podle něj řízeno a monitorováno policií.
Pokud se ukáže, že jeho výpověď u hlavního líčení byla pravdivá, pak nemůžeme hovořit o selhání jednotlivce, do případu by totiž musela být zapojena řada osob ať na straně správce daně, či na straně policie. V naší společnosti je často zjevná nespravedlnost omlouvána nedokonalými právními předpisy, které na danou záležitost nepamatovaly. Zde by však nešlo o chybu předpisů nebo chybu v jejich výkladu. V tomto případě by šlo zcela novou zásadu „volného obstarání důkazů“, ber kde ber, hlavně ať dosáhneme potrestání. I v případě, že by jak policie, tak správce daně byli vnitřně přesvědčení, že dotyční jsou skutečnými pachateli trestného činu, nemají žádnou zákonnou možnost přizpůsobovat si důkazy svému přesvědčení. Situace je o to horší v případě, že jsou stíháni nevinní.
Skutečnost, že si ne vždy úředníci lámou hlavu s procesními pravidly, dosvědčuje i červnové rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stěžovatele Libora Pavlaty (IV. ÚS 4141/18). Přesto, že již před deseti lety potvrdil Nejvyšší správní soud, že správní spis musí tvořit všechny dokumenty týkající se téže věci, ÚS v dané věci zjistil, že z tzv. veřejné i neveřejné části daňového spisu zmizelo 65 % dokumentů, navíc byly zbývající přečíslovány tak, aby se spis navenek jevil jako úplný. V tomto případě dospěl ÚS k závěru, že „takové vedení spisové dokumentace již není tzv. na hraně, ale je daleko za hranicí toho, co lze v právním státě od orgánu veřejné moci tolerovat“ a vedení spisové dokumentace daňovými orgány označil za účelové. Věřím, že v popisovaném trestním řízení, ukáže-li se, že byly skutečně účelově vyráběné důkazy „viny“, dojde k nápravě dříve, než až před Ústavním soudem.
Monika Novotná
[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 5/2008
