Když se vládě něco nepodaří a navíc tak důkladně, že to negativně změní životy stovek lidí, pak náprava by měla být velmi rychlá. Řeč je o vládním nařízení č. č. 366/2013 Sb., které je o Nařízení vlády o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. Naprostým právním paskvilem se stala část třetí, a to společné části domu v paragrafu pátém a bodě třetím, který stanovuje:
Podlahy jsou společnými částmi domu, vyjma podlahových krytin v bytě a všeho, co je spojeno s položením či usazením a s funkcí příslušného druhu podlahových krytin, spolu s případnou kročejovou protihlukovou izolací a s tepelnou izolací, je-li součástí podlahové krytiny a nezasahuje do společných částí domu.
Toto naprosto nedomyšlené ustanovení odstartovalo výrazné zhoršení životních podmínek stovek lidí, především v panelových domech. Proč? Protože pokud podlahové krytiny nejsou součástí domu, nemůže jejich skladbu a důsledky jejich užití zkontrolovat stavební úřad. Je to z jeho pravomocí tímto ustanovením vyjmuto. Občan (vlastník nebo i nájemce) se může obrátit pouze na soud.
Diskuze o tom, že může být každému lhostejné, co si majitel bytu položí za krytinu, zda linoleum, korek, koberec či plovoucí podlahu skončí v momentě, kdy uživatel jiného bytu zjistí, jak se laminátová plovoucí podlaha změnila v ozvučnici a šiřitele tak nepříjemných hlukových imisí, že se život v okolních bytech změní ve velmi nepříjemný a někdy až nesnesitelný. Jaké vztahy z toho mezi obyvateli domu následně vzniknou asi není třeba dokazovat.
Platí, že ten, kdo si nechává plovoucí podlahu instalovat (nebo si ji pokládá sám) by měl dodržet předepsané požadavky stanovené normou ČSN 73 0532 (Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků). Měla by být proto dodržena vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj číslo 268/2009 Sb.ze dne 9. ledna 2012, kterou se mění vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby a to dle § 2 bodu (1). Ustanovení této vyhlášky se uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, a v § 14 Ochrana proti hluku a vibracím, dále bod (1) stanovuje, že stavba musí zajišťovat, aby hluk a vibrace působící na osoby a zvířata byly na takové úrovni, která neohrožuje zdraví a zaručí noční klid.
„Mělo by se – je třeba“ jsou bez kontroly prázdné fráze. Sluší se ale připomenout, že v novostavbách tento problém není, neboť developeři, kteří plovoucí podlahy v bytech realizují velmi pečlivě normu i vyhlášku Ministerstva pro místní rozvoj dodržují a kročejová neprůzvučnost podlahové konstrukce je v novém bytě obvykle kvalitní.
Zásadní chybou, kterou můžeme při pokládce plovoucí podlahy obvykle nalézt je to, že použité laminátové podlahy nemají pod sebou certifikovanou tlumící vrstvu a nejsou odsazeny od stěn tři až pět milimetrů. Zvuk se proto šíří směrem dolů i směrem do stran. Prostě se šetří na nepravém místě. Postižený vlastník jiného bytu ve stejném domě se ale díky nařízení vlády na stavební úřad obrátit nemůže. Žaloby k soudu lidé obvykle vzdají, protože nevědí, jak by měli prokázat, že soused má podlahu špatně konstrukčně provedenou. V kontradiktorním řízení nese žalobce důkazní břemeno a nepochybně se mu nepodaří přesvědčit souseda, že by nechal (ne)průzvučnost své podlahy proměřit. A na stavební úřad by šel dnes marně.
Obrátit se na Výbor vlastníků bytových jednotek či družstva je sice možné, ale opět by snaha těchto orgánů musela směřovat k soudu. Zde soud vychází takové žalobě vstříc, neboť přiznává, že Společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto třeba dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek. (Zdroj: NSS ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 149/2013-31). Tímto právním názorem se vláda ČR v roce 2013 u svého nařízení číslo 366 zjevně neinspirovala.
Jinými slovy Výbor SVJ by se mohl obrátit na soud s tím, že jeden z vlastníků bytu provedl úpravu krytiny podlahy tak, že narušuje práva ostatních vlastníků. Ale opět budeme u otázky předložení takového důkazu. Bylo by zřejmě nutné nejprve požádat soud, aby rozhodl, že se v inkriminovaném bytě provede nejprve kontrolní měření. A jsme u toho, že celá záležitost se potáhne roky, nehledě na roky špatného vzájemné soužití v samotném domě. Řešení soudem k rychlé nápravě nedospěje.
Vláda by proto měla své nařízení ve veřejném zájmu opravit. Je vhodné si připomenout, že „Veřejný zájem“ je pojmem, který sice právní řád České republiky výslovně obsahově nevymezuje, nicméně, který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Z povahy věci lze dovodit, že se jedná o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku. (Zdroj: NSS ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164). Stačí přiznat, že krytina podlahy může být na žádost vlastníka jiného bytu zkontrolována stavebním úřadem, zda splňuje podmínky normy a příslušné vyhlášky. A aby se toto právo nedalo zneužít k nějaké šikaně, pokud stavebním úřadem zkontrolovaná podlaha bude v normě, žadatel o její kontrolu například ponese náklady za úkon státního orgánu včetně nákladů na měření (ne)průzvučnosti.
Na opravu svého nařízení vláda ČR nepotřebuje ani Parlament ani podpis prezidenta republiky. Stačí upravit jen jeden bod a životy mnoha lidí se promění k lepšímu. Takovou pomoc od své vlády si občané nejen zaslouží, ale takovou pomoc by vláda měla brát jako svou povinnost.
Rudolf Mládek
