Rada České televize je v posledních týdnech a měsících čím dál více předmětem pozornosti. Na první pohled by se hodila její činnost k subsumaci do „teorie chaosu“ když vykazuje podobné znaky – je velice dynamická, neustále s novými podněty, které se jeví jako náhodné, ač při podrobnějším pohledu jsou velice záměrně definované. Jde o to podřídit veřejnoprávní médium prvotního významu představám části členů tohoto orgánu, když nelze vyloučit, že skutečným iniciátorem je jiný zájem stojící těmto lidem za zády.
Není asi šťastná forma, kterou přinesl zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, když z jednoho pohledu proklamuje, že „svobodu vysílání lze omezit jen zákonem“ když na plnění zásady objektivity, vyváženosti informací zejména ve zpravodajství a publicistice, kde nesmí být „jednostranně zvýhodňována či upřednostňována žádná politická strana či zájmové hnutí, politické či náboženské přesvědčení“ dohlíží Rada jmenovaná čistě politickým mechanismem.
Zákon o České televizi uvedené zásady konkretizuje do činnosti této veřejnoprávní televizní stanice. Od roku 2001 pak zákon upravuje podmínky navrhování členů Rady České televize.
Statutárním orgánem ČT je její generální ředitel, kterého rada jmenuje a může jej odvolat, pokud televize neplní opakovaně úkoly veřejné služby, povinnosti vyplývající z vysílacího zákona nebo zákona o regulaci reklamy nebo nenaplňuje zásady Kodexu ČT. Trochu paradoxní je, že kodex není zákonem, ač zákon na něj odkazuje, schvaluje ho Poslanecká sněmovna, které ho předkládá Rada. Ten v 26 článcích upravuje mnohé, mimo jiné také základní pravidla hospodaření. Povinnosti členů rady jsou obecně známé, též jejich podmínka nezávislosti a nestrannosti. Právě tato zásada je dík roli Parlamentu více než pochybná.
Bylo by velice vhodné vypracovat osobnostní analýzy současných členů rady, posoudit, kdo je nominoval, zda neporušují některé zásady nezávislosti na politických stranách, nebo porovnat proklamace politiků směrem k ČT a posoudit, kdo z členů rady je jakýmsi „živým reproduktorem“ těchto proklamací a pod taktovkou koho a z čích not hraje. Já to činit nehodlám, ač jsem přesvědčen, že by to vedlo k pochopení mnohého, co se v současnosti okolo České televize děje.
Chci se zaměřit na dvě aktuální kauzy sporů, které se dotýkají právního poradenství. To může poskytovat za úplatu pouze advokát, jejichž činnost je podrobně upravena zákonem a také dozírána Advokátní komorou. Proto se mě zdají poněkud problematické proklamace některých členů této rady, když se chovají jakoby advokátní kancelář, která má s ČT uzavřenou smlouvu skrytě zastupovala zájmy někoho jiného v neprospěch klienta. Tak to není, zdá se, že někteří členové rady mají největší strach z profesionálních služeb, kdy jim kancelář pravdivě vyloží jaké kroky odpovídají právu a kde se Rada ocitla již za jeho hranicí. Příkladem může být návrh a následné většinové odvolání dozorčího orgánu – dozorčí komise radou, které se odehrálo nedávno a jehož legitimitu bude posuzovat soud. Takže jinými slovy, tedy slovy členů rady – kancelář, která má radit radě české televize musí radit tak, jak si rada přeje, být jí nápomocná ve svých atacích na statutární orgán, obsah vysílání. Bože, jak hluboko jsme klesli.
Tedy konkrétně. Dle médií se člen rady Jiří Šlégr bojí, cituji „že bude nová právní kancelář, která vzešla z veřejné soutěže, špehovat pro generálního ředitele“. Soudí tak dle šestistránkového materiálu (Jiří by měl říct, kdo je jeho autorem) na to, že Advokátní kancelář Becker &Poliakoff a její šéf Martin Klimpl, která soutěž vyhrála, není kanceláří nezávislou. Uvádí její napojení na vydavatelství Economia (před deseti lety), na Zdeňka Bakalu, také na vydavatelství Respekt, přičemž uvádí, že pan Bakala je osobou spojenou s nevýhodnou privatizací firmy OKD.
No předně. Jiří Šlégr byl politik, poslanec, takže jeho osobní nepodjatost a nezávislost je stejně napadnutelná, ze stejných či obdobných důvodů.
Představte si, že například tato AK mohla zastupovat i jiné klienty, obhajovat zločince, řešit majetkové spory. Chápete, jak hloupé jsou uvedené argumenty. Advokát podle některých členů rady by měl být nepolíbený panic bez historie. Vůbec nevnímají etickou stránku věci a proč se tedy tito lidé se svým podnětem neobrátí na Advokátní komoru? Protože sami tuší, že jejich invektivy jsou směšné. Ono je to jinak. Rada hledá advokáty, kteří dle jejích dispozic budou realizovat jejich představy. Tak, aby své cíle dosáhla radní Lipovská (s Janou Bobošíkovou v zádech) aby Rada určovala o čem mohou být a o čem nesmí být pořady „168“ nebo „Reportéři“ koho a kdy zvát do diskusí, kdy vyhodit Václava Moravce, to vše jasně ve jménu veřejnosti, jejíž zájem, nikoliv zájmy politiků mají v radě hájit. Vše to, čeho jsme svědky, doprovodu Lipovské policií, nařčení že ji generální ředitel usiluje o život, trestní oznámení na předsedu Matonohu, který prý sjednal výhodu při zadávání veřejné zakázky zase pro jinou kancelář REX.LAW, která má také podle jiných dvou radních nějakou historii…..to je nadhraniční kolaps myšlení.
Poslanecká sněmovna mele z posledního. Ne, že by poslankyním a poslancům docházely síly, ale prostě proto, že se blíží konec jejich mandátu. Jinak bych na ně apeloval, ať tuto radu jako celek odvolají. Ta, jak známo, není orgánem správním. Žádná katastrofa by na pár měsíců nenastala. V minulosti byla již situace, ovšem řešena zvláštním ustanovením, kdy celá rada ve funkci skončila a sněmovna do 60 dnů jmenovala radu novou (tedy od okamžiku kdy uplyne lhůta pro předložení návrhů členů nových). Při troše vůle by to tedy možné bylo. Ale také zbytečné, pokud tedy rada za ty dva měsíce vše nezdevastuje. Nová sněmovna jistě posoudí stav v radě a situaci, kterou dlouhodobě lze považovat za katastrofickou jistě ji řešit bude.
A poznámku na závěr, možná osobní. Několik let jsem se zabýval analýzou privatizace firmy OKD. To, co Jiří Šlégr uvádí o nevýhodné privatizaci je blud, vycházející z argumentů okolo roku 2008. Čas, soudy a další skutečnosti tuto kvalifikaci změnili, jen někteří politici to nechtějí vzít na vědomí. Čas plyne. To se ocitáme v trendu, že celý proces privatizace pod taktovkou Václava Klause, zahájený v devadesátých letech byl nevýhodný počin. Politici svými reji a vzájemnými invektivami umí nabarvit hanebnou barvou vše, co se týká jiné strany a jiných lidí. Zhruba stostránkovou analýzu kauzy OKD nemá smysl publikovat, pokud by se chtěli politici poučit, dám jim jí k dispozici. Co kauz zde bylo za 30 let, další stránka textu by nestačila. A většina skončila tak, že se ukázala jejich účelovost, mnohdy vylhanost. A těch pár skutečných se za ty konstruované jen umně schovává.
Veřejné médium by si měla veřejnost bránit.
Ivan Přikryl
