Současné počínání naší vlády mi začíná vzdáleně připomínat slavnou scénu z Formanova filmu Hoří, má panenko. Jde o scénu, kdy náčelník hasičů po té, co přítomní rozkradou tombolu prohlásí: Tak vážení, my teďkon v sále zhasneme a kdo to vzal, ať to tam za tmy vrátí, je to jasný?” V sále se po té zhasne a najednou se zase rozsvítí a hasič, který vracel šunku, na půl cesty od stolu omdlí. A na to reaguje náčelník hasičů slovy: „Ježišmarjá, to je blbec, proč to tam vracel!”
V našem případě sice zatím ještě nedošlo k „rozkradení tomboly“, nicméně k velkým majetkovým přesunům se už schyluje. Nevím, jak jinak si totiž vyložit jeden z posledních vládních návrhů, podle kterého by nájemníci po dobu krize nemuseli platit nájemné. To by mělo platit jak pro firmy, tak i pro fyzické osoby. Dále by navíc po tuto dobu bylo suspendováno právo pronajímatele neplatícímu nájemníkovi dát výpověď z nájmu. Podmínkou však by mělo být, že nájemník dlužné nájemné do „někdy“ zaplatí. Podle mne tuto vládní inovaci (uvidíme, co na to parlament) nelze chápat jinak než jako bianco šek a výzvu nájemníkům. Neplaťte nájem! Jinak si to totiž vyložit ani nelze. Proč bych měl platit, když nemusím? Pronajímatel na mne nemůže, výpověď z nájmu mi nesmí dát, tak co mi hrozí? No a až už bude hrozit, že mu to budu muset vrátit, tak nájem sám ukončím a půjdu o dům dál. Co se mi stane? Při předpokládaném budoucím zahlcení soudů asi dlouho nic. A potom mohu jít třeba cestou oddlužení a pronajímatel nedostane stejně skoro nic. A v případě nájemců, podnikatelů? To samé, akorát tam lze očekávat, že takové firmy skončí stejně v konkurzu a věřitel nedostane téměř nic.
Obávám se, že takových případů bude v případě přijetí této novinky velmi mnoho. A čím si to vlastníci nemovitostí, a tedy pronajímatelé, zasloužili? Asi tím, že vůbec něco vlastní. Touto novinkou by však bylo výraznou měrou zasaženo do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Na tak výrazná omezení vlastnického práva však pamatuje čl. 11 odst. 4 této listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Jak je tedy možné, že nám vláda předkládá tak výrazné nucené omezení vlastnického práva a ignoruje svojí povinnosti poskytnout za to pronajímatelům adekvátní náhradu? Neměl by tedy stát za nájemné, které takto nepůjde reálně vymáhat, ručit?
Dovolím si uvést ještě jeden příklad k vládním inovacím, který v případě přijetí negativně zasáhne na první pohled dvě rozdílné kategorie, a to věřitele a zaměstnance. Jde o vládní nápad suspendovat právo věřitelů podat do 31.8.2020 insolvenční návrh na dlužníky. Tento záměr je na první pohled bohulibě odůvodňován potřebou získání času pro dlužníky (myšleno firmy), aby si připravili plán restrukturalizace atd. Nicméně se už jaksi opomnělo, že celá řada malých podniků touto krizí beztak skončí, resp. jejich majitelé si k dalšímu podnikání vyloží „šikovně po česku“ a založí si k tomu nové subjekty.
A tím, že těmto firmám umožníme absolutní finanční beztrestnost do konce srpna, tak jen přikryjeme fakt, že v řadě případů dojde k vytunelování i toho zbytku aktiv, které tyto firmy mají. A věřitelé, kteří slavně přijdou s insolvenčním návrhem 1.9., tak ti časem zjistí že ve firmě dlužníka již není co zpeněžit, a tedy, že nic nedostanou. Na to by se dalo oponovat, že přeci insolvenční správce bude moci tyto převody odporovat a žádat vydání majetku do majetkové podstaty.
Ano, to je pravda, ale budou to spory s nejistým výsledkem na řadu let, zvláště bude-li justice přetížena. Navíc autoři tohoto návrhu mimo jiné opomněli, že podáním insolvenčního návrhu (i věřitelského) je dlužník ze zákona omezen v nakládáním se svým majetkem (§ 111 insolvenčního zákona), a to právě z toho důvodu, aby dlužník nesnižoval hodnotu svého majetku a tím nepoškozoval věřitele. A pokud nemohu jako věřitel podat insolvenční návrh, nemohu tedy vůbec ovlivnit to, jestli se dlužník zbaví svého majetku! Neměl by tedy tento návrh spíše znít tak, že o věřitelském insolvenčním návrhu nelze rozhodnout dříve, než uplyne nějaké konkrétní datum (např. 3 měsíce od konce nouzového stavu)? Nebo jiným způsobem zajistit práva věřitelů?
U zaměstnanců navíc tato novinka nemožnosti podat insolvenční návrh má zásadní dopad, který asi zatím nikdo nedomyslel. Zaměstnanci, jak známo, mají nárok při platební neschopnosti zaměstnavatele na náhradu mzdy. Toto právo však mají jen za období max. 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení (či podání moratoria) se zaměstnavatelem. Pokud tedy věřitelé (a těmi jsou i zaměstnanci) nebudou moci podat insolvenční návrh až do konce srpna, nebudou mít až do červnové výplaty nárok na náhradu mzdy od státu. Budou si moci pouze přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení. Nevím, zdali i toto rovněž bylo záměrem vlády, ale takto postižených zaměstnanců budou nepochybně stovky tisíc.
Co z toho tedy vyplývá? Stále doufám, že důvodem je zejména spěch a nedostatečná úvaha tvůrců těchto opatření, jak dalekosáhlé důsledky mohou jejich inovace způsobit. Nicméně i tak je zjevná snaha vlády posunout břímě krize směrem k těm, kteří ještě nějaký majetek mají nebo by dle vlády asi mohli mít. V důsledku tím však poškodí všechny, včetně velkého množství zaměstnanců. Myslím si tedy, že před přijmutím těchto zásadních opatření by měly proběhnout alespoň zrychleně standardní připomínkovací procedury a měl by být zvážen skutečný dopad těchto nových opatření, včetně zakotvení odpovědnosti státu za omezení majetkových práv. Ono i v současné krizi platí staré dobré přísloví: „dvakrát měř, jednou řež“.
JUDr. Jan Langmeier
