Každý z nás má občas pocit déjà vu, tedy již dříve viděného. Přepadlo mne to v okamžiku, kdy jsem se dočetl v MfD, že protimafiánský útvar ÚOOZ již od roku utajeně prověřuje případ kolem Jany Nagyové jako „podezření ze sabotáže“. Podle nich totiž nejmenovaná „organizovaná skupina“ osob „úmyslně poškozovala ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky“.

Státní zástupce Rostislav Bajger prohlásil dne 19. května 2012, že 20. března 2012 (tedy již před dvěmi roky! sic!) ÚOOZ zahájil „úkony k prověření skutečnosti spáchání trestného činu sabotáže ve věci dnes známé jako ´Nagyová a spol.´“

No a to je to moje déjà vu. Mám zase pocit, že je mi devět let, sedím v pokoji, můj otec sedí v křesle, v místnosti je plno mužů, někteří v kožených kabátech, křičí, ženy jsou smrtelně bledé, estébáci vyhazují věci z knihovny a skříní na zem. Když jde někdo na záchod, musí nechat otevřené dveře. Kolem domu a na zahrádce je plno mužů v dlouhých kabátech, důležití muži vystupují před domem z tater „osmiček“, méně důležití z tatraplánů, obyčejní seskakují z náklaďáku. Všude někdo mává pistolí anebo samopalem. Mezitím další muži odnášejí kamsi pryč doklady, dokumenty a další papíry, ale také knihy, obrazy, sklo, drahé příbory… a kolem se hroutí svět. Můj otec, do té chvíle presidentem Benešem vyznamenaný odbojář, kterého nedostalo za Protektorátu ani gestapo, předválečný komunista, význačný vládní zmocněnec etc. etc., se právě stal nepřítelem lidu. Z rozhodnutí Státní bezpečnosti. A na základě pokynu ÚV KSČ a jejich moskevských poradců. Domů se pak vrátil po jedenácti letech jen zemřít. Ne, nelitujte mne, ani otci nenadávejte do komunistů, ale poslouchejte.

Jak já tohle znám, ta slova o zločineckých centrech! Jako bych slyšel opět ozvěnu z doby, kdy hlavním tématem veškerého čs. tisku a rozhlasu byl takzvaný Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského!

Mladí lidé o tom už nic nevědí, mnozí jejich rodiče a prarodiče, často vědomi si své viny, protože mlčeli a pokrytecky volali „sláva KSČ“, tvrdí, že to si jen komunisti vyřizovali svoje účty mezi sebou.. Což je hrubý omyl. Stalinističtí prokurátoři a StB začali svoji práci dáno před veřejným procesem se Slánským. Vyvolali nejprve monstrproces s generálem Heliodrem Píkou, odbojářem z první i druhé světové války. Ten byl po únoru 1948 zatčen a obviněn z vlastizrady a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k trestu smrti oběšením. Exekuce byla provedena 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Dalším procesem, s „nadšením“ sledovaným veškerým pracujícím lidem, „odsuzujícím hanebné činy vlastizrádců“, bylo odsouzení Milady Horákové. Poslankyně obžalované jako vedoucí „záškodnického spiknutí proti republice“. A popravené 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice.

Pak teprve následoval „proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“, kde padlo jedenáct trestů smrti a tři obžalovaní dostali doživotí. Všichni byli obviněni ze „špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví“.

Prokurátory byli: dr. Josef Urválek, dr. Juraj Viska, dr. Jiří Kepák, Antonín Havelka, Ludmila Brožová. Pamatujme si, že to byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů udělených v jediném procesu. Kdepak, naši bojovníci „za lepší příští a proti sabotérům“ byli vždycky papežštější než papež.

Zde bych chtěl připomenout lidem, kteří dnes jásají nad tím, že „tvrdá pěst“ spravedlnosti správně dopadá na hlavy sabotérů a zločinců, že by mohlo dojít také na ně. V archivech KSČ je uložen dokument ministerstva vnitra doručený v roce 1950 soudruhu Slánskému, že po procesu s Horákovou proběhly následné procesy, a to na krajské úrovni. Šlo o dalších 35 dílčích procesů. V nich státní prokuratura žalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7850 let. Byly uloženy peněžité tresty ve výši 12 145 000 Kčs a vyslovena konfiskace celého majetku téměř u všech odsouzených…

Být dneska politikem, jedno zda vítězným či v opozici, člověkem, který je majetný anebo známý, bál bych se. Jak řekl předseda Advokátní komory: „Dnes se u nás vede válka o to, kdo povládne zemi. Zda ´prokurátoři a StB´, tedy státní zástupci a ÚOOZ, anebo demokraticky zvolená vláda.“

Děsivé je, že to, co tak připomíná monstrprocesy, které zničily československou představu o demokratické cestě k socialismu, dělají dnes lidé jako Bajgar, Ištvan, Šlachta a Bradáčová. A to, co dělají, může – pokud je někdo nezastaví – zničit v očích lidí touhu po demokracii.

Je veřejným tajemstvím, že když byl oficiálně ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil, vládla v jeho kanceláři Lenka Bradáčová. Která, jak tvrdí kdekdo údajně zasvěcený, v době, když nebyla v kanceláři ministra, pobývala na velvyslanectví USA. A nosila tam anebo odtamtud nějaké materiály.

Tyto řeči kolovaly v Praze ještě v době, kdy nikdo nevěděl, že to byl údajně právě Pospíšil, kdo donutil naivního a neschopného politika Nečase přijmout opatření, která následně umožnila, aby se státní zástupci a některé části policie stali neovladatelnými a nekontrovatelnými. A Nečas, jak sám přiznal, jim dokonce povolil instalovat na předsednictvu vlády odposlechy! Ty, jak teď pláče, byly prý určeny hlavně k jeho vlastním u zlikvidování. Kdo proboha jmenoval předsedou vlády člověka, který ani nedovolí vlastní ochrance a ochrance předsednictva vlády, aby jej ochránila a nechá do budovy vniknout, jako součást Ištvanovy a Šlachtovy loňské „monstrakce“, zakuklené ozbrojence až do kanceláře předsedy vlády?!?

Jak se prořekla paní Miroslava Němcová, Nečas se prý v tu chvíli pokoušel telefonem někomu dovolat. Snad ministrům, snad velení ochranky. Ale nikdo mu prý nezvedl telefon.

No, jak vím z kruhů blízkých Slánskému a dalším odsouzeným (viz kniha Doznání od Artura Londona), ten se také pokoušel „volat soudruhy“. Netuše, že všichni ostatní to už předem vědí a že on je už mrtvý muž. Ale nejen Rudolf Slánský, milí dnešní politici a miliardáři a novináři, byl – aniž by to věděl – „mrtvým mužem“. Také soudružka Švermová, která předtím jásala, koho všechno zavřou a ona pak půjde nahoru. Místo vytouženého místa nahoře následovalo po jejích pletichách zatčení, vyloučení ze strany a v roce 1954 – po skutečně krutém věznění a mučení – odsouzení k doživotnímu vězení v rámci vykonstruovaného tzv. „procesu s krajskými tajemníky“.

Rád bych jen dodal, že po vyzkoušení na Horákové a Píkovi nenásledoval hned Slánského proces, ale procesy s církevními hodnostáři, s ekonomy, s vedením rozhodujících státních podniků, s „buržoasními nacionalisty“, s „trockisty“ (hospodářským vedením státu).

No a jen abych vám osvěžil paměť, milí aktivní spolupracovníci na dnešních přípravách na politický proces „Nagyová a spol.“ (ovšem čert ví, jak se proces nakonec bude jmenovat), Slánského také určili za hlavu „až dodatečně“. Nejdřív byl hlavním „zloduchem“ Šling, pak Švermová a teprve nakonec se ukázal jako nejvhodnější Slánský. Ona se ta prokurátorská kosa, když je zezadu někým vedena a nikdo jí nebrání, „nezakecá“.

Takže po Slánském následovaly procesy proti předsedovi Státní plánovací komise (E. Outrata a spol.) a proti skupině „národohospodářů“ včetně Smrkovského.

A pak už šel do „ťurmy“ kdekdo. Novináři, estébáci, lidi z rozvědek, lidi ze zamini a potom ti, co to pomáhali uskutečňovat – skupina kolem Závodského, který byl dokonce popraven až po Stalinově smrti. Dokumenty o tom by si měli přečíst pánové z ÚOOZ i další. Takoví estébáci a jejich vedení a prokurátoři, to byly tehdy nějaké „šajby“. Co to nejprve celé organizovaly, včetně zatýkání a“výslechů“ (Osvald Závodský,byl náčelník StB, Ivo Milén, vedoucí důstojník SNB, Karel Černý, pracovník StB, Oskar Valeš, velitel čs. rozvědky, Bedřich Pokorný, důstojník StB, Miroslav Pich-Tůma, vyšetřovatel StB, Vladimír Šmolka atd. atd., viz Totalita.cz), aby si pak šly sednout do vězení také. „Mouřenín udělal, svoji práci, mouřenín může jít.“ (William Shakespeare)

Nečas tvrdí, že státní zástupci a policie proti němu a lidem z jeho okolí připravují nový „Proces s protistátním centrem“. Podívejme se na to, zda je to možné. Zda to je či není pravda, to nám ukáže až budoucnost.

Ale aby mohl takový proces proběhnout, musí na něj být veřejnost připravena – viz Velká francouzská revoluce a Robbespierova hrůzovláda, Hitler a požár Reichstagu, procesy v lido-demo státech v padesátých letech. Nejprve je nutno uspořádat mediální demagogickou masáž – anglicky „brainwashing“. Jedním ze základů je důkladná indoktrinace cílových objektů (čtenářů a posluchačů): vštípení ideové nauky, nový způsob vyjadřování, metody zabraňující svobodnému myšlení, mediálně řízené emoce (Češi jsou prý největší opilci, zloději, závistivci a hlavně si prý neumí sami vládnout) a nalezení „hlavních viníků“ veřejných i osobních nezdarů „pracujícího lidu“.

Mluví-li Nečas o „politických procesech“ a mnoho intelektuálů s ním souhlasí, je dobré se na techniku přípravy takovýchto procesů podívat a srovnat ji s dnešním děním. Jako výchozí studie může posloužit práce M. Klusákové z Masarykovy university s názvem „Mediální konstrukce obrazu obviněného Rudolfa Slánského při politických procesech v 50. letech“. Práce nese datum 2008, nejde tedy o konjunkturální výrobek. Použiji i další prameny.

V této práci jsou zkoumána chování masových médií ve specifické situaci politického procesu. Autorka se zaměřila na novinářské konstrukční postupy Rudého práva při vytváření mediálního obrazu politického procesu v čele s Rudolfem Slánským. Nejprve je nutno říci, že media na pokyn sovětských poradců a ÜV KSČ již od roku 1946, ale hlavně od února 1948 využila přípravu všech předcházejících procesů, ale i tohoto procesu k vyvolání morální i obyčejné paniky a strachu. Obrovský ohlas, zvláště zdůrazňování o spojení „zločinců “ se západními imperialisty (byla zde silná vzpomínka na rok 1938 a „zrádný“ Mnichov) a na spojení s „revanšisty“ (vzpomínka na Protektorát). Tak byl vyvolán neobyčejný zájem téměř všech občanů. Autorka se soustředila na mediální konstrukci reality, která byla pro komunistickou éru významným prvkem pro udržení moci, hojně využívající cenzuru a propagandu. Dnes je hojně využívána „ekonomická“ stránka věci, vydavatelé si takovýmito zprávami vylepšují prodej. „Lid“ je roztrpčen, že se nemá jako „na Západě“, a hledá, kdo za to může.

Proces se Slánským a spol. znamenal vrchol tzv. výrobní technologie monstrprocesů v Československu. Ve scénáři procesu nechyběly dozvuky předchozích monstrprocesů – silné protibritské, protijugoslávské a protiamerické tendence. Mediální výroba „zločinců a nepřátel pracujícího lidu“ byla úspěšná. Téměř bez odporu, mnohde dokonce s nadšením, byl přivítán výsledek: potrestání nepřátel. „Psům psí smrt!“ hlásaly noviny a požadovaly rezoluce.

Jaký byl výsledek?

Jen pro představu: v letech 1948-1954 bylo v různých procesech s „nepřáteli“ odsouzeno 95 600 osob. V útvarech Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob podléhajících tehdejšímu brannému systému, bylo na několikaletou dobu „internováno“ okolo 40 až 60 tisíc občanů.

Přestože byly procesy v padesátých letech vymyšlené a (od)souzení nevinní, média od počátku obvinění mluvila o jejich vině jako o reálné (jako je tomu i dnes), a proto se fikce stala reálnou i ve svých důsledcích: lid uvěřil, že před ním stojí zrůdný nepřítel, a žádal si jeho zničení. Jeho požadavkům bylo ochotně vyhověno.

Mimořádně zajímavá je část výše zmíněné práce nazvaná „Podrobnosti inscenace procesu s Rudolfem Slánským: Proces jako divadelní hra“. Autorka na základě studia dokumentů píše:

„Příprava procesu trvala celý rok. Probíhala tajně, za účasti vyšetřovatelů, velení a dalších útvarů StB a pod neustálým dohledem sovětských poradců. Ti všichni vybírali a schvalovali oběti, prokurátory, svědky, soudce, advokáty i autory znaleckých posudků (Kaplan, Paleček 2001).“

Vraťme se na začátek k nedávnému prohlášení státního zástupce Rostislava Bajgara, že již 20. března 2012 ÚOOZ zahájil „úkony k prověření skutečnosti spáchání trestného činu sabotáže“. Zdá se, že Nečas má asi pravdu.

Spíše než na práci demokratického státního zastupitelství a policie to vypadá na dlouhodobou mediální přípravu politického procesu. Ruku v ruce s nikým nevolenými a sama sebe ustavenými „strážci demokracie“. Jako je třeba Nadační fond proti korupci Karla Janečka. Nebo „Rekonstrukce státu“, kde se sdružilo již dvacet – většinou z neznámých zdrojů financovaných – skupin, nikomu neodpovědných a za nic nenesoucích následky, které jako jakási moderní Kominterna vytvářejí novou „ideologickou základnu“.

Podle medií a jejich každý den nových odhalení „zločinů“ a „zločinců“, kteří mohou za vše špatné, co u nás existuje, zvláště za to, že nelétají pečení holubi do huby, je však jasné, že se připravují další a další „pobočné procesy“. S lidmi z ministerstev, kde se prý krade na nevýhodných smlouvách, z průmyslu, kde se mrhá prostředky a tunelují se firmy, z bank (exportních) a kampeliček, které krachují proto, že u nás se jen a jen krade (a co ty krachující banky v západní Evropě a USA?). Se zastupiteli – počínaje radními z „Horní Dolní“ a konče dnes už desítkami pražských brněnských a dalších zastupitelů a úředníků měst – se také nikdo nepáře. Trestní oznámení jsou dnes na denním pořádku za všechno – za chodníky, za postavené a nepostavené domy, za vybudování i nevybudování silnice, prostě za cokoli.

Vypadá to, že už to vše žije vlastním životem. Mediální chapadla jsou jako ty hlavy Gorgon. Kdo na ně pohlédne, zkamení. A kdo pohlédne do očí hlavní z nich, Medúze, ví předem, že „zemře“.

P.S. Jak se proslýchá, do redakcí novin dorazil kompletní spis kauzy Nagyová. 580 stránek všeho možného včetně odposlechů. Redaktoři i čtenáři si mnou ruce. Redaktoři nad zvýšeným nákladem, čtenáři nad šťavnatými sousty. Všichni budou spokojeni, jen demokracie a právo v naší zemi ostrouhají.

Pokračování na další straně.