Uznání státu je politická záležitost. Každý stát má svobodu jiný stát uznat či neuznat. Oznámení našeho Ministerstva zahraničních věcí z 27. 10. 2017, že neuznáváme Katalánsko, je v rámci této politické volby. Špatné je odůvodnění, které ministerstvo uvedlo. Ministerstvo prohlásilo, že neuznává Katalánsko, neboť bylo vyhlášeno v rozporu se španělskou ústavou.
To Ministerstvo zahraničí uvedlo den před oslavou státního svátku 28. 10., kdy se vzpomíná vznik Československa. Tento stát vznikl revoluční cestou v rozporu s tehdy platnou rakouskou i uherskou ústavou. Pokud by se měl postoj našeho Ministerstva zahraničí zobecnit, neměl by se slavit vznik Československa. Katalánci jdou stejnou cestou, kterou vzniklo Československo.
Mnoho států vzniklo povstáním proti státní moci předchozí. Tak získaly nezávislost Spojené státy americké i naprostá většina dřívějších španělských kolonií, které nakonec uznaly ostatní státy, včetně původních panujících říší britské i španělské. Některé státy vznikly ústavní cestou v souladu s právním řádem původního státu. Například Australský svaz, Kanada či Nový Zéland, které vznikly v souladu s britským právem. Získala tak suverenitu Česká i Slovenská republika 1. 1. 1993 podle právního řádu československého nebo Srbsko a Černá Hora v roce 2006 podle právního řádu jejich zanikající společné federace.
Právo je o obecných pravidlech, která se uplatňují bez ohledu, zda se to státní moci hodí či ne. Argument o neporušitelnosti ústavy Španělského království by se mohl uplatnit, aniž by to zavánělo pokrytectvím, jen pokud by Česká republika v jiných případech jednala stejně. Ovšem uznání Kosova vládou Mirka Topolánka v roce 2008 bez souhlasu prezidenta Václava Klause bylo uznáním státu, který vznikl v rozporu s Ústavou Srbské republiky. Zásadní postoj zde zaujala španělská vláda, která nikdy neuznala Kosovo právě proto, že vzniklo v rozporu se srbskou ústavou. Španělsko zaujímá v případě Katalánska stejný postoj jako v případě Kosova. Náš stát jednal v obou případech různě.
Zdeněk Koudelka
