Začalo to nešťastným způsobem odvolání Petra Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR. Vězeňská služba a justiční stráž jsou uniformované složky, které se řídí jak speciálním zákonem, tak subordinací a vnitřním, nepsaným řádem a pravidly.
Možná bylo svého času chybou, že Pavel Němec podlehl prosbám Luďka Kuly a prosadil jeho jmenování do hodnosti brigádního generála Vězeňské služby, protože od té chvíle se z instituce generála „úředního“ stal generál faktický a s generálem se prostě jedná jinak. Každý generální ředitel služby pak o tuhle hodnost usiloval.. Po Kulovi to byl Jiří Tregler, po něm pak Petr Dohnal a naposledy Pavel Ondrášek. Z usilování o generálské frčky se stala tradice.
Helena Válková si to podle všeho ne dost dobře uvědomovala a postupovala v dubnu minulého roku při odvolání Dohnala, jako kdyby se jednalo o jejího obyčejného podřízeného. To by šlo možná s plukovníkem, ale generálům se v takové chvíli dá vždy něco na výběr, nějaká funkce, kterou chtějí a vytvoří se uvěřitelná historka, proč odcházejí. Odvolávat generála bez takové nabídky a možnosti odejít vzpřímeně z ministerské kanceláře, aniž by se okamžitě začalo šuškat na ministerských chodbách, že je to pro neschopnost, to prostě nelze. Tedy lze, ale urazí to jak samotného bývalého generálního ředitele, tak i celou službu, v jejímž čele formálně, díky generálským epoletám, stále stojí.
Profesorka Válková se také příliš dlouhou dobu učila politickému řemeslu. A tak zatímco za Petrem Dohnalem stál zkušený politický mentor, bývalý náměstek Daniel Volák, ona měla jako průvodce politikou Hanu Marvanovou. To je jako kdyby si silně krátkozraký vzal na cestu přes minové pole slepého. Podle toho to také vypadalo. Dohnal si na svoji stranu velmi rychle získal politiky z gesčních výborů Poslanecké sněmovny, především sociální demokraty, k nimž měl díky rodinným vazbám na premiérova šéfa poradců Vladimíra Špidlu velmi blízko. Profesorka Válková měla příliš málo spojenců, postupně se uzavírala a byla vůči médiím nevstřícná, což využívali její kritici k tomu, aby jejich „příběh“ ve veřejném prostoru převládl. Což se také stalo.
Přitom lze v mnoha směrech Válkové v její kritice práce Petr Dohnala věcně přitakat. Pokud se bavíte s lidmi zevnitř služby, pak potvrdí většina z nich, že Dohnal na tento post neměl jednoduše buňky. Ona, více než trestní právnička tak penoložka, si prostě s ryzím bachařem nemohla porozumět. Vliv bývalého náměstka Daniela Voláka a nezkušenost politického nováčka, v kombinaci s paranoiou její první náměstkyně, už pak jen dokonaly zkázu, která založila na více jak roční nesmlouvavou válku uvnitř Vězeňské služby, kde lítají trestní oznámení, úniky z vyšetřování a angažují se „spřátelení“ novináři.
Ta neskončila ani poté, co jí v ministerské funkci nahradil Robert Pelikán. Podle zdrojů z resortu by mu vyhovovalo, kdyby se obě válčící strany dohodly, a skončilo to podobně, jako s dvojvládím v čele policie, kdy si ministr vnitra Milan Chovanec mohl při svém příchodu do funkce vybrat „svého“ policejního prezidenta. Tak svého, že si dnes familiárně tykají a říkají si i před svědky „Milánku“ a „Tomášku“.
Možná ta válka trvala příliš dlouho a oba tábory zašly příliš daleko, možná na sjednání smíru nemá Pelikán schopnosti, možná mu do jeho připravovaného řešení zasáhl předseda jeho hnutí a ministr financí Andrej Babiš, jak popisují některé zdroje z okolí Pelikána. Ať už je to jakkoliv, válka pokračuje a výsledkem je zatčení Dohnalova bývalého ekonomického náměstka a faktického generálního ředitele Tomáše Líbala, který po svém odchodu z Prahy působil jako ředitel věznice v Litoměřicích. Ten podle všech indicií intenzivně vyjednával o možnostech svého návratu do vedení služby, a když zde nebyla šance, aby se stal novým generálním ředitelem, měl Ondráškovi nabízet všimné za svůj návrat do funkce ekonomického náměstka.
Do celé již tak nepřehledné a vyostřené situace navíc, v poslední době se zvyšující intenzitou, zasahuje Pelikánův náměstek pro vězeňství Vladimír Zimmel. Nominant sociální demokracie si na ministerstvo přivedl své známé, často bývalé policisty, kteří mají tendenci službu řídit nejen metodicky, jak vyplývá z organizačního řádu a kompetencí resortu vůči Vězeňské službě. Když tak včera vystupoval na tiskové konferenci vedle generálního ředitele Ondráška i Pelikán a vyjadřoval mu ostentativně podporu je zvláštní, že se Ondráška dosud nezastal i před ambicemi jeho náměstka Zimmela. Ten totiž na službu posílá jednu kontrolu za druhou, což si Ondrášek vyložil spolu s ministrovým mlčením logicky jako vyjádření nedůvěry a snahu jej z funkce vystrnadit.
Jedno je již dnes jisté: zatčením Tomáše Líbala se situace ve Vězeňské službě neuklidní, spíše naopak. Zvláště když šance Petra Dohnala u správního soudu s jeho žalobou nejsou vůbec malé.
Petr Dimun
