Trestní judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soud nelze uvést v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdá se, že v usnesení sp. zn. 3 Tdo 946/2020, ze dne 24. 9. 2020 Nejvyšší soud z tohoto pravidla učinil výjimku ve vztahu k rejstříkovému řízení (resp. rejstříkovému soudu).
V usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 Nejvyšší soud judikoval, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterého je závěry výše uvedeného rozhodnutí nutno vztáhnout i na řízení nesporné.
V řízení vedeném pod sp. zn. 3 Tdo 946/2020 se Nejvyšší soud zabýval dovolací námitkou obviněné, že v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, neboť její jednání směřovalo vůči rejstříkovému soudu a soud není z povahy věci možné uvést v omyl pachatelem trestného činu podvodu.
Z hlediska skutkového stavu bylo obviněné (zjednodušeně řečeno) kladeno za vinu, že „…předložila osobně na podatelně Městského soudu v Praze návrh na změnu jednatele a společníka společnosti včetně smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti opatřené podpisy jednatele a jediného společníka jako převodce a obviněné jako nabyvatele, přičemž pravost jejich podpisů měly potvrdit ověřující doložky notáře, které však notářská kancelář nevydala a jedná se o padělky ověřovacích doložek, když text neodpovídá jím vydaným doložkám a podpis u jeho jména je pouze napodobeninou jeho podpisu, na základě podaného návrhu a padělaných smluv došlo bez vědomí jednatele a společníka v obchodním rejstříku k zápisu změny osoby jednatele a jediného společníka na obviněnou, přičemž uvedeného jednání se obviněná dopustila v úmyslu prokázat své oprávnění jednat jménem společnosti včetně oprávnění nakládat s nemovitostmi ve vlastnictví společnosti, přičemž přesto, že si byla vědoma svého zápisu do obchodního rejstříku jako jednatelky a jediného společníka na základě padělaných listin, jako údajný nový statutární zástupce společnosti ve snaze zrušit zástavu na nemovitostech a následně s nemovitostmi volně nakládat, přičemž uvedeným jednáním se neoprávněně zmocnila společnosti včetně jejího majetku ke škodě poškozeného….“
S ohledem na povahu rejstříkového řízení lze (dle Nejvyššího soudu) připustit, že řízení před rejstříkovým soudem se svými specifickými rysy odlišuje nejen od občanskoprávního sporného řízení, ale i od některých jiných druhů nesporného řízení (např. řízení dědického). Vzhledem k písemnému charakteru tohoto řízení a omezenému rozsahu přezkumné činnosti rejstříkového soudu, kdy rejstříkový soud v naprosté většině případů vychází pouze z předložených listin, tento soud jen těžko může zjistit pravý stav věci v případě, kdy skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, jsou dokládány „kvalitně“ zpracovanými padělky listin, resp. listinami opatřenými padělanými podpisy oprávněných osob. Ke zjištění skutečného stavu věci má navíc rejstříkový soud minimální časový prostor vzhledem ke lhůtám podle § 96 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb.
V tomto ohledu má proto řízení před rejstříkovým soudem do značné míry shodný charakter jako řízení před správním orgánem (např. katastrálním úřadem, též Energetickým regulačním úřadem), u kterého judikatura Nejvyššího soudu jeho uvedení v omyl připouští (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
Nejvyšší soud dále mj. konstatoval, že: „Pokud by tedy dosavadní argumentace nalézacího soudu, tedy že rejstříkový soud, kterým byl v daném případě Městský soud v Praze, mohl být subjektem uvedeným v omyl trestným činem podvodu, měla nadále obstát, bude nutné se v průběhu další řízení znovu konfrontovat skutkové okolnosti týkající se objektivní stránky posuzovaného trestného činu k otázce možnosti uvedení soudu v omyl trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku jak se stávající judikaturou, tak i s výše popsanou povahou rejstříkového řízení, a poté učinit správné a z naznačených hledisek odůvodněné závěry.“, z čehož lze usuzovat, že Nejvyšší soud si uvedenou výjimku z dosavadní judikatury dokáže představit.
Závěrem je nutné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 533/2018, ze dne 18. 4. 2019, které řešilo skutkově obdobný případ a v němž pátý senát postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu předmětnou věc k rozhodnutí, neboť zaujal právní názor rozporný s výkladem možnosti uvedení soudu v omyl, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podle § 209 tr. zákoníku, vyjádřený v usnesení senátu č. 11 publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. (11 Tdo 229/2004) s tím, že dle něj stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které lze uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. Senát č. 5 proto dospěl k přesvědčení, že soudci jako fyzické osoby mohou být uvedeni v omyl.
Předtím však než mohl danou věc projednat velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, vzal obviněný své dovolání zpět (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 659/2019, ze dne 18. 12. 2019). Nelze tedy zcela vyloučit, že v budoucnu dojde k úplnému odklonu od dosavadní judikatury a že nově bude moci uvést v omyl v trestněprávním smyslu i soud (resp. soudce). Na rozuzlení této otázky si tak musíme ještě počkat.
Vladimír Janošek
