Z mediálního prostoru aktuálně opět zaznívá informace, že soudy odmítly utajovanou obžalobu ve věci obžalovaných Bárta – Petržílek a státní zástupce tedy neuspěl se svou stížností, kterou směřoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze. Autorka textu je na základě tohoto mediálního sdělení opravdu „velmi překvapena“ a proto se ze své vlastní soukromé iniciativy rozhodla požádat Národní bezpečnostní úřad o stanovisko k některým mediálně prezentovaným argumentům, kterými se soudní rozhodnutí v této věci podkládá.
Primární otázka, kterou autorka textu nastiňuje již delší čas, je totiž právě otázka „rovnováhy“ mezi trestním řízením a právy souvisejícími a mezi ochranou utajovaných informací, která (zjednodušeně řečeno) přispívá k ochraně fungování základních demokratických principů státu a k ochraně života a zdraví jeho obyvatel.
Formální stránka ochrany utajovaných informací nestanovuje konkrétní názvy písemností, které mohou být v jednotlivých resortech utajovány. A pokud toto někdo tvrdí, tak jde zcela jistě o nepochopení problematiky ochrany utajovaných informací v její základní podstatě. Pro ilustraci si stačí vzpomenout na jednu z větví v kauze „Nagygate“, kde došlo např. k utajení „usnesení o zahájení trestního stíhání“ a kde v nařízení vlády č. 522/2005 Sb. nalezneme konkrétně vyjmenované „usnesení o zahájení trestního stíhání“? Nikde. A přeci tento postup byl v souladu s formální stránkou utajované informace de lege lata možný.
Další co autorku textu z úhlu pohledu zákona o ochraně utajovaných informací v prezentovaném mediálním výstupu „zarazilo“ bylo údajné soudní tvrzení, že státní zástupce by měl obžalobu přepracovat a skoro celý spisový materiál odtajnit? Zde je potřeba míti na paměti, že trestní řád předmětná konkréta nijak odlišně neupravuje a tedy v dané souvislosti není v pozici lex specialis k zákonu o ochraně utajovaných informací. Autorka textu proto připomíná, že stupeň utajení stanovuje a ručí za něj původce utajované informace, kdy v daném projednávaném případě lze s jistotou předpokládat, že původcem utajované informace není státní zástupce. Státní zástupce bývá ve většině případů často „pouze“ ten, kdo s „obdrženou“ primární utajovanou informací v rámci spisového materiálu komplexně pracuje a finálně jí v případech hodných zřetele zapracuje třeba i do obžaloby, kde jí zasadí do kontextu věci a dalších získaných relevantních informací tak, aby mohl dostát plnohodnotnému zákonnému odůvodnění podané obžaloby. A to že pak třeba sám následně vyhotoví nový dokument s jakýmkoli „názvem“, ve kterém „obdrženou“ utajovanou informaci uvede, nemusí se rovnat tomu, že státní zástupce je původcem takovéto utajované informace v předmětném dokumentu uvedené. Naopak pokud se v jakémkoli úzce souvisejícím spisovém podkladu, se kterým státní zástupce pracuje, vyskytne byť i jen jedna jediná prolínající se utajovaná informace pocházející od jakéhokoli původce, tak pak se stupněm utajení, jež odpovídá této konkrétní utajované informaci, musí označit celý související podkladový arch.
Je také nutno připomenout, že pokud vznikne jakýkoli nosič utajované informace – tedy i utajovaný písemný dokument (zvlášť ve stupni utajení důvěrné), není jej možno jen tak zničit a nahradit jej jiným neutajovaným dokumentem. Takovýto dokument je řádně zaevidován v administrativních pomůckách a kromě jiného podléhá i přísným pravidlům nakládání v souladu s administrativní bezpečností – přičemž pozor na skutečnost, že utajení něčeho, co být utajováno nemá, je porušení zákona o ochraně utajovaných informací úplně stejně, jako když se neutají to, co utajováno má býti.
Autorka textu si je samozřejmě velmi dobře vědoma komplikovaného vztahu trestního řízení na straně jedné a ochrany utajovaných informací na straně druhé a proto také opakovaně vznáší na dané téma otázky a snaží se najít rozuzlení a řešení této specifické „rovnováhy“ tak, aby zůstala zachována podstata obou dvou těchto významných oblastí.
Zdeňka Kovaříková
