Za podání ústavní stížnosti se neplatí soudní poplatek. Ústavní soud má jinou ekonomickou bariéru. Je to povinné zastoupení advokátem. Dopadá na lidi v dlouhodobé vazbě, na které se vztahuje presumpce neviny. Některé soudy neberou na zřetel, že jen zákonné limity nemohou být kritériem oprávněnosti délky vazby.

Důvody pro vazbu, které byly při jejím uvalení, se časem oslabují. Naopak s délkou vazby rostou dopady na obviněného – není schopen si vydělávat, je zasažen jeho rodinný život. Vazba se může stát nepřípustným zásahem do práv člověka ještě před tím, než vyprší maximální doba vazby. Pokud zde nezasáhnou obecné soudy, učiní to Ústavní soud.

Ovšem k tomu obviněný potřebuje advokáta a tak podávají ústavní stížnosti na vazbu obvinění, kteří na to mají. Obdobné případy chudších osob ve vazbě nikdo neřeší. Nejsou schopni zajistit rodinu, natož platit advokáta. Přitom vazebně stíhaný musí mít obhájce. Nemá-li na něj, platí jej stát. Ústavní stížnost však není součástí úzce pojaté trestní obhajoby placené státem. Fakticky jde o součást hájení obviněného, ale formálně nejde o obhajobu v trestním řízení.

Pakliže před touto nespravedlností nechceme zavírat oči, měla by být v rámci obhajoby nemajetných hrazena jedna ústavní stížnost, pokud délka vazby překročí dvě třetiny zákonem povolené délky, nejméně 1 rok. Vždy by měla být ústavní stížnost honorována, když vazba překročí zákonem přípustnou délku vazby. To nastane, když policie a státní zastupitelství rozdělí stíhání téže osoby do několika samostatných řízení, postupně je uvalována vazba a v každém řízení běží nová lhůta. Tento postup čerpající z totalitní praxe před rokem 1989 užívá Vrchní státní zastupitelství v Olomouci s posvěcením Městského a Krajského soudu v Brně.

Nebude-li ústavní stížnost přístupná pro lidi dlouhodobě zavřené, protože nemají peníze, nejsme právním státem. Je jednoduší kritizovat právní stát v Polsku, ale správnější je napravovat jeho vady u nás.

Zdeněk Koudelka