Dnešního dne jsme se jako právní zástupci stěžovatelky z médií dověděli o tom, že Ústavní soud již odmítl její stížnosti proti vyhlášení nouzového stavu, krizovému opatření vlády a opatřením ministerstva zdravotnictví omezujícím pohyb osob. Pro ESLP bude nekompetentnost Ústavního soudu lahůdkou.
Ústavní soud tragicky selhal v době, kdy jsou vládou bezohledně pošlapávány ústavní principy. V tak zásadní věci jako je vyhlášení nouzového stavu, které zasáhlo do našich práv jako žádný jiný akt exekutivy, soudci řekli, že jde o pouhopouhé nezajímavé politické rozhodnutí bez dopadů do práv a svobod jednotlivců. Soudci dali jasně najevo, že se na ně nikdo nemůže spoléhat, jestliže jde skutečně do tuhého. Pravdu měl Stanislav Křeček: lidská pravá jsou jen do hezkého slunečného počasí.
Každý občan, byť je právním laikem, a dokonce i každé chytřejší dítě vidí, že vyhlášení nouzového stavu drasticky navýšilo pravomoci exekutivy, omezuje naše svobody a přímo se dotýká našich práv (příkladmo lze zmínit zásadní navýšení trestních sazeb za trestné činy spáchané v době nouzového stavu). Tento počin soudců Ústavního soudu je nutno označit za kardinální zbabělost.
Ústavní soud také selhal z hlediska snad všech myslitelných standardů spravedlivého procesu. Nezaslal stěžovatelce vyjádření ministerstva zdravotnictví a nedal jí možnost se k němu vyjádřit. To je podle konstantní judikatury samotného Ústavního soudu porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Je to snad nový standard pro výkon spravedlnosti v době pokoronavirové? Takto si máme představovat tu zásadní změnu společnosti, která už nikdy nebude taková, jako bývala? Městský soud v Praze naštěstí ukázal, jak odvážní mohou soudci být. Statečnost se ale na Ústavním soudu zjevně nenosí. Nebo byla udušena rouškami.
Vážným způsobem byla porušena zásada veřejnosti řízení. Nález se musí vyhlašovat vždy veřejně, což říká zákon o Ústavním soudu. Ústavní soud po vyhlášení nouzového stavu nejprve sám bez jakéhokoli zákonného podkladu přestal své nálezy vyhlašovat veřejně za účasti stěžovatelů. Soudci se z obav před virem a občany schovali za monitory svých počítačů. Alespoň ale soud předem oznámil, že nález bude vyhlašován na svých stránkách a k vyhlášení došlo přímo zveřejněním na webových stránkách. Pokud ovšem jde o nouzový stav, tak ještě včera večer nebyla o tom, že bude nález vyhlašován zveřejněna žádná informace. Stěžovatelka neměla možnost se vyhlášení zúčastnit a v době, kdy média již o výsledku psala, nebyl na stránkách Ústavního soudu jeho text zveřejněn. Proč v tomto případě Ústavní soud postupoval jinak, než ohledně „běžných“ vyhlašovaných nálezů?
Ještě před podáním první ústavní stížnosti jsme se na některé soudce Ústavního soudu obrátili s žádostí, aby nemlčeli a vyjádřili se k tomu, jak exekutiva nerespektuje stanovená pravidla a bezostyšně omezuje práva a svobody občanů. To jsme se ale spletli, pokud jsme doufali, že na Ústavním soudu existuje cit pro ochranu lidských práv. Ukázalo se, že soudci se totiž umí předvádět s poučkami ohledně demokracie a právního státu jen v době, kdy o nic nejde. Za odměnu nás totiž soudce Fenyk napráskal ministryni spravedlnosti. Staré dobré praktiky člena KSČ se holt nedají zapomenout.
Ostatní soudci ukázali pevné charaktery a vzájemnou loajálnost, když se dohodli, že Fenyk není v případě stěžovatelky zastoupené advokátem, na kterého si stěžoval u ministryně, podjatý. Sice žádal pro kritika exekutivy kárný postih, ale jinak rozhoduje nezaujatě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a s pomocí bohyně Justicie spravedlivě.
Jak je vidět, mladí soudci Městského soudu v Praze mají mnohem více odvahy řídit se právem i v době krize a pojmenovat věci pravými jmény, než soudci nejvyšší ústavní instance. Ti si své výroky o nutnosti ochrany základních práv schovávají na dobu, až sami nebudou riskovat, že by se znelíbili těm, kteří dnes svými dekrety řídí každý aspekt našeho života. In dubio pro klid a nohy v teple. Ať se občanům děje cokoli.
Jak předpověděl advokát Václav Vlk, soudci Ústavního soudu se zapsali do historie. Nikdo na ně ale nebude vzpomínat jako na hrdiny.
Vendula Zahumenská, David Zahumenský
