Ústavní soud vydal dne 6. 9. 2022 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22 (dále jen „Usnesení“), jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty.
Stejně jako velké množství typově obdobných sporů byl i tento spor nejdříve řešen na návrh stěžovatele před finančním arbitrem, který rozhodl o částečném promlčení stěžovatelova nároku na vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého na straně pojišťovny z titulu neplatné smlouvy. Z tohoto důvodu mu byla přiznána pouze část požadovaného finančního plnění, která odpovídá nepromlčenému pojistnému, které stěžovatel uhradil v posledních třech letech (v měsíčních intervalech) před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi. Proti nálezu finančního arbitra byla podána žaloba jak pojišťovnou, tak stěžovatelem. Obvodní soud pro Prahu 1 však dospěl ohledně promlčení vzneseného nároku k témuž závěru jako finanční arbitr. Soud prvního stupně současně konstatoval, že námitka promlčení nebyla ze strany pojišťovny uplatněna v rozporu s dobrými mravy. S výrokem prvostupňového soudu se následně ztotožnil i Městský soud v Praze jakožto soud odvolací a poté i Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, který dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
Ústavní soud rovněž nepovažoval ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl, neboť nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele.
Neaplikovatelnost evropské judikatury
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. C‑485/19 (dále také jen „rozsudek SDEU“), který se týkal sporu, v němž předkládající soud Slovenské republiky řešil otázku počátku běhu objektivní promlčecí lhůty v případě posouzení promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s nebankovní úvěrující společností. Neplatnost úvěrové smlouvy přitom byla dovozena z důvodu existence zneužívajících ustanovení (ve smyslu směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) v posuzované smlouvě.
SDEU ve svém rozsudku uzavřel, že: „Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“
Ústavní soud však jednoznačně konstatoval, že: „Závěry rozsudku SDEU C 485/19 (…) nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné.“ Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. O existenci zneužívajících ustanovení se přitom spotřebitel dozvěděl ve sporu posuzovaném v rozsudku SDEU až po splacení jemu poskytnutého úvěru. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012, na které odkazoval stěžovatel a ve kterém tento regulátor také (shodně se soudy) k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl.
Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci České národní banky. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. Spory plynoucí ze smluv o spotřebitelském úvěru uzavírané s těmito subjekty tak mají podle Ústavního soudu neblahý celospolečenský dopad, jelikož mnoho spotřebitelů již dostaly do neřešitelné finanční a sociální situace.
Námitka promlčení v souladu s dobrými mravy
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval také údajným protiprávním vznesením námitky promlčení ze strany pojišťovny. Uplatnění námitky promlčení považoval stěžovatel za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odkazoval přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 nebo na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010. Ústavní soud však i tuto argumentaci stěžovatele považoval za neopodstatněnou, když obě stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu.
K tomu Ústavní soud zdůraznil, že: „Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ Doplnil přitom, že stěžovatel netvrdil (a tudíž ani neprokázal) existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění.
Vývoj judikatury Ústavního soudu
Stěžovatel v dané věci odkazoval i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, ve kterém se Ústavní soud zabýval rovněž posouzením platnosti smlouvy o investičním životním pojištění a souvisejícím nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. V případě posuzovaném v tomto nálezu se však Ústavní soud zabýval posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, zatímco v Usnesení je relevantní objektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 107 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Z toho důvodu tak byl odkaz na tento nález vyhodnocen Ústavním soudem jako nepřiléhavý. V této souvislosti zbývá pouze doplnit, že i v tomto nálezu Ústavní soud posoudil námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou jako souladnou s dobrými mravy. V této otázce tak zůstává judikatura Ústavního soudu konstantní.
Lze tak shrnout, že závěry Ústavního soudu navazují na dosavadní vývoj jeho rozhodovací praxe a jsou plně v souladu s očekáváními odborné veřejnosti. Ve zde komentovaném případě se jedná o jedno z prvních rozhodnutí Ústavního soudu vydaného v rámci problematiky posuzování platnosti smluv o investičním životním pojištění. Z jeho závěrů tak lze dovozovat, jakým způsobem bude případně dále Ústavní soud v těchto případech rozhodovat a jak o nich bude uvažovat. Ve vztahu k posuzovaným otázkám promlčení přitom považuji za podstatné, že námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19.
Martin Rezek
