Ústavní soud má být posledním strážcem spravedlnosti a ochráncem práv lidí. Je pojistkou před justičním omylem. Práva mají všichni lidé a funkční demokratický právní stát se pozná podle toho, zda dopřeje práva a soudní ochranu nejen těm, v jejichž prospěch je veřejné mínění, ale i těm, které veřejné mínění nemá rádo či je již předem odsoudilo. Do druhé skupiny patří provozovatelé solárních elektráren, kteří nejsou zpravidla oblíbeni.
Ovšem solární elektrárny nestavěli proto, že by nic jiného dělat nechtěli, ale protože to chtěl stát a přirozeně postupovali s ohledem na podporu, kterou stát slíbil formou právních předpisů. Jestli je dotace do výroby elektřiny moudrá nebo ne, nezáviselo na vůli provozovatelů elektráren. Ovšem při zkoumání některých soudních rozhodnutí, včetně Ústavního soudu člověka někdy napadne, že jsou spíše výsledkem obecné neoblíbenosti provozovatelů solárních elektráren, než řádnou aplikací práva. Tak tomu je i s usnesením Ústavního soudu z 1. 6. 2021, IV.ÚS 1327/20.
Nezákonnost cenových rozhodnutí
V rámci trestních věci spojených se solárními elektrárnami je zásadní otázkou, zda cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z roku 2010 a 2011 byla zákonná. Podle ústavy může každý soudce posoudit, zda podzákonný právní předpis je v souladu se zákonem a ústavou. Pokud nikoliv, nepoužije jej. Ústavní soud ve věci regulace nájemného v bytech judikoval, že obecná cenová rozhodnutí jsou svým obsahem právním předpisem, byť tak nejsou označena. Pakliže podstatou obhajoby lidí je, že tyto podzákonné právní předpisy jsou nezákonné, je povinností soudu se tím zabývat. Zvláště, když soudy uznávají, že stát zásadním způsobem a velmi narychlo měnil cenové podmínky v průběhu výstavby elektráren. Tím byla zasažena právní jistota a legitimní očekávání každého, že po dobu výstavby budou platit podmínky, které byly na jejím začátku státem stanoveny.
Pakliže se s argumentem nezákonnosti cenových výměrů nevypořádaly trestní soudy, jde o vážný nedostatek, který má ústavní rozměr. Ovšem místo aby Ústavní soud zakročil, jen tuto skutečnost zaznamenal a až výsměšně působí jeho konstatování, že ústavní stěžovatel nenavrhl zrušení těchto předpisů. Výsměchem je to proto, že tyto cenové předpisy již jsou dávno zrušeny samotným Energetickým regulačním úřadem a nemohou být tedy zrušeny znovu. Návrh na jejich zrušení by Ústavní soud odmítl.
Pakliže však trestní soudy nadále tyto zrušené předpisy používají jako podklad pro odsuzující trestní rozsudek, trvá právní zájem na zjištění, zda v době platnosti byly zákonné či nikoliv. Tuto otázku měly za povinnost prvotně objasnit trestní soudy. Pokud tak neučinily, měl tuto povinnost Ústavní soud. Když tak neučinil, odmítl poskytnout soudní ochranu.
Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného se zpravidla vykládá jako zásada interpretace důkazů v oblasti viny za spáchaný skutek. Vedle této úžeji pojaté zásady v dokazování, máme v právu i obecnější zásadu in dubio pro libertate. Tedy, že se má dát přednost výkladu, který straní svobodě člověka před výkladem, který ji omezuje. Tuto zásadu lze použít i vůči právním předpisům s ohledem na skutečnost, že právní předpisy tvoří stát. Pokud stát neumí napsat právní předpis, včetně cenových rozhodnutí jednoznačně a srozumitelně, nemůže tato neschopnost státních orgánů jít k tíži občanů.
Podvod a škoda
V rámci trestního stíhání v souvislosti s licencemi na solární elektrárny, které vydává Energetický regulační úřad, represivní orgány státu zpravidla používají trestní čin podvodu, kde součástí skutkové podstaty je způsobení škody. Správní úřad lze uvést v omyl, ale ten sám o sobě většinově není podvodem, protože přímo není spojen s majetkovým transferem. Pro možnost postihu za podvod ve spojení s rozhodnutím správního orgánu je nutné, aby uvedený majetkový transfer byl obsažen přímo ve výroku dotčeného správního rozhodnutí nebo byl přímým automatickým zákonným důsledkem rozhodnutí správního orgánu.
K spáchání trestného činu podvodu může dojít například v případě rozhodnutí o vyvlastnění, kdy je určena správním rozhodnutím i výše náhrady za vyvlastňovanou věc (majetkový transfer), kdy správní úřad může být uveden v omyl o ceně věci. Obdobně může být spáchán trestný čin podvodu uvedením v omyl katastrálního úřadu při vkladu vlastnického práva k nemovité věci do katastru nemovitostí, když zákon váže převod vlastnictví, tedy majetkový transfer, na zápis převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí katastrálním úřadem. Těmito rozhodnutími však nejsou samotná správní rozhodnutí o udělení licence (registrace, koncese), protože neobsahují přímo majetkový transfer mezi různými osobami. Veřejnoprávní licence je správním rozhodnutím, které opravňuje držitele k určité činnosti, ale není zde majetkový transfer.
Udělením veřejnoprávní licence, včetně energetické, sice vzniká oprávnění k určité činnosti, ale nic více. Správní úřad vydáním licence neposkytuje osobě, které je licence udělena, žádné finanční plnění a tak nemůže přímo vzniknout obohacení ani škoda. Proto nejsou naplněny znaky skutkové podstaty podvodu.
Z hlediska veřejného práva vůči takové licenci platí presumpce správnosti právních aktů. Tedy licence se považuje za platný správní akt, pokud není autoritativně zrušena či vyslovena jeho neplatnost podle práva příslušným orgánem. V daném případě dokonce Rada Energetického regulačního úřadu 15. 9. 2020 rozhodla, že energetická licence byla vydána oprávněně.
Hypotetický příklad je, že povolení na dopravní služby získá určitá společnost uvedením v omyl příslušného správního orgánu. Sice při vydání povolení byl správní úřad uveden v omyl, ale nevzniklo přímo žádné obohacení ani škoda. Teprve následně uzavřela společnost smlouvy s cestujícími a začala provozovat činnost, ale cestujícím nebyla způsobena škoda, jelikož cesta byla k jejich spokojenosti uskutečněna. Tím není dotčena případná odpovědnost v rámci jiných skutkových podstat trestných činů, ale základní skutková podstata podvodu naplněna není. A stejně to platí i pro solární elektrárny, které vyrobily a dodaly elektřinu.
Zdeněk Koudelka
