Moravský sociálně demokratický poslanec Jeroným Tejc navrhl změnu zákona o azylu. Proti tomu se ozvali dva jeho spolustraníci z Prahy Bohuslav Sobotka a Jiří Dienstbier, kteří návrh odsoudili a uvedli nepravdivé informace, které vycházejí z neznalosti práva.
Podstatou návrhu Jeronýma Tejce je, že zrušuje automatický odkladný účinek stížností neúspěšných žadatelů o azyl ve věci rozhodnutí o neudělení azylu Ministerstvem vnitra. Dnes jsou neúspěšní žadatelé o azyl motivováni k podání kasačních stížností Nejvyššímu správnímu soudu, případně i předchozích žalob krajskému soudu, i bez naděje na úspěch, protože jim žaloba krajskému soudu a kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu zajišťuje prodloužení pobytu u nás. Přitom obecně platí, že podání žaloby ani kasační stížnosti nemá odkladný účinek. O případném odkladném účinku může rozhodnout soud. Jeroným Tejc chce, aby cizinci měli u soudu stejná práva jako občané. Tedy aby o odkladný účinek požádali, odůvodnili jej a soud žádost posoudil stejně jako v případě žalob našich občanů. Je hloupé, pokud stát upřednostňuje cizince před vlastními občany.
Jeroným Tejc uvažuje o vypuštění azylové úpravy z Listiny základních práv a svobod. Sobotka a Dienstbier to kritizují s tím, že prý jde o rozpor s mezinárodním a evropským právem. To je lež. Nemáme žádný závazek, že musíme mít azyl upraven na ústavní úrovni.
Změna Listiny základních práv a svobod je možná, i když na zákonné úrovni zůstane právo azylu upraveno stejně. Umožní se totiž jeho pružnější změna v budoucnu dle aktuálního vývoje. Masová migrace souvisí s bezpečností státu a rozumný stát by měl mít takovou úpravu svého práva, která umožní rychle reagovat na změnu okolností dotýkajících se bezpečnosti státu. Zachování bezpečnosti občanů je základním důvodem existence státu. Azyl by tak bylo možno neudělit i na základě absence trestní bezúhonnosti či jiných kritérií, pokud tak stanoví obyčejný zákon.
Právo azylu je právo, které nemůže být poskytnuto našemu státnímu občanovi, ale jen cizinci. Z pohledu státního občanství jako privilegovaného svazku mezi státem a člověkem je správné na ústavní úrovni zakotvovat práva občanů, respektive pro cizince práva, která mají i občané. Jinak se stírá rozdíl mezi občany a cizinci. Bez ohledu na obsah je možné akceptovat, že práva určená jen cizincům (právo azylu), budou upravena pouze podústavně na úrovni obyčejného zákona. Tím se symbolicky odliší privilegovanost postavení občanů vůči ostatním. Neexistuje univerzální právo cizince vybrat si stát, kde chce žít. Neexistuje žádný mezinárodní závazek, že práva cizinců musí být upravena na ústavní úrovni. Konečně některé státy, například Velká Británie, ani ústavní zákony nemají.
Odborný text: Změna práva azylu. Bezpečnost regionů 2016. ISBN 978–80–86710–87–7, s. 187-192.
Zdeněk Koudelka
