Udělejme z úniků informací z přípravného řízení trestný čin, říká šéf Národní centrály pro boj s organizovaným zločinem Jiří Mazánek v jednom z profilových rozhovorů, který shodou okolností vyšel právě v médiu, které je lídrem v žurnalistice postavené na únicích. Ve stejném rozhovoru pan plukovník také rozvíjí myšlenku, zda neomezit rozsah informací, které orgány činné mají poskytovat soudu, rozhodujícího v přípravném řízení. Obě myšlenky jsou na první pohled logické a líbivé. Pokud se však zamyslíme, jsou mimořádně nebezpečné. Primárně totiž míří na rozsah práv, kterými disponuje vždy slabší strana v trestním řízení, tedy obhajoba.
Skutečností je, že případ „Dozimetr“, tedy podezření z trestné činnosti některých pražských komunálních politiků a podnikatelů, provázejí masivní úniky do médií. Pokud budeme k věci přistupovat sine ira et studio, pak vidíme nápadné shody s jinými případy, které šetřily v minulosti stejné policejní týmy a dozorovali je žalobci z téhož úřadu.
Předně, usnesení o zahájení trestního stíhání je koncipováno jako scénář, podle kterého se dá v podstatě okamžitě napsat příběh na pokračování. V době permanentního toku informací, kdy kritické myšlení novináře muselo ustoupit strojově rychlému přepisu poskytnuté informace, je taková práce orgánů činných z pohledu jejich taktiky velice precizní a chytrá. Kupříkladu z pohledu trestně právního zcela irelevantní informace o aplikaci drogy do konečníku s prostitutkou má, je-li zveřejněna, rozhodně vliv na rodinnou a vztahovou pohodu obviněných. Ti pak mohou tzv. změknout a rozhodnout se pro spolupráci s orgány.
Připomeňme, že v nedávné minulosti byl konkrétním „novinářům“ poskytnut takový prostor, že na základě informací z přípravného řízení dokonce mohli napsat a vydat knihu. I v tomto případě nebyla veřejnost ušetřena lechtivých citátů z odposlechů, kde jeden z obviněných popisoval, že si oholí varlata a spočítá přijatou hotovost. Mimochodem, někteří spolupracující „novináři“ si ani nedávají pozor, co říkají, protože na jedné straně obhajují tezi o únicích od advokátů, aby ve stejném rozhovoru popisovali, jaká je podle jejich zdrojů od policie a státního zastupitelství další taktika vyšetřování.
Platí, že média mají na straně jedné povinnost informovat veřejnost, zároveň by si novináři ale měli dávat pozor na to, zda se nestali součástí taktiky orgánů činných při manipulaci s veřejným míněním.
A to zvláště v prostředí, kde orgány činné mají sice formální povinnost zachovávat mlčenlivost, avšak systémově nelze tuto povinnost vymoci. Proč tomu tak je?
V čele Generální inspekce bezpečnostních sborů stojí Radim Dragoun, který vzešel z prostředí, které je taktice informační korupce a mediální obžalobě nakloněno. To se týká i státních zástupců, kteří by případně vykonávali dozor nad takovým hypotetickým vyšetřováním. Pokud tedy pan plukovním Mazánek dnes říká, že je k úvaze, zda z úniků neudělat trestný čin, pak je třeba si uvědomit, že tím míří primárně na advokáty. A potažmo novináře, kteří nepatří mezi tzv. spolupracující a informace si opatří jinou cestou než od policie či státního zastupitelství.
Je zcela na místě položit si otázku, zda chceme nadále mít formálně neveřejné trestní řízení a při každém „zájmovém případu“ řešili stejný problém. Tedy zda informace unikly od policie a státního zastupitelství, anebo od advokátů.
Rozhodnutí, zda zachovat stávající systém, avšak učinit jej funkčním změnou parametrů a případně personální obměnou, anebo změnit zcela zákonný rámec, to je úkolem politiků, nikoliv vedoucích státních zástupců či ředitelů policejních útvarů. Opět, sine ira et studio, nemám nic proti tomu, aby státní zástupce poskytoval všechny informace z přípravného řízení a otevřeně vedl i mediální obžalobu. Avšak musí se tak dít v prostředí, které je takto nastaveno a kde jsou šance vyrovnané.
Bohužel, stávající rozbředlá situace totiž nahrává různým mimoprávním řešením. Aktuálně třeba orgány činné odmítly obhájcům v případu „Dozimetr“ poskytnout přepis výpovědi jednoho z obviněných, který se rozhodl spolupracovat. S odůvodněním, že trestní řád sice říká, že se má poskytnout obhájcům, avšak neříká kdy. To už je opravdu přes čáru a pokud by se taková praxe výkladu trestního řádu a procesních pravidel ustálila, otevírá se tím cesta mimořádně nebezpečného omezování obhajoby.
Opět ale platí, že ti, kdo musí jednat, jsou politici. V tomto případě nejde o nějaké zasahování do vyšetřování, ale o vynucování si pravidel od těch, kdo jsou nejen povolání k tomu je hájit, ale také je zároveň dodržovat.
Petr Dimun
