Bez velkého mediálního zájmu proběhla tzv. reorganizace Ministerstva spravedlnosti účinná od 1. ledna 2019. Takové věci se ve státní správě občas dějí, to je fakt. Tento příběh ovšem dokumentuje, že ostrá slova pana presidenta z roku 2014 (slušnou řečí „vláda zpackala služební zákon“) byla až pozoruhodně jasnozřivá.

Nový ministr spravedlnosti JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D., se v úřadu neuvěřitelně rychle zorientoval; během dvou až tří měsíců od svého nástupu se stihl oženit a prožít líbánky na Mauriciu, kde bezpochyby dumal o efektivnějším řízení ministerstva. Výsledkem byla revoluční myšlenka přeskupit všechny odborné sekce – a logicky přesoutěžit všechna místa odborných náměstků. Budiž, ministr má právo se takto rozhodnout, a kupříkladu separace legislativy od dohledových agend v justici je krok smysluplný.

Problém je někde jinde. Je jím bezbřehá libovůle při nastavení organizační změny, kterou zákon o státní službě umožňuje. Zjednodušeně řečeno, do stávajícího organizačního útvaru můžete podle libosti přidávat nebo z něj ubírat agendy i tabulková místa (při dodržení základních pravidel výstavby útvarů), můžete takový útvar i přejmenovat, aniž byste ho formálně zrušili. Naproti tomu můžete změnu provést tak, že ten samý útvar zrušíte (včetně místa jeho vedoucího) a současně vytvoříte nový útvar s podobným názvem i náplní práce (a na místo jeho šéfa vypíšete výběrové řízení, jehož výsledek má v rukou nejbližší nadřízený a státní tajemník).

Státní tajemník v Ministerstvu spravedlnosti Mgr. Jan Lišák ostatně prokázal svůj (re)organizační um již v minulosti, když vymyslel hlavolam (rozuměj rozsáhlou organizační změnu), na jehož konci bylo zrušení pouze jediného služebního místa, a sice ředitelky odboru správy úřadu Ing. Ivety Hlásecké.

Příklad ze současné reorganizace? Porovnáním agend a personálu rušené sekce ekonomické a „nové“ sekce provozní a právní zjistí i nezasvěcená osoba, že nebyl žádný odborný důvod sekci rušit; změny jsou nepatrné.

A ještě obecná poznámka: všichni představení (vedoucí zaměstnanci) museli podle služebního zákona obhajovat své pozice před výběrovou komisí, na Ministerstvu spravedlnosti byli přesoutěžováni od podzimu 2015 do léta 2016. Ministr Kněžínek se přitom nechal slyšet, že očekává, že se noví náměstci najdou mezi těmi stávajícími (ČTK, 3.10.2018). Není tu něco špatně? Proč by měli být odborní náměstci s příchodem nového ministra znovu vybíráni, po cca třech letech, kdy své pozice obhájili? A proč ministr neprovede organizační změnu tak, aby se prostě rozloučil s těmi náměstky, s nimiž nechce spolupracovat? Kromě toho svou poznámkou dal najevo, jak uvažuje o smyslu výběrových řízení – předem totiž vyloučil možnost, že by si vybral kandidáta pocházejícího zvnějšku ministerstva.

Ohroženým druhem ovšem nejsou jen představení, jak by se mohlo zdát. Na diletantské organizační změny doplácejí nejvíc řadoví úředníci. Vedení Ministerstva spravedlnosti si představuje rozvoj lidských zdrojů tak, že s úředníkem se dá posunovat v rámci oboru jeho služby (většinou bezedná „legislativa a právní činnost“) bez omezení, s průměrnou frekvencí asi tak každé dva roky. Tato představa „létajících“ úředníků, kteří jako čmeláci přelétávají z květinky na květinku a dokáží obhospodařit každou odbornou agendu podle momentální potřeby, nemá nic společného s požadavkem na vysoce kvalifikovanou státní správu, která má mj. kontrolovat soudy, věznice nebo exekutory.

Není divu, že ministerstvo je regulovaným složkám justice pro smích. Budování kvalifikované státní správy vyžaduje profesionální strategické řízení a stabilitu, aby byli úředníci motivováni odborně se profilovat v problematice, která je jim svěřena. Úřad má mít jasné vize a cíle, k nimž chce směřovat.

Jako člen odborové organizace mohu poreferovat i o přípravě reorganizace. Ponechme stranou nulovou komunikaci státního tajemníka se zaměstnanci – k níž byl odborovou organizací vyzván, a ve které by se jim pokusil vysvětlit důvody. Ukázalo se ovšem, že služební úřad přistoupil k takto rozsáhlým změnám bez toho, že by si předem provedl jakoukoli analýzu pracnosti a zatíženosti nebo procesní audit dotčených útvarů. Tabulky se přesouvaly jako housky na krámě a podle přímého zdroje autora ani někteří náměstci nebyli včas informováni o konkrétní podobě reorganizace. Tudíž se na ní nemohli ani podílet!

A výsledek? Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Navzdory řečem o synergii postupů se v jednom útvaru často ocitají odborně dosti vzdálené problematiky. Jasným signálem je také to, že prioritou ministerstva není dohled. Rozprášen byl jak odbor exekučního dohledu, který měl v době ministra Pelikána 1+22 tabulkových míst (asi z poloviny neobsazených), ale ještě v loňském roce vykonal cirka 75 kontrol exekutorských úřadů, tak odbor justičního dohledu. Místo nich vznikl odbor dohledu a kárné agendy, slepený ze tří nesourodých celků: 1) oddělení rozkladové agendy, které nemá věcně naprosto nic společného se zbytkem odboru a dosud bylo samostatné, 2) „vykastrované“ oddělení justičního dohledu, které násilně spojuje specifickou agendu přezkumu podnětů ke stížnostem pro porušení zákona podle trestního řádu s dohledem a kárnou pravomocí podle zákona o soudech a soudcích při tristní obsazenosti (původní obsazení bylo v součtu 2+12 míst, po Novém roce je to jen 1+8) a 3) oddělení exekutorů, notářů a advokátů s obsazením 1+8 míst, které bude nuceno zredukovat počet kontrol právnických profesí na úplné minimum. Útvar s plánovaným počtem 23 osob se po uplynutí dvou let rozplynul do 3-4 zaměstnanců, kteří rozumějí agendě soudních exekutorů!

Další „záseky“ architekta reorganizace (který je skromně veřejnosti utajen) již jen heslovitě:

  • Odbor odškodňování se ocitl z justiční části v legislativní sekci
  • Oddělení milostí je nově součástí odboru organizace justice
  • Odbor insolvenční si jako „vedlejšák“ přibral komplexní agendu soudních znalců, tlumočníků a znaleckých ústavů, ovšem bez referentů, kteří tuto agendu vyřizovali
  • Oddělení akreditací a boje s vinklařením – co má ale společného dohled nad poskytováním služeb v oblasti oddlužení podle insolvenčních předpisů s přestupky podle zákona o mediaci nebo postihem pokoutného výkonu advokacie?

Kdo dočetl až sem, je hrdina z knížky. Laskavý čtenář by však měl být srozuměn s tím, že obrátí-li se na Ministerstvo se stížností návrhem či podnětem , se může dočkat odpovědi v rozporu s principem dobré správy nikoli v době do 60ti dnů, ale v době v řádu desítek týdnů či dokonce měsíců a u složitých prověrek může uplynout i rok! Netrpělivý zájemce o výkon státní služby u Ministerstva spravedlnosti nechť si laskavě porovná výše předestřené informace s obsahem kariérní stránky úřadu. Je to zábavné čtení, poutavější než Andersen.

A nakonec řečnická otázka. Může za načrtnuté kroky v rámci Ministerstva spravedlnosti zpackaný služební zákon, nebo spíše ti, kteří odpovídají za jeho aplikaci?

Jaroslav Vachuda