Není na škodu si v den lidských práv připomenout, že jedním z předpokladů právního státu je právo každého na projednání jeho věci nezávislým soudem nebo příslušným nezávislým orgánem. Toto právo na soudní ochranu je v každém demokratickém státě různé, v nižší či vyšší míře regulováno, procesním přístupem, příslušností soudu, organizačním nastavením procesních předpisů.
Jedním z významných regulativních prvků jsou soudní poplatky. V České republice se postupným vývojem stávají soudní poplatky brzdou k přístupu k právu. Každý soud a každý úředník totiž vždy vynalezne, proč zrovna v jeho věci musí být poplatek vyšší, tam kde poplatek nebyl, musí být zaveden, tam kde nebyla poplatková povinnost zavést alespoň jinou brzdu.
Máme tedy jistiny na předběžná opatření, zvýšené sazby soudních poplatků, a nebo řízení doposud osvobozená zpoplatnění. Děje se tak salámovou metodou a častokrát se ti, kteří takový návrh v parlamentu předkládají a mají moc jej prosadit, uchylují ke lžím. Typickým příkladem je Ministerstvo spravedlnosti, které když tvrdilo, že kverulantní žaloby na náhradu nemajetkové újmy, nebo za odškodnění za průtahy či zásahy státu je třeba mírně zregulovat soudním poplatkem 2.000,- Kč, „které má každý“ a současně upravilo zákon tak, že z odvolání a dovolání už se platí pěkně krutý poplatek jako v ostatních řízeních. Tedy žádná regulace kverulantů, ale vodění odborné veřejnosti za nos a omezení řízení fakticky na jeden stupeň.
Soudní poplatky stejně ve výsledku nikoho neomezují. Lidé se soudí stále, ale nikoliv protože by chtěli, ale protože musí. Z účastníka se stává dojná kráva. Zaplať, zaplať! Když nezaplatíš, nic nebude. Soudní poplatky přestaly mít svou regulační funkci, dostavuje se funkce ekonomická, jakoby na souzení měli mít jen ti nejbohatší a samozřejmě stát, který má všechno zadarmo. Sladké řeči o právu chudých jsou v této souvislosti balamucení veřejnosti.
V odkazu si prohlédněte, kolik se platí za soudní poplatky v zahraničí.
Dosáhnout osvobození od soudních poplatků je proces, který je tak složitý, že na něj dosáhne málokdo, vynecháme-li úvahu, že žadatel o osvobození potřebuje kvalifikovanou právní pomoc, takže opětovně musí žádat složitě o něco, na co má nárok. Přitom když se podíváme po okolní Evropě, tak zde najdeme zajímavé poznání.
Chudé státy nebo ty, které se za ně považují, mají soudní poplatek pěkně vysoký, tedy ČR nebo třeba Slovensko, kde je SOP ještě vyšší než u nás a státy ekonomicky silné mají přístup naprosto opačný. Soudní poplatky v Rakousku jsou nižší než v ČR, soudní poplatky v Německu také, ve Španělsku fyzické osoby soudní poplatky neplatí, nebo se platí pro ostatní fixní poplatek, jehož výše je ve všech zemích spíše symbolická a je přesným výrazem skutečně dostatečně odrazujícího prvku, ale současně nikoliv omezujícího limitu. Soudní poplatky v Rakousku i Německu se pohybují globálně v rozmezí 1-3 % zpravidla s fixní částkou a degresivním výpočtem (poznámka – autor připojuje přehled základních poplatků na Slovensku, v Rakousku, Španělsku a Německu, nechť si laskavě čtenář udělá obraz sám).
Sluší se na tomto místě důrazně připomenout Ministerstvu spravedlnosti a Nejvyššímu soudu, který za tvorbou poplatkové povinnosti stojí, a stejně tak Poslanecké sněmovně, že přístup k soudům je základní lidské právo a dokonce je součástí listiny a pokud si toho nevšimli, taktéž je součástí našeho právního pořádku hlava pátá práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména pak článek 36 odst. 3.
Soft politikou připomínající známé ohřívání hrnce s vodou, ve které je žába, se pod různými záminkami neustále snižuje prostor pro přístup k právu těch, kteří to opravdu potřebují a z účastníka řízení se stává zdroj příjmu a to vše k přihlédnutím k tomu, že soudy nesmí a nemohou býti závislé na výsledcích sporu a míře vybraných soudních poplatků. Moc by mě zajímal názor toho úředníka, který má v gesci soudní poplatky a názor toho soudce, proč zrovna v naší zemi nutně potřebujeme mít tak vysoké poplatky a v čem je soudnictví tak jiné než kupříkladu v Rakousku, Německu či Španělsku.
JUDr. Václav Vlk
