Na stránkách ministerstva vnitra České republiky je citována část zákona  č.133/2000Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), kde se uvádí, že občan České republiky může mít jen jedno místo trvalého pobytu na našem území a to v objektu, který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci a označen číslem popisným nebo evidenčním popřípadě orientačním. Tečka.

Co je k bydlení

Co, resp. jaký objekt je určen k bydlení pak určuje kolaudace podle Stavebního zákona ( zákon č.183/2006 Sb.) a co není jako byt zkolaudováno, k bydlení určeno není. Aby všem problémům nebyl konec, onen „ Objekt k bydlení“ ve smyslu stavebního povolení je konkretizován dle § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby.  Za byt je brán soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky zejména na proslunění a ochranu proti hluku a vibracím. Je plánován na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen následným rozhodnutím stavebního úřadu. (Pozn. Normové parametry nových českých bytů nesplňují mnohé velmi drahé byty např. v Londýně a v New Yorku.)

Reálný socialismus

Socialismus právem vysmívaný v oblasti rychlosti výstavby bytů měl ale rozlišení bytů na čtyři kategorie . Logický důsledek toho, že stavby jako byty byly kolaudovány na území českého státu již od „pradávna“  a mnohé tak zůstaly jen v dílem pozměněné podobě i v dnešní nabídce. Rozlišení na kategorie bytů pak pomáhalo v orientaci, o jaký typ bytu se jedná a rozhodně bychom to mohli dnes klasifikovat jako vhodnou informaci pro spotřebitele tj. nájemníka.

Leč uspěchaně  splácaný  zákon č. 107/2006 Sb. už neznal kategorizaci bytů. A zavedl nový pojem: Byt se sníženou kvalitou! Do této kategorie byly tedy zařazeny všechny byty II.- až IV. kategorie a judikaturou bylo dotvořeno, že pokud ve všech místnostech bytu II. Kategorie je plynové topení, pak se nejedná o byt se sníženou kvalitou.  Tento špatný zákon byl zrušen k 1.1.2014 účinností nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Kategorizaci bytů ale nikdo už neobnovil.

Zákon č. 89/2012 Sb.

Nájem bytu podle nového občanského zákoníku je v novém občanském zákoníku upraven v ustanoveních § 2235 až ustanoveních § 2301. Tato ustanovení se použijí v případě nájmu bytu, tak přiměřeně v případě nájmu domu za účelem bydlení.  V § 2236 bodu 2. zákon uvádí, že skutečnost, že pronajatý prostor není (podle kolaudačního rozhodnutí) určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci. V důvodové zprávě prof. Karla Eliáše (1) se uvádí, že cit: „…byť jej správní rozhodnutí za byt neoznačuje, přesto půjde z hlediska soukromého práva o chráněný nájem bytu.“ Občanský zákoník proto nevylučuje, aby i jiný než obytný prostor byl nájemní smlouvou pronajat jako byt a stanoví, že v tomto případě jsou smluvní strany zavázány stejně, jako by byl pronajat byt.  Z uvedeného tedy vyplývá, že jako byt lze pronajmout i jiný než obytný prostor, (například nebytový prostor) s tím, že pokud je nájemcem užíván k bydlení, je tento nájem stejně chráněn jako v případě, že by předmětem nájmu byl byt.

Tzv. „ateliéry“ jsou nebytové prostory, nabízené často ve zcela nových objektech  jako nebytové prostory a jsou v porovnání s „byty“ starými půl století nepochybně na mnohem vyšší kvalitativní úrovni. Jsou proto vhodné pro bydlení. Leč místo trvalého pobytu v nich zřídit, díky znění zákona č.133/2000 Sb i ve znění pozdějších novel nelze. Zatím.

Smělý a rozumný plán

Nedostatkem odvahy netrpěl v roce 2015 Zdeněk Němec, ředitel odboru správních činností ministerstva vnitra ČR, když vyjmenoval několik problémových ustanovení současné právní úpravy.„Hovoříme o vysokém počtu občanů evidovaných k trvalému pobytu na ohlašovnách. Na ohlašovnách jsou také evidováni občané, kteří nezískají souhlas vlastníka nemovitosti k ohlášení změny místa trvalého pobytu,“ uvedl a připomněl, že orgány státní správy jsou v těchto případech často neinformované o faktickém místu pobytu jednotlivce. Dodal i to, že občané, kteří žijí v nemovitosti, jež není kolaudací určena k bydlení, se do ní nemohou přihlásit. (2)

Příprava návrhu věcného záměru zákona o evidenci obyvatel a rodných číslech měl problém vyřešit.  „Novinkou by tedy mělo být, že s užívacím právem k nemovitosti je spojena povinnost, a tedy zároveň i právo přihlásit se na její adrese k trvalému pobytu,“ doplnil tehdy ředitel Němec. Takový záměr korespondoval nejen s novým občanským zákoníkem, ale i s užívanou praxí, neboť zcela extrémní stavební normy vyřazují celé bloky nových objektů z možnosti být kolaudovány jako byty. Developeři je tedy prodávají jako nebytové prostory a zájem o ně je stejný jako o byty. A stejně tak jsou většinou i užívány.

Dalšími výhodami očekávané a logické úpravy zákona o evidenci obyvatel mělo být spravedlivější rozdělení státního příspěvku na výkon přenesené působnosti obcím, efektivnější vybírání místních poplatků nebo přesnější údaje pro krizové, povodňové a evakuační plány. „Kromě toho budou občané pro obce dosažitelnější. Písemnosti jim totiž budou chodit na faktickou adresu místa trvalého pobytu,“ zdůrazňoval ředitel Němec. A výhody pro občany? Již zmíněné: Vlastník či jiná oprávněná osoba musí občanovi umožnit přihlásit se k trvalému pobytu podle skutečného místa pobytu a fakt, že se mohou přihlásit k trvalému pobytu i do nebytového prostoru. Třeba do ateliéru.

V Nálezu Ústavního soudu (3)  se k této věci konstatuje, že cit: …“Poslanecká sněmovna poukázala i na to, že s tradičním institutem trvalého pobytu  se jedná o jeden z významných institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu veřejné správy a občana. Ustanovení § 10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z citované (obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.

Jak ukazuje praxe, volba objektu občana pro trvalý pobyt, dokonce podpořená novým občanským zákoníkem je anulována přímo zákonem o evidenci obyvatel , který volbu pro trvalý pobyt zcela extrémně  a především zbytečně zužuje. A to za stavu, kdy Ústavní soud konstatoval, že cit: „ Trvalý pobyt je tedy faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen“.

 A faktickým stavem bez ohledu na tom, zda obývaná jednotka byla či nebyla v kolaudačním rozhodnutí označena jako byt. Ale ani takový výklad neumožní občanu domáhat se zápisu trvalého pobytu v nebytovém prostoru, neboť příslušný úřad jej s ohledem na dikci zákona o evidenci obyvatel neprovede,  a protože v samotném řízení o přihlášení a zavedení údaje o místu trvalého pobytu  nejde o rozhodování o právech a povinnostech, rozhodnutí úřadu není rozhodnutím, které by podléhalo přezkumu správním soudem. (4).

Od 1. června 2017 vstoupila v platnost novela zákona o evidenci obyvatel.

Ministerstvo vnitra ČR v důvodové zprávě k zákonu č. 456/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech uvádí (5) cit:  „Ponechání zápisu údaje o trvalém pobytu do občanského průkazu a uvedení označení adresy úřadu na občanském průkazu je navrhováno zejména z důvodu identifikace občana v soukromoprávních vztazích.“ Proč se vytratilo stanovisko Poslanecké sněmovny, která konstatovala, že  trvalý pobyt je jedním z významných institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu veřejné správy a občana? Prostě vytratilo.

Nezájem o řešení

Zájem řešit trvalý pobyt v nebytových, avšak obyvatelných prostorách se z legislativních plánů doslova se vypařil. A to přesto, že už v roce 2015 stát evidoval přes 380 tisíc občanů evidovaných na adrese obecního úřadu. Byli a  jsou zde evidováni mj. lidé, kterým se nepodařilo získat od pronajímatele smlouvu a trvalé bydliště si na adresu, kde aktuálně bydlí, přihlásit proto nemohou. Jsou tu ale i ti, kteří si písemnou smlouvou pronajali nebytový prostor. Sice k vlastnímu bydlení velmi vhodný, ale k zápisu o trvalém pobytu díky zákonu o evidenci obyvatel nepoužitelný. Rozpor mezi právem veřejným a soukromým, tak jak jej nový občanský zákoník z roku 2012 založil, se ani za pět let nepodařilo nikomu vyřešit. To je dost tristní zjištění, neboť je ku škodě všem: Občanům, obcím i orgánům veřejné moci. Účelu přesné a užitečné evidence trvalých pobytů se tedy nedosáhlo. Doufejme, že opět zatím.

(1) Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš a kolektiv: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, str. 851, ISNB 978-80-7208-922-2

(2) http://www.mvcr.cz/clanek/novy-zakon-bude-mit-radu-vyhod-pro-obcany.aspx

(3) Předpis č. 495/2002 Sb., zdroj: SBÍRKA ZÁKONŮ ročník 2002,částka 172, ze dne 29.11.2002

(4) Ústavní soud: IV.ÚS 732/01 ze dne 14. 10. 2002

(5) http://tn.nova.cz/clanek/nove-obcanky-s-cipem-a-zdarma-prokazete-se-i-na-internetu.html

Rudolf Mládek