„Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem“, zní památná věta z filmu Jiřího Menzela „Skřivánci na niti“. Vybral jsem namátkou tři příběhy, kdy jsem si na tuto větu v poslední době vzpomněl.
Příběh první. Případ bývalého soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Ondřeje Havlína, jehož případ dozorovala vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová, je veřejnosti dostatečně znám. Havlín se i díky komplexní a precizní práci Bradáčové stal odstrašujícím případem korupce v justici a svým mediálním pojetím taktéž vzkazem veřejnosti, že soudci nejsou od této doby rozhodně žádnou nedotknutelnou kastou.
Případ soudce Havlína je klasický modelový případ, na němž státní zastupitelství demonstrovalo svoji akceschopnost a profesní bezohlednost: Z případu unikaly do vybraných médií odpudivé informace skandálního charakteru, které sice s meritem věci nijak nesouvisely, ale Havlína profesně, a především lidsky, zlikvidovaly. Havlín byl samozřejmě po právu odsouzen a zbaven soudcovského taláru. Pachuť z demonstrace síly na, po všech stránkách slabém kusu, ovšem zůstala.
Aktuální události, kdy mu soudkyně Okresního soudu v Teplicích zamítla podmínečné propuštění z výkonu trestu, to jen umocňují. Za Havlína, který ve věznici získal několik kázeňských pochval, se zaručil i její ředitel. Ovšem státní zástupce byl proti propuštění a soudkyně, která talár oblékla teprve letos v červenci, rok po dosažení minimálního věku, zkušeně usoudila, že Havlínovo sebezpytování není upřímné. Těžko se ubránit dojmu, že zde zafungovala spíše obava z reakce veřejnosti, snaha vyslat signál, že justice vlastním nenadržuje, popřípadě i profesní úcta k vedoucí vrchní žalobkyni, která v ústecké justici požívá až nábožné autority. Podle většiny oslovených soudců je nepravděpodobné, že by jiného člověka Havlínova věku, se shodnými zdravotními obtížemi a vězeňským profilem, soud nepropustil. A to ponechávám stranou, jak náročný asi výkon trestu je pro bývalého soudce.
Příběh druhý. Státní zástupkyně Dagmar Máchová, aniž by byla dodnes odsouzena, taktéž požívá zvláštní pozornosti vybraných médií. A to zvláště od těch, v nichž se rádi profilují špičky státního zastupitelství. Její případ se táhne a postavení „sprosté podezřelé“ pomalu přechází do stadia mediálně odsouzené. Máchová minulý týden poslala dopis policejnímu prezidentovi Tuhému.
Policejní prezidium totiž odmítavě reagovalo na zprávu veřejné ochránkyně práv, že v celách předběžného zadržení dochází k šikaně a ponižujícím praktikám. Máchová, letitá státní zástupkyně, policejního prezidenta upozornila na vlastní zkušenost, kdy se po svém zadržení musela svléknout do naha a dělat dřepy, aby se vyloučilo, že rafinovaně skrývá nebezpečné předměty či drogy. Pokud je to pravda, a navíc těmto úkonům měly být přítomny i některé špičky státního zastupitelství a jistých policejních útvarů, je opět těžké se udržet v hodnocení, že jde o demonstraci síly, která nemá v policii a justici demokratického právního státu své místo.
Příběh třetí. Soudce Vrchního soudu v Praze Ivan Elischer měl do března letošního roku pověst asketického člověka s velmi vysokým morálním profilem, a to ať již jako policista, státní zástupce či později soudce. I jeho případ od počátku provázely úniky do médií, které byly ovšem bez nějakého hlubšího zájmu o vyšetření sprovozeny ze světa.
Stejně tak trvalo státnímu zastupitelství sedm měsíců, než rozhodlo o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Přitom, jak před rokem rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu, o této stížnosti by měl státní zástupce rozhodnout v řádu dnů, maximálně dvou týdnů. Během této doby orgány činné stále nevyslechly například Elischerovy kolegy soudce ze senátu, s nimiž případy, v nichž měl ovlivněně rozhodovat, soudil. I vazební soud konstatoval, že v případu nebyl dosud žádný zásadní posun. Člověk by očekával, že když padne rámě spravedlnosti na takto vysokého soudce, bude snaha případ rychle a bez chyb ukončit. Místo toho sledujeme rozpačité přešlapy, dokonce možná kárné prohřešky.
Často slýcháváme, že justice by měla rozhodovat nezávisle a podle pravidla „padni komu padni“. Z těchto případů má většinový člověk ulice jistě velkou radost, protože má oprávněný pocit, že spravedlnost tu pěkně, „po našemu“, dopadá i na ty nafrněnce v talárech. Že tomuto pojetí pouliční spravedlnosti tleskají i některá média je smutné. Horší je ovšem to mlčení justiční veřejnosti, která je jinak tak aktivní, když kárá dění v Polsku či v Maďarsku.
Petr Dimun
