Dne 29.11.1961 byl tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky přijat zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), který nabyl účinnosti 1.1.1962. Tento trestní řád nahradil zákon č. 64/1956 Sb. se stejným názvem. Slaví tak své 62. narozeniny, což je událost, jež by neměla úplně zapadnout.

Zejména proto, že se již desetiletí vedou diskuse o potřebě nového trestněpocesního předpisu, jednotliví ministři spravedlnosti sestavují odborné komise k jeho tvorbě, některé z nich se dostanou s bídou k zásadám trestního řízení, aby ukončily svou činnost, jiné (zejména ta poslední) se dobrala až k paragrafovému zněni, jež bylo i představeno odborné veřejnosti vloni na podzim péčí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v rámci rekodifikačních čtvrtků. Konečným výsledkem této rekodifikační snahy bylo sdělení ministra spravedlnosti, že místo nového trestního řádu předloží pouze velkou novelu toho stávající, přičemž k tomuto kroku se rozhodl poté, co s předloženým návrhem nového předpisu vyslovily nesouhlas ústavněprávní výroby Poslanecké sněmovny i Senátu. Normotvorba je politickou záležitostí, proto nechť ministr spravedlnosti koná, jak uzná za vhodné. Snad je možná vhodné připomenout, že původní trestní řád z roku 1961 byl k dnešnímu dni již téměř stodvacetkrát novelizován, ať již zákonodárným sborem či Ústavním soudem. Do konce roku 1989 se tak stalo pouze sedmkrát, když největší změnou byla federalizace soudní soustavy a také rozhodování o přečinech za využití trestních příkazů.

Sledoval jsem zmíněné rekodifikační čtvrtky, které představovaly výsledek práce rekodifikační komise v čele se soudcem Nejvyššího soudu JUDr. Říhou. Komise nejspíše odvedla velký kus práce, dovedla-li návrh nového trestního řádu až do paragrafovaného znění. Základní myšlenkou, ostatně mnohokráte deklarovanou, bylo usnadnit, zrychlit a zlevnit činnost orgánů trestního řízení, a to jak orgánů přípravného řízení, tak i soudů a zjednodušit či odformalizovat vlastní trestní řízení. Idea jistě dobrá a možná i z připomenutých pohledů přínosná, avšak vidím největší nedostatek v tom, že nový trestní řád si psali soudci pro sebe a pro ulehčení vlastní práce. Následující přirovnání bude sice pokulhávat, ale ani zákon o výkonu trestu odnětí svobody si také nepíší sami odsouzení.

V časech mého studia (1979-1983) byl trestní řád, třebaže už téměř dvacetiletý, vydáván za moderní procesní normu, jak nám při přednáškách líčil profesor Růžek či při seminářích budoucí profesor Jelínek. Ze své čtyřicetileté praxe mezi orgány činnými v trestním řízení jsem nabyl přesvědčení, že tomu tak skutečně je a že tento trestní řád z pohledu modernosti obstojí i v současnosti a že paradoxně mu nejvíce škodí vlivy přejímané z právních trestních systémů postavených na zcela jiných základech než náš trestní proces. Zmíněná modernost je dána zejména tím, že základní zásady trestního řízení uvedených v § 2 v odstavcích 1 až 15 přežila v téměř nezměněné podobě celou dosavadní existenci trestního řádu, tedy ve dvou zcela odlišných společenských systémech. Po revolučních událostech roku 1989 v zásadě stačilo nahradit pojem socialistická zákonnost pojmem zákonnost. Právě ucelený soubor základních zásad trestního řízení, tedy těch výkladových zásad pro celý trestní řád, je podle mě to, co nejvýrazněji odlišuje stávající trestní řád od paragrafovaného návrhu, kde jsou tyto základní zásady zúženy a jsou pak již jen jako zásady obsaženy v jednotlivých konkrétních pasážích u některých procesních institutů tohoto návrhu, což je postup, který je poněkud devalvuje.

Jsou-li výše obsaženy výhrady k přejímaní některých právních institutů z jiných právních systémů, mám samozřejmě na mysli zejména dohodou o vině a trestu inkorporovanou do trestního řádu zákonem č. 193/2012 Sb. s účinností do 1.9.2012 a prohlášení viny a uznání nesporných skutečností, jež přinesl do trestního řádu zákon č. 333/2020 Sb., účinný od 1.12.2020. Můj názor je takový, že zmíněné právní instituty narušují princip spravedlivého procesu, nikoli pro ty obviněné, kteří takové dohody uzavírají či takové prohlášení činí, ale pro ty obviněné, kteří je neuzavírají či prohlášení nečiní a chtějí se řádně před soudem hájit. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva vyslovil jisté pochybnosti o spravedlivosti takového procesu, např. ve svém rozsudku Mucha versus Slovenská republika ze dne 25.11.2021. U nás spíše převládají kladné ohlasy na zavedení těchto právních institutů zejména ze strany státních zástupců, včetně toho nejvyššího, ale i některých představitelů soudů a advokacie. Kritických hlasů není příliš, z poslední doby lze zmínit monografii autora doc. JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., Dohoda o vině a trestu, vydanou letos ve vydavatelství Wolters Kluwer.

Z mého pohledu jak dohoda o vině a trestu tak i prohlášení viny do jisté míry suspendují, degradují a marginalizují působení soudce v rozhodovacím procesu ve prospěch státních zástupců. Soudní moc tak zřetelně ustupuje moci výkonné. Lze přidat další trochu pokulhávající příměr, že rozhodování o dohodě o vině a trestu či o prohlášení připomíná rozhodování trestním příkazem, to se také děje bez dokazování. Soudce z mého osobního pohledu přichází o ten emoční zážitek a pocit důležitosti a významnosti soudní moci, může-li být arbitrem sporu mezi obžalobou a obhajobou a zvažovat čí argumenty jsou silnější a přiléhavější, sledovat, zda státní zástupce unese onus probandi, či zda důkazy převáží ve prospěch obhajoby. Jde o proces nalézání práva, ostatně proto také jsou soudy prvního stupně označovány za nalézací. Občas ale lze mít pocit, že by se spíše měly nazývat soudy schvalovacími.

Zmíněná velká novela trestního řádu (alespoň její předloha veřejně známá) avizovaná ministrem spravedlnosti nikterak, resp. nijak zásadně, do dohody o vině a trestu či prohlášení viny a uznání nesporných skutečností nezasahuje, což je podle mého soudu odklon od té modernosti, jež zaručovala právo na spravedlivý proces od počátku existence současného trestního řádu. Modernost nechť spočívá na digitalizaci soudního řízení, na použití výpočetní techniky, využití videokonferencí, automatického přepisů hlasových projevů apod., ale nechť je zachováno základní právo na spravedlivý proces, na možnost obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný a na tom, že nebude postihován za způsob zvolené obhajoby. Z pohledu těchto principů nový trestní řád nutný není, bude-li toto právo dodržováno.

Ivan Elischer