Na výběru nových ústavních soudců se mělo prakticky ukázat, jak bude Petr Pavel jiný prezident, než jím byl Miloš Zeman. Měl to být transparentní proces, který by umožnil výběr těch nejlepších kandidátů a zároveň omezil vliv různých známých a vlivných v pozadí. Lidově řečeno, mělo se zamezit „tlačenkám“. První dvě nominace ovšem nelze, bohužel, popsat jinak než jako klasickou špatnou kombinaci obojího, totiž „transparentní tlačenku“.

To, že Petr Pavel navrhl Senátu Josefa Baxu a Danielu Zemanovou není žádné překvapení, v justici se tato jména skloňovala prakticky okamžitě po skončení prezidentských voleb. Oba jmenování tu funkci chtějí a dlouhodobě na ni aspirují. Jejich rozpaky v médiích je třeba brát jako projev zkušených justičních funkcionářů, a proto se nesmí v žádném případě jevit ani trochu ctibažnými, nedejbože mocibažnými.

Oba jsou také už nějaký ten pátek vnímáni jako sehraná dvojka. Velmi dobře to bylo vidět na sněmu Soudcovské unie v roce 2017, když proti Zemanové kandidoval někdejší místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Tehdy proti němu vystoupil Josef Baxa s až nezvykle osobním, angažovaným projevem.

Rozdíl mezi nimi však přece jenom je, a to podstatný.

Baxu vnímají s respektem i jeho kritici, kteří mu vyčítají primárně právě onu mocibažnost. Na stranu druhou nikdo nezpochybňuje jeho manažerskou kompetenci, zásluhy či velmi dobrou znalost fungování českého ústavního systému a české politiky. Jakkoliv jsou oba spíše justičními funkcionáři než plnokrevnými soudci, za Baxou jsou i zajímavá rozhodnutí. Nemusíte s nimi vždy souhlasit, ale rozhodně nepostrádají hloubku.

Baxa navíc dlouhodobě působí i jako předseda rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který řeší rozpory v judikatuře jednotlivých senátů NSS. Je také autorem několika komentářů.

Mimo pořadí

V případě nominace Daniely Zemanové, ptáte-li se mimo užší vedení Soudcovské unie, narazíte v justici spíše na rozpaky. Nejčastěji si její kolegové vzpomenou na komentář k zákonu o soudech a soudcích, jinak je spojena právě toliko s prezidenstvím unie. Rozhodně nikoho nenapadl termín „právnická první liga“, který v této souvislosti použil ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Fakt, že jsou Senátu předloženi jaksi „mimo pořadí“ – respektive přednostně, aniž by se vyčkalo vyhodnocení nominací od oslovených institucí – vzbuzuje v nemalé části justice rozpaky. Zvláště v případě Zemanové, která působí ve správní justici, se ozývají hlasy, poukazující na to, že jsou „ve frontě“ i jiní kandidáti. A to s nezpochybnitelnou odbornou erudicí a autoritou. Namátkou Barbara Pořízková, Tomáš Langášek, Michal Bobek, Pavel Molek, Petr Mikeš či Filip Dienstbier.

A to bereme v potaz pouze nominace ze správní justice. Nemluvě o tom, že Zemanovou měl konzultační panel Jana Kysely vyslechnout bezmála týden předtím, než bylo oficiálně oznámeno jeho ustavení. Proč ten spěch? Lze snad v tom, že byli oba předloženi Senátu naráz, jako jakési „kombo“, hledat záměr? Tedy že se někdo na Pražském hradě či v jeho okolí spoléhá na to, že senátoři nenajdou odvahu první prezidentské nominace odmítnout, aby si neudělali zlou krev?

Senátoři, pokud jim tedy nepostačí blyštivé mediální korálky, budou moci nahradit tento deficit transparentnosti a prozářit výběr základními principy spravedlnosti, tedy ptát se mj. na odbornou erudici kandidátů a porovnat je s ostatními již oznámenými jmény. To je mnohem férovější přístup, než si dojet na Ústavní soud, strážce základních principů, jaksi bokem, přednostním pruhem a s papalášským majáčkem navrch. Myslím, že to není hodno ani jednoho z kandidátů.

Petr Dimun