Léta působím v advokacii a vykonávám generální advokátní praxi na malém městě. Pamatuji doby, kdy právo nebylo vymahatelné. S nadějí jsme proto vzhlíželi k novému exekučnímu řádu, který měl našim klientům navrátit peníze, které jim jejich dlužníci dlužili. Na začátku jsme podávali návrhy na nařízení exekuce k okresním soudům s tím, že jsme navrhovali pověření exekutora se sídlem v obvodu bydliště dlužníka. Při opakovaných návrzích s pověřením téhož exekutora jsme ale postupem doby zjistili, že někteří exekutoři jsou ochotní s námi komunikovat a odpovídat rychleji, že klientům vymáhají více peněz a že se dá domluvit na operativnějším řešení exekuce než jinde, kde to naopak hodně drhlo. A tak jsme čas od času spolupracujícího exekutora vyměnili až jsme zůstali u jediného. Ne proto, že by mi exekutor nešel na ruku, to jsem nikdy nepožadoval. Ostatně nemám ve správě žádná velká portfolia pohledávek, o která by se exekutor měl ucházet a předbíhat si mě. Mými klienty nejsou žádné velké korporace ani finanční predátoři, ale řadoví občané. Důvodem je ochota exekutora pracovat, možnost s ním efektivně a rychle komunikovat a kvalitně odvedená práce bez reputačního rizika a spokojení klienti s vymoženými penězi.
Již deset let se zájmem sleduji mediální i vnitrostavovské názorové přestřelky exekutorů a nejen jich kolem tématu tzv. exekutorské teritoriality. Původně se hovořilo jen o redukci územní příslušnosti exekutorů na nižší územní celek s tím, že by soutěž mezi exekutory sice zachována zůstala, ale věřitel by si mohl exekutora vybírat jen v rámci okresu podle bydliště dlužníka. Hlavním argumentem tehdy byla zátěž, kterou nesl povinný, pokud za ním přijel exekutor zdaleka. Domnívám se, že leitmotivem spíše bylo, aby si exekutoři nelezli do zelí. Proto se mezi věřiteli hovořilo o rajonizaci exekučních okresů. Problematiku cestovních náhrad ale zákonodárce v roce 2013 kulantně vyřešil tím, že náklady jdoucí za povinným zastropoval a zbylou jejich část přenesl na věřitele. Ne, že bych s tím byl ideově ztotožněn, ale věřitel má stále reálnou možnost dobrat se svých peněz. Může sám rozhodnout, že vedením exekuce nechá pověřit exekutora z místa bydliště dlužníka. Pak cestovní náklady nehradí, protože nevzniknou. Anebo si může zvolit exekutora sice vzdálenějšího, přičemž je srozuměn, že vzniklé cestovní náklady uhradí nikoli dlužník. Vznikla tak jakási relativní místní příslušnost – na výběr daná, přičemž u věřitelů i nadále převažuje volba, nikoli vzdálenost. Důvod je prostý. Mezi exekutory jsou propastné rozdíly v systému práce a především komunikaci. Jsou úřady, kde jsou velmi krátké úřední hodiny, pro oprávněného je problém získat informace o stavu exekučního řízení, objednat se na nahlédnutí do spisu, dovolat se, dostat odpověď na email nebo datovou zprávu. Jsou úřady, kde takové problémy nejsou a s těmi chci spolupracovat.
Vyprázdněním tématu cestovného však zákonodárce zastáncům exekutorské teritoriality vzal jeden z hlavních argumentů ve prospěch zavedení teritoriality. Proto se musel najít náhradní důvod. A tím se stala samotná podstata bytí exekutora – soutěž. Právě ona ho odlišuje od rigidně pracujících státních orgánů nezainteresovaných na výsledku řízení. Motivuje ho k tomu, aby pohledávku vymáhal a o další případy se zasloužil tím, že bude svoji práci konat svědomitě, efektivně a bude s účastníky komunikovat v mezích slušnosti, ne je odbývat. Má ho vést k tomu, aby do řízení vnášel nové inovativní prvky snižující náklady a zvyšující komfort pro účastníky řízení.
Jenže najednou se právě ona soutěž označuje za cosi nepatřičného, co je exekutorovi cizí, narušuje to jeho nezávislost, snad i zdraví a svobodu povinného a také to smrdí korupcí.
Kladu si otázku, proč na to zákonodárce nepřišel v letech 1999, 2001, 2005, 2007, 2009 nebo 2012, tedy kdykoli dříve, když docházelo k velkým legislativním debatám nad exekučním řádem a proč dříve otevřená témata kolem exekutorské teritoriality vždy odmítl. Asi proto, že zárukou zákonnosti provedení exekuce není náhodný výběr, ale zákon a dohled nad jeho dodržováním. Asi proto, že soutěž exekutorů je v Evropě běžná, dokonce je naprostým standardem všude tam, kde soudní exekutor působí jako soukromý podnikatel. Výjimkou jsou jen Slovensko a Maďarsko. Přitom se nedá říci, že by zavedení teritoriality na Slovensku bylo nějaké terno. Exekutorů ubylo, snížil se počet zaměstnanců, snížil se počet exekucí, protože věřitelům se nevyplatí za nových podmínek pohledávky vůbec vymáhat a sami exekutoři volají po přiklepnutí nějaké jiné agendy, protože exekuce je všechny neuživí. Vztah soutěže a excesů se neprokázal, neboť i dva roky po zavedení teritoriality počet stížnosti na exekutory neklesá. I důvody jsou stejné.
Ostatně ani s tou korupcí exekutorů to nebude tak horké. Za korupci mezi věřitelem a exekutorem nikdo dosud stíhán nebyl. A kdyby byl, pak při mediálním zájmu, jemuž se tato profese těší, bychom to věděli všichni.
Exekutoři se ale z příkladu Slovenska nepoučili a namísto zdravého soutěžení se začali vzájemně očerňovat tu z korupce, tu z klientelismu, tu z nekalých praktik a především se schovávají za slovíčka. Soudní exekutor? To je to samé co soudce a soud. Tak budeme soud! Vážená a nezávislá instituce. Ale pozor, zase tak vážně to nemyslíme, neboť nejde o žádné zestátnění exekutorů. To nám sem netahejte ! Exekutor, když už je jednou soukromý, tak nechce být soudní zaměstnanec, jehož plat je určen tabulkami. Postačí jen to garantované zázemí (stálá práce) a výhody soudu, které má vůči účastníkům, tedy mít nad nimi moc (nezávislost). K tomu chceme mít příjmy, jaké má podnikatel, pokud možno neomezené. Přijde mi to jako kdyby exekutoři chtěli socialisticky podnikat a kapitalisticky žít! Přitom nezávislost by zase takový problém být neměla. Exekutorovi ji ukládá zákon již dnes. A kdo s tím má problém, ten by exekutorem být neměl.
Jako advokát se ale ptám, co je na té soutěži vlastně špatného? Advokáti jsou soutěžiteli již od revoluce. Počet advokátů se od roku 1990 neustále zvyšuje a v současné době je jich v České republice něco přes 9 tisíc, z toho je 7200 aktivních. Jen v mém okrese je nás již přes padesát. Soutěž mezi námi je tak mnohdy tvrdší než mezi exekutory, kteří jsou v průměrném okrese nanejvýš dva, když nepočítám velké okresy jako Ostrava nebo Brno-město. Ale na rozdíl o exekutorů se nikdo neschovává za okrasu svého povolání nedovolává se nějakých výhod, neočerňuje kolegy ani vlastní stav a především nezaznívají hlasy po nějakém přerozdělování. Cožpak dnešní exekutoři nevěděli, že budou vzájemně soutěžit, když se ucházeli o exekutorské úřady?
Můj vzkaz exekutorům je prostý. Chtěli jste být exekutory, tak jimi jste a buďte jimi se vším, co k tomu patří. Soutěž nevyjímaje a važte si svobody, kterou díky ní máte.
