Soudní exekutoři byli v České republice zavedeni jako nová právnická profese teprve v roce 2001. Stalo se tak v době, kdy v naší zemi doznívaly dopady hluboké ekonomické krize z druhé poloviny devadesátých let. Dlužníci byli ve výhodě a schovávali se za nefungující soudnictví přetížené enormním nápadem sporů, k jehož zvládnutí nebylo vybaveno, zatímco věřitelé se potýkali s druhotnou platební neschopností, která mnohé z nich semlela.
Namísto efektivního výkonu soudního rozhodnutí totiž po vyhraném soudním sporu následoval, pokud vůbec, neúčinný výkon rozhodnutí. Mnohdy věřitel formálně sice pohledávku u soudu uplatnil, ale věděl, že fakticky žaluje do šuplíku. Platit dluhy nebylo in a vynutit se nedaly. Za těchto okolností byl dlužník většinovou společností vnímán značně negativně a tomu odpovídalo i tehdejší znění exekučního řádu. Jednoduchý a stručný předpis, s nímž bylo spojeno očekávání, že exekutoři s dlužníky zatočí. A také, že zatočili. Vymahatelnost pohledávek významně stoupla a s ní i platební morálka občanů.
Je pravdou, že exekuční řád, přestože byl ve své době předpisem revolučním, trpěl dětskými nemocemi. Například dával exekutorovi pravomoc zablokovat majetek povinného, ale opomnělo se dát mu pravomoc například k tomu, aby vydaný exekuční příkaz mohl zrušit nebo, aby mohl z exekuce vyloučit majetek, u něhož bylo prokázáno právo třetí osoby nepřipouštějící výkon rozhodnutí. I neplatnost právních úkonů povinného byla po doručení usnesení o nařízení exekuce absolutní a nepřipouštějící odklony. Nejisté bylo zařazení nákladů exekuce při dražbě nemovitosti prováděné soudním exekutorem. Chybělo i legislativní zakotvení pozice vykonavatele soudního exekutora. V mnoha oblastech nesporné až triviální povahy byl exekutor spolu s účastníky řízení odkázán na rozhodnutí exekučního soudu, jehož přetíženost balastní agendou k rychlosti řízení nepřispívala. Všechny tyto i další neduhy již byly v minulosti vyřešeny. Velkým přínosem byly zejména technické změny exekučního řádu provedené zákony č. 347/2008 Sb. a č. 286/2009 Sb.
V době před 15 lety však soudní exekutoři měli na vymáhání pohledávek v zásadě monopol. Ústavní soud tehdy postavení exekutora definoval jako podnikatele, kterému stát svěřil část své pravomoci a protože má ve své oblasti tak výsostné postavení, postačí, když mu náklady exekuce budou hrazeny jen z úspěšných exekucí. Neúspěch ponese jako své podnikatelské riziko. Takto soudní exekutoři fungují dodnes. Ale doba se mění.
Většinová slušná společnost navyklá své dluhy platit, která neplnění závazků odsuzovala a zavedení exekutorů vítala, se postupem doby pod tíhou masivní reklamy a tučně živených příběhů pohnutého osudu dlužníků změnila. Soudní exekutoři už nejsou vnímáni jako štiky v rybníce, které vyžíráním nemocných kusů udržují zdravý rozvoj ekonomiky, ale jsou vnímáni jako nemilostní finanční predátoři horší než věřitel a v očích veřejnosti jsou vnímáni hůře než dlužník, dřívější nepřítel státu. Dlužit už není hanbou ani společenským faux pas, ale normou.
Exekutoři v době exekučního pravěku mnohdy chybovali, ale tak už to chodí, když se kácí les. Mladá právnická profese si musela takzvaně sednout a najít své místo ve společnosti a v systému. Musely se vyšlapat cestičky a vymyslet postupy. Nežádoucí zakázat, ty správné a žádoucí dát do zákona a rozdělit kompetence mezi exekutora a soud. Stát s chybami exekutorů a nejen jich počítá a je připraven za ně nést odpovědnost, stejně tak jako odpovídá za škodu způsobenou orgány veřejné moci zahrnující soudy, policii, finanční správu, veškeré státní instituce, ale i notáře. Mimochodem za škodu způsobenou státními orgány stát vyplácí odškodné mnohem vyšší, než za škodu způsobenou exekutory. Ale ne vše, co bylo prezentováno jako pochybení exekutora, pochybením skutečně i bylo. Skutečných excesů soudních exekutorů je na jejich počet a miliony jimi provedených exekucí zanedbatelný, a když už nějaký byl, pak šlo většinou o chybu jednotlivce, kterou nelze přičítat stavu nebo méně zásadní pochybení, jako jsou průtahy v řízení, nedoručení zásilky nebo právní názor, který se ukázal být nesprávným. Záměrně poškodit účastníka řízení si při dnešním systému kontroly a sankcí, které hrozí, exekutor dovolit nemůže, ani kdyby chtěl. Vzhledem k mnohosti dozorujících subjektů, rozsahu jejich pravomocí a nastavení sankcí jde v dnešní době o nejkontrolovanější a nejpřísněji postižitelnou právnickou profesi. Vždyť horní hranice pokuty, kterou lze exekutorovi v kárném řízení uložit, několikanásobně přesahuje maximální sankce advokátů, notářů, advokátů či insolvenčních správců.
V reakci na doznívající ekonomickou krizi z roku 2009, která přinesla nejen významný nárůst nově zahájených exekucí, zákonodárce pokračoval postupnými novelizacemi exekučního řádu v zásadě ochranářské povahy. S každým novým opatřením ubýval okruh majetku, který je možné v exekuci postihnout a přibývalo povinností, které musí soudní exekutor před provedením exekuce splnit. Délka exekučního řízení se tak natahovala a nové povinnosti pro soudní exekutory znamenaly zvýšené mzdové i materiální náklady spojené s vedením takové exekuce. Zde je třeba zmínit, že za celých 18 let nebyl exekuční tarif nikdy valorizován, odměna i paušální náhrada hotových výdajů jsou stejné a v některých situacích dokonce nižší než v roce 2001. Přitom mzdy v soukromé sféře i platy soudců, zaměstnanců soudů, platy ve státní správě jakož i veškeré provozní náklady zahrnující nájmy, poštovné, energie, archivaci, energie, IT vybavenost a další služby vzrostly často i několikanásobně.
Od roku 2014 tak lze sledovat zhoršení postavení soudních exekutorů. Významnými činiteli pak jsou zejména odliv platících povinných, kteří se rozhodli svoji dluhovou situaci řešit v oddlužení, absence náhrady nákladů bezvýsledné exekuce a snížení minimální odměny exekutora z 3 000 Kč na 2 000 Kč, k němuž došlo v roce 2017, čímž se zejména provádění bagatelních exekucí v mnoha případech dostává pod mzdové náklady s nimi spojené. K tomu je třeba přičíst stále klesající nápad nových exekučních případů, který je v kombinaci se zákazem jiné výdělečné činnosti pro soudní exekutory smrtící. Když k tomu přičteme snížení ročního nápadu exekucí na polovinu oproti stavu z roku 2011, je nasnadě, že všichni exekutoři se za současného stavu udržet nemohou.
Postavit exekutorský úřad na zelené louce si vzhledem k množství povinností a nároků na IT vybavenost úřadu dnes vyžaduje investici v řádu mnoha milionů korun. Avšak v takto legislativně nestabilním prostředí, jakým exekuce jsou, je to investice nanejvýš riziková. Mávnutím kouzelného proutku se může propadnout procentuální sazba odměny exekutora, mohou ho zahltit povinnosti a mandatorní náklady, s nimiž ve výběrovém řízení nepočítal, může dojít k dalšímu omezování jeho pravomocí. Klesající nápad exekucí je jednak vyvolán razantním okleštěním prostoru pro poskytování spotřebitelských úvěrů, ale také přirozeným důsledkem toho, že naší ekonomice se dnes daří. Současný počet exekutorů ale stále odpovídá počtu, který tu byl v roce 2011, kdy byl nařízen téměř milion exekucí. Dnes jich ročně zahájíme polovinu z tohoto počtu. Je nasnadě, že konkurence mezi exekutory, se stává koncentrovanějším koktejlem a jsme jakousi hříčkou ekonomiky, kdy zatímco ekonomice se daří, exekutorům se nedaří tak, jak by si představovali. Takže není divu, že o uvolněné exekutorské úřady dnes není zájem. Snížení nápadu a úbytek práce pak vede k dlouhému přemýšlení, co s tím. Nápadů je mnoho. Osvojení si nové agendy? To vyžaduje změny zákona. Jaké?
Exekutorské zápisy nám před pár lety sebrali a na jejich navrácení to nevidím. Insolvenční správci nás do svého rybníka nechtějí. Zpeněžovat majetek v insolvenčním řízení chce kde kdo. Inkasní trh už má také své silné hráče a exekutory omezuje zákaz jiné výdělečné činnosti.
A tak není divu, že někteří kolegové začnou své postavení vykládat tak, že exekutor je vlastně v postavení soudu a vyzdvihují zásadu nezávislosti jako jeden z nosných důvodů pro zavedení teritoriality exekutorů znamenající zrušení soutěže mezi nimi.
Promiňte, ale sám jsem soudním exekutorem a otázku nezávislosti jsem měl vždy vyřešenou tak, že nade mnou a účastníky řízení byl, je a vždy bude zákon. Ten mi nezávislý výkon profese nařizuje. Účastníci řízení musí pochopit, že přes tuto hranici nejede vlak a některé věci nejsou možné. Za tři roky, co jsem soudním exekutorem ani předchozích osm let, kdy jsem na exekutorském úřadě byl jen řadovým zaměstnancem, jsem se nesetkal s tím, že by s tímto vysvětlením někdo měl problém. Při výkonu své profese zůstávám pevně nohama na zemi. Skutečnost, že mi stát na dobu výkonu mého úřadu propůjčil část své vrchnostenské moci, ze mě soud ani soudce nečiní. Nadále chci mít svobodu v rozhodování i ekonomických vztazích tam, kde mi to zákon umožňuje. Překážky a obtíže spojené s podnikáním jsou jeho součástí, jsou-li překonatelné a ze strany státu oprávněné. Oprávněnost překážek kladených pod nohy soudních exekutorů končí tam, kde míra příkazů, brzd, omezení není v rovnováze k možnosti při jejich splnění ekonomicky uspět. Jinými slovy, podnikat lze udržitelně jen tehdy, když náklady jsou nižší než výnosy. O nic jiného v dané věci nejde. Způsob výběru exekutora by proto neměl být nástrojem k rozvržení trhu jen proto, že někomu se v soutěži daří víc, zatímco jiný zatím zakopává.
Do roku 2014 tento model fungoval výborně a uživili jsme se všichni. V otázce soutěže tedy problém není. Důvodem volání po změně je evidentní podfinancování oboru. Zatímco jiné srovnatelné právnické profese, zejména insolvenční správci, se dočkali navýšení některých složek v oblasti jejich odměňování, jejich odměnu navíc garantuje stát, a to i formou proplacení, není-li možné ji uspokojit z majetkové podstaty, soudní exekutoři jsou dlouhodobě přehlíženi.
Pokud stát soudní exekutory vyslechne, pak zjistí, že skutečným problémem není předluženost občanů nacházejících se v exekucích, a že nepotřebujeme zavádět sněhuláka, který každou koncentrovanou exekuci zatíží dalšími náklady spojenými s agendou předávání věcí mezi exekutory. Kdo to zaplatí? Dlužník. V zásadě každý povinný s alespoň dvěma exekucemi splňuje definici úpadku a má možnost podat insolvenční návrh a požádat o povolení oddlužení. Nikdo ho nenutí zůstat v exekuci. Je to volba každého z nich. Oddlužení ale není zadarmo. Jsou tam i povinnosti a řada omezení, které v exekuci člověk nemá a podrobení se jim je a musí zůstat v rovině dobrovolnosti. Může v něm ale i přijít o majetek, který chce zachránit. Naproti tomu v exekuci může povinný roky platit anebo se placení vyhýbat, aniž by o svůj majetek přišel. Z toho pohledu je problematika vícečetnosti exekucí vyřešena. Stát novelizací insolvenčního zákona řešení dal, ale vnucovat je každému již nelze. Pravidlo jeden dlužník – jeden exekutor proto nepomůže, protože exekuce na rozdíl od insolvence motivaci nepřináší. To bychom opravdu museli uvažovat o dalších opatřeních jako například stavění běhu úroků po dobu poctivého splácení, kde ale narážíme na již nastolené soukromoprávní vztahy, jejichž moderace není žádoucí.
Stejně tak se zjistí, že vůbec nejde ani o způsob přidělení exekutora k dané exekuci, ale o to, aby každý soudní exekutor měl alespoň elementární možnost uživit sebe, provoz úřadu a rostoucí mzdové náklady. To především znamená, že za odvedenou práci dostane adekvátně zaplaceno, že poctivě provedená exekuce pro něho nebude zdrojem ztráty, kterou už není schopen pokrýt z případů úspěšných, protože je jeho odměna nastavena příliš nízko. Zejména by mělo být zohledněna vazba náročnosti a délky řízení, kdy za složitou a letitou exekuci dostáváme zaplaceno stejně, jako za tu, kterou vymůžeme v prvním roce. Povinný dnes totiž za bezdůvodné natahování délky řízení nenese žádné důsledky. Často se proto nebrání, proto, že by tu byl důvod, ale jen proto, že může.
Přesto slýcháme, že náklady exekuce jsou vysoké a exekutoři, eufemisticky řečeno, „drazí“. Jenomže do nákladů exekuce nepatří jen poštovné a cestovné, ale kromě DPH odváděné státu, tam musí tam přijít vše, co má pokrýt provoz exekutorovy kanceláře – mzdy, nájmy, skladné, archivace a likvidace dokumentů, software, hardware, pořízení, údržba, opravy kancelářského vybavení a vozového parku úřadu, členské příspěvky apod. Stát exekutorovi na rozdíl od státních orgánů nic neplatí a podání exekučního návrhu není zpoplatněno. Srovnáme-li přitom náklady státu vynakládané na provoz agendy daňových exekucí nebo soudního výkonu rozhodnutí, pak zjistíme, že soudní exekutoři jsou výrazně levnější, tedy efektivnější. Zde je třeba vážně uvažovat nad myšlenkou opuštění státem prováděného výkonu rozhodnutí a daňové exekuce a tuto oblast přenechat soudním exekutorům.
JUDr. Lukáš Jícha
