Toto už říká i Ústavní soud ve svém nejnovějším nálezu, který byl zveřejněn tento týden. Doslova uvádí: „Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení.“ (I. ÚS 2482/13)
Ve svém dalším nálezu (I. ÚS 1506/13) se pak Ústavní soud vypořádává i s častou námitkou vzdálenosti bydlišť obou rodičů: „Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.“
Podobné stanovisko zaujal Ústavní soud k problematice školní docházky, kde „nemá předem za vyloučené, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy [např. možnost individuálního vzdělávání…, plnění základní školní docházky ve dvou základních školách ve smyslu § 49 odst. 4 školského zákona, přestěhování vedlejšího účastníka poblíž bydliště stěžovatelky, jež vedlejší účastník zvažoval, apod.]“.
Tyto nálezy jsou snad nejhezčím dárkem, jaký mohl Ústavní soud dát našim nejmenším k nedávnému Dni dětí. Každým rokem se u nás dvaceti až třiceti tisícům dětí rozpadá rodina a naprostá většina z nich tím dosud přicházela o péči jednoho z rodičů.
Nálezy byly vydány krátce poté, co Ústavní soud ve svém rozhodnutí III.ÚS 650/14 konstatoval, že „zájmem dítěte nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů“, a označil jednoznačně označil střídavou výchovu jako „co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče“.
Na toto rozhodnutí jsem reagoval v článku „Začne Ústavní soud konečně hájit právo dětí na oba rodiče?“. Připomenul jsem, že Ústavní soud již v roce 2010 vyjádřil podobný právní názor, posléze se jím však sám v jiných rozhodnutích neřídil. Chce-li Ústavní soud skutečně hájit právo dětí na oba rodiče, měl by tak činit ve všech svých rozhodnutích.
Nejnovější nálezy Ústavního soudu dávají naději, že by snaha o zachování péče obou rodičů mohla být trvalejším trendem. V příštích měsících uvidíme, zda se soudní praxe skutečně posunula. Stále říkám to, co jsem uvedl v rozhlasovém pořadu „Pro a proti“: „Byl bych spokojený, kdyby všichni rodiče, kteří se o děti chtějí a mohou starat, skutečně tu možnost měli.“
