Unie státních zástupců, nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství, si objednala analýzu toho, jak o státních zástupcích píše Česká justice. Prezentaci výsledků zadání pak interpretovala tak, že údajně odborná analýza potvrdila, že „soukromý web“ o státních zástupcích píše zaujatě a manipulativně. A že to jen potvrzuje, jak správné bylo rozhodnutí s Českou justicí od počátku nemluvit.
Tak nejprve si upřesníme výchozí fakta.
Většina médií v této zemi je soukromých. Zbytek má charakter tzv. veřejnoprávních. Což je zcela standardní rozložení mediálního prostoru ve všech západních demokraciích, kam se Česká republika řadí. Není mi zřejmé, proč považuje nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství soukromé vlastnictví médií za problém a jejich zpravodajství za méněcenné než médií veřejnoprávních.
Není to mimochodem poprvé, co soukromé vlastnictví a podnikání vůbec dostává v projevech některých členů této nátlakové skupiny, kteří se často netají obdivem k modelu předlistopadové prokuratury, negativní vyznění.
Zcela legitimní u soukromého média je, že si může stanovit svoji redakční politiku, tedy vymezit témata, kterým se bude věnovat více a kterým méně. Pokud se redakce České justice rozhodla, že z dobrých důvodů bude více zájmu a prostoru věnovat kritickému zpravodajství o práci orgánů činných v trestním řízení a konkrétně státních zástupců, nelze to hodnotit jako „manipulaci“. Což je první věc, kterou je nutné oné „analýze“ – a především její následné interpretaci představiteli nátlakové skupiny uvnitř státního zastupitelství – vytknout.
Manipulace nátlakové skupiny
V tomto kontextu působí úsměvně, že sama unie si pro realizaci svého záměru nevybrala žádnou nezávislou akademickou instituci a ani pracovníka akademického pracoviště, ale práci zadala právě soukromé PR agentuře (!), která mj. nabízí i zpracování sociologických průzkumů. Zakázku pak vypracoval dnes již bývalý akademický pracovník, sociolog Jaromír Volek. Pokud tedy výsledky odborné zakázky hodnotí představitelé unie jako odborný posudek či odbornou analýzu, lze toto naopak považovat za manipulaci.
Jaromír Volek je dnes soukromá osoba, na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity přestal působit před třemi lety, protože jednoduše musel: skončila mu dočasná lektorská smlouva a docenturu nezískal, neboť řízení bylo zastaveno vědeckou radou fakulty.
Podíváme-li se pak na veřejné dokumenty spojené s tímto řízením, zjistíme, že čtyři z pěti členů habilitační komise zhodnotilo Volkovy vědecké předpoklady jako nedostatečné. „Komise zhodnotila, že celkové publikační výkony uchazeče jsou v oboru sociologie, v němž uchazeč zahájil habilitační řízení, slabé, stejně jako celková citovanost. (…) Vědecká kvalifikace uchazeče neodpovídá požadavkům standardně kladeným na uchazeče v rámci habilitačních řízení v oboru Sociologie na MU,“ dočteme se mj. ve stanovisku komise.
Krajně problematická habilitační práce
Ta kriticky hodnotila i předloženou habilitační práci, neboť se musel vyjasňovat až dodatečně vůbec autorský podíl pana Volka na této práci. Ten totiž spoluautorství publikace v dokumentech pro komisi neuvedl a předložil ji jako své dílo. „Navzdory vyjasnění této skutečnosti považuje komise za krajně problematické, že předložený habilitační spis existenci spoluautorky knihy přehlíží a nevztahuje se k ní ani v rovině poděkování, uznání intelektuálního autorského souznění či jejího podílu na získávání empirických dat,“ uvádí se k tomu ve stanovisku komise.
Hodnotitelé pak kritizují předloženou práci pana Volka mj. pro závažné formální nedostatky i pro práci s daty a za analýzu. Ke stejnému závěru pak došla i komise. „Členové komise se však ztotožňují s kritickými připomínkami obsaženými v posudcích a považují habilitační spis za problematický v mnoha aspektech – od etické roviny vztahu monografie a habilitačního spisu z hlediska spoluautorství, přes neujasněná koncepční východiska a strukturní nevyváženost, po interpretaci dat,“ konstatuje se v hodnocení komise, podle níž předložená práce neodpovídá požadavkům standardně kladeným na habilitační práce.
Pokud tedy představitelé unie interpretují výsledky soukromé zakázky u PR agentury, zpracovanou člověkem, u něhož odborná veřejnost konstatovala, jemně řečeno, velké odborné mezery, jako „odbornou analýzu“, prostě to nelze hodnotit jinak než jako manipulaci. Ponechme stranou etický rozměr ohledně neuvedeného spoluautorství habilitační práce, což v kontextu proklamace etiky ze strany Unie působí spíše jako vtip.
Spekulace PR agentury
V samotném předloženém výsledku práce PR agentury se sice píše o tom, jak velké množství dat mělo být zpracováno, avšak až na výjimky konkrétní rozbor textů v prezentaci nenalezneme. To je bohužel problém, neboť zpracovatel nekontaktoval autory článků a nežádal například vysvětlení pro některá svá tvrzení.
Tak například se v prezentaci píše, že když se v článku neuvádí, že byl redakcí či redaktorem osloven státní zástupce se žádostí o stanovisko, tak lze usuzovat, že osloven nebyl vůbec. To je ale ryze spekulativní tvrzení, které nelze bez konkrétního příkladu nijak ověřit.
Místo konkrétních textů si zpracovatel zakázky vybral (popřípadě mu byl vybrán?) pro hodnocení a závěry skupiny textů k jednotlivým tématům, popřípadě osobám. A na nich se snaží uvádět, proč je údajně zpravodajství České justice vůči státním zástupcům neobjektivní.
Upřímně řečeno, pokud zpracovatel zakázky uvádí, že její zadavatel s posuzovaným nemluví a pak dojde k závěru, že zpravodajství České justice je neobjektivní, protože na rozdíl od soudců či advokátů přináší minimum vlastních stanovisek státních zástupců, nelze na to asi nic kloudného říci.
Soudci a advokáti komunikují, nátlaková skupina mlčí
Soudci či advokáti s Českou justicí mluví, vedou dialog, vysvětlují a reagují. Pokud Unie státních zástupců coby nátlaková skupina ve státním zastupitelství veřejně deklaruje, že s Českou justici nemluví a obdobně se chovají i její členové v různých stupních soustavy, pak je obtížné pro některé státní zástupce prostě jít proti tomuto proudu. Je to na pováženou, vypovídá to o nezdravém klimatu uvnitř soustavy, ale je to prostě fakt.
V prezentaci jsou pak některé vyložené nesmysly.
Tak například když se jako zásadní selhání redakce České justice v prezentaci PR agentury uvádí, že použila ve svých textech informace o duševním stavu korunního svědka v případu exsoudce Vrchního soudu v Praze Zdeňka Sováka.
Tyto informace ale uvedl sám korunní svědek, když se domáhal odkladu nástupu výkonu trestu. Informaci tedy sám aktivně použil, byla součástí veřejně dostupných dokumentů. A pokud Česká justice poukázala na to, že orgány činné v trestním řízení tuto poměrně zásadní okolnost jaksi pominuly v celém případu, je to přece naplnění základního novinářského poslání.
Nesmyslné je i to, že prezentace PR agentury uvádí jako další příklad neobjektivního zpravodajství případ Postoloprty a referování o kárném řízení se státní zástupkyní Pavlišovou. Prezentace uvádí, že přece byla kárným senátem zproštěna, Česká justice přesto referovala o věci kriticky.
Inu, kdo u kárného řízení seděl a kdo si přečetl nejen výrok kárného senátu, ale i jeho poměrně rozsáhlé zdůvodnění, nemůže textům o tomto případu opravdu nic vytknout. Tedy pokud to samozřejmě nehodnotíme hlediskem nátlakové skupiny, jejíž členkou paní Pavlišová je.
Osobně se mě pak dotklo, že prezentace PR agentury uvádí jako další příklad údajně neobjektivního zpravodajství referování o sporu paní státní zástupkyně Tamary Kornasové. Ta podala žalobu na stát, protože tvrdila, že byla terčem bossingu a šikany ze strany svých nadřízených, vedoucích státních zástupců. A soud jí dal zapravdu.
Kolegyně se členové nátlakové skupiny nezastali
V prezentaci se bohužel nelze dočíst co konkrétně je spatřováno jako problém. Sám za sebe musím říci, že od Unie státních zástupců, která v celé věci celou dobu mlčela, ani slovem se paní Kornasové nezastala, je to tedy echt chucpe.
No a pak tu máme asi důvod, proč byla zakázka nátlakovou skupinou PR agentuře zadána, totiž pozornost, kterou Česká justice věnuje některým osobám ve státním zastupitelství. Najmě těm, které si zvykly požadovat ve veřejném prostoru automaticky úctu a obdiv. A s médii, které je neprojeví vůbec, anebo nedostatečně, tito státní úředníci velmi dobře placení z našich daní, nemluví, popřípadě je dehonestují.
Uvádí-li prezentace PR agentury konkrétně Lenku Bradáčovou, je si třeba uvědomit kontext. Paní vedoucí Bradáčová se totiž sama svým přičiněním, aktivním vystupováním i mimo témata státního zastupitelství, stala tím, co by se dalo nazvat celebritou. Tito lidé, jak ostatně lze doložit na rozsáhlé judikatuře ESLP i českého Ústavního soudu, chtě nechtě musí strpět vyšší míru zájmu i o jejich soukromí. Opak, tedy domnívat se, že jako vedoucí státní zástupkyně mohu kdykoliv se mi zachce hrát celebritu, ale když nechci, jedná se o nepřípustnou bulvarizaci, to prostě nejde. Paní vedoucí by tímto přístupem jen demonstrovala jakousi nepřípustnou nadřazenost, která nepříslušní žádnému služebníkovi státu.
Na závěr si dovolím věc odlehčit. Jakkoliv mi přijde absurdní, že si nátlaková skupina uvnitř státního zastupitelství zadá u PR agentury, aby jí posoudila zpravodajství média, s nímž nemluví a o němž už dopředu měla utvořený názor, jsem za to rád. Jen to potvrzuje čtenářskou relevanci České justice a také to, proč je nutné velmi kriticky přistupovat k tomu, co se děje v soustavě státního zastupitelství.
Petr Dimun
