„Je to taková stínohra,“ reagoval Josef Baxa po jednání a hlasování Ústavněprávního výboru Senátu, v němž spolu se svou kolegyní, Danielou Zemanovou, nezískal minulý týden potřebnou nadpoloviční většinu. Baxa tímto označením měl na mysli stav, kdy vůči sobě slyší výtky, aniž by mu je ovšem někdo ozřejmil. Opět lze s Baxou souhlasit: celý proces výběru se zatím dá nazvat stínohrou.
Rozhodnutí senátního ústavněprávního výboru vyvolalo vlnu kritiky. Mimo jiné proto, že senátoři podle některých aktérů i médií neuvedli důvody, proč nejsou Josef Baxa a Daniela Zemanová vhodnými kandidáty na ústavní soudce.
To samé ovšem dělá, aniž by se nad tím někdo pozastavil, i tzv. konzultační panel Jana Kysely. I jeho rozhodnutí, koho prezidentovi doporučí a koho naopak nikoliv, nejsou odůvodňována. Přičemž se veřejnost ani nemá možnost dozvědět, podle jakého klíče si jednotlivé kandidáty vůbec zve a jiní pozvánku nedostanou. Pražský hrad alespoň nyní sdělil, že prezident si může pozvat k pohovoru i ty kandidáty, které panel nedoporučil. Bohužel, větší transparence se asi již nedočkáme.
K té stínohře, vedle výše zmíněného, přispívá i to, že jsme z nepochopitelných důvodů neslyšeli dodnes jasné slovo, zda prezident Pavel chce Josefa Baxu jmenovat předsedou Ústavního soudu. Ve volební kampani to Pavel „výrazně připustil“, po svém zvolení to naopak relativizoval, ale nikdy neodmítl.
Je to škoda, protože kdy jindy vést debatu o tom, jak má Ústavní soud fungovat jako instituce, kde je jeho místo v systému, jaký má být jeho vztah vůči jednotlivým složkám moci, včetně vrcholných soudů, než když bychom se bavili nad a s osobou, s níž prezident počítá do jeho čela. Těžko si totiž představit, že senátoři budou přistupovat ke každému z navržených kandidátů jako k potenciálnímu předsedovi Ústavního soudu. Na stranu druhou, pokud takový kandidát s maršálskou holí ukrytou v torně souhlas Senátu získá, už bude na takovou debatu pozdě.
Přitom v případě Baxy je bez debat jako jeden z důvodů, proč by měl být ústavním soudcem, zmiňováno jeho působení v čele Nejvyššího správního soudu. Soudu, který politicky jako náměstek ministra prosazoval, postupně jako jeho předseda personálně obsazoval a také patnáct let vedl.
Z NSS se za jeho vedení stala rozhodně respektovaná instituce, složená z valné většiny z inspirativních lidí a těžkých vah českého právnického světa. Na stranu druhou to byla pod jeho vedením (a z podstaty nově vznikající instituce) éra, kdy se NSS, co se týče svých kompetencí, rozpínal a často překračoval i původně zamýšlené hranice a meze. Naštěstí povětšinou správným směrem a k užitku občana, právní jistoty a demokratického právního státu. Problém Ústavního soudu je však právě ve schopnosti sebeomezování, v tom, aby se z něj nestal mocenský Otesánek. Je tomu potenciální předseda Baxa schopen čelit? Respektive dává jeho dosavadní kariéra záruku, že toho bude schopen? Notabene v situaci, kdy tak nějak všichni tušíme, kam konzultační panel směřuje svá doporučení a jak může být Ústavní soud složen.
Sám Baxa se na jednání ústavněprávního výboru Senátu musel vymezit vůči stávajícímu předsedovi Pavlovi Rychetskému co se týče jeho veřejného vystupování. Právě Rychetského působení v čele Ústavního soudu, zvláště v posledních letech, je však spojeno nejen s kontroverzním veřejným vystupováním. Josef Baxa byl dlouhou dobu s Rychetským v tandemu, aniž bychom do minulého týdne slyšeli jediné veřejné ohrazení se. Myslím, že by rozhodně stálo za to, aby se k tomu měl možnost Josef Baxa vyjádřit mnohem šířeji.
Stejně tak, ačkoliv jsem pozorně poslouchal každé jeho kandidátské veřejné vystoupení, jsem od něj neslyšel představu o tom, jak by měl být čtvrtý Ústavní soud složen personálně. Respektive zda by měl vůbec předseda Ústavního soudu do jeho složení promlouvat a jakým způsobem.
Napsal jsem to již opakovaně a říkám to i při všech debatách: Josef Baxa na Ústavní soud patří a nemám pochybnost o tom, že by byl dobrým, ba výborným ústavním soudcem. Jen platí to, co jsem o něm napsal již před rokem. Dovolím si to nyní zopakovat: Josef Baxa je rozhodně jedním z těch, kdo poznal, jak se role může v justici měnit v závislosti na době, v níž působíte, lidech, s nimiž musíte vejít do styku a funkci, kterou zastáváte. Vždy to zvládal bravurně, jeho „tango“ s mocí bylo elegantní a hlavně efektivní: vždy s „partnerkou“ dotančil tam, kam chtěl a diváci navrch zatleskali. Prošel si tolika rolemi, v tolika různých dobách, že není vůbec urážkou, když o něm jeden znalec justičních poměrů prohlásil, že je to s ním jako s Británií, která také nemá přátele, jen své zájmy.
Petr Dimun
