Ministr spravedlnosti Robert Pelikán nesouhlasí s usnesením Poslanecké sněmovny, kterým sněmovna vyzvala vládu, aby zvážila, zda pro zajištění zákonnosti v činnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci postačuje podaná kárná žaloba, nebo zda jsou nutná další opatření, včetně personálních.

Ministr spravedlnosti prohlásil, že „…Státní zastupitelství musí zůstat nezávislé a státní zástupci, vedoucí státní zástupci, se nebudou odvolávat na základě usnesení Poslanecké sněmovny“.

Jako politik pan ministr spravedlnosti sice nemusí souhlasit s přijatým usnesením, ale neměl by mást veřejnost úmyslně nepravdivým prohlášením.

Pan ministr Pelikán je nejen ministr spravedlnosti, ale i advokát a působí též jako vyučující na Právnické fakultě UK. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by měl elementární neznalost principu dělby moci, který se odráží v Ústavě ČR.

Dovolím si připomenout ústavně právní notorietu, kterou ministr spravedlnosti ve svém vyjádření pominul.

Článek 80 Ústavy ČR stanoví, že státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení, vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon. Nutno podotknout, že článek 80 Ústavy ČR je posledním z článků upravujícím moc výkonnou, do které tak Ústava státní zastupitelství řadí.

Naproti tomu článek 81 Ústavy, který uvozuje hlavu čtvrtou – Moc soudní, zní: „Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy“. Nezávislost soudní moci je tedy v ústavě, na rozdíl od státního zastupitelství, výslovně zmíněna.

Z ústavně právního hlediska tak lze uzavřít, že zatímco nezávislost je definována u moci soudní, tak v případě státního zastupitelství tomu tak rozhodně nikdy nebylo a není.

Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že nezávislost státního zastupitelství není definována ani v samotném zákoně o státním zastupitelství. Státní zastupitelství je v § 1 zákona o státním zastupitelství definováno jako: „…soustava úřadů státu, určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech mu svěřených zákonem“. Už z podstaty této definice je zřejmé, že státní zastupitelství není a nemůže být nezávislé. Státní zastupitelství je, jak z názvu a citované definice vyplývá, součástí moci výkonné a vykonává roli zástupce státu v určených činnostech, nic víc, nic míň.

Závěrem stojí za to odcitovat i ust. § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství: „Státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný, účinný, svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod“. Toto ustanovení v kontextu včera přijatých usnesení Poslanecké sněmovny rozhodně za připomenutí stojí…

Lukáš Trojan