Aby bylo jasno, autor těchto řádek považuje napadení Ukrajiny Ruskem za akt válečné agrese, který je třeba odsoudit, nikoliv schvalovat. Kdokoliv dnes Putinovu Rusku tleská, je hlupák a jako takový si zaslouží buď posměch, nebo politovat. V horším případě pak péči lékaře a medikaci. Aby však nejvyšší státní zástupce začal těmhle bláznům vyhrožovat trestním postihem, to bohužel nasvědčuje, že i v Jezuitské by si možná leckdo měl dopřát delší odpočinek.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydal tiskové prohlášení, v němž upozornil, že podle názoru jeho úřadu se mohou ti, kdo by veřejně schvalovali napadení Ukrajiny Ruskem či „vychvalovali čelné představitele Ruské federace“, dopustit trestných činů. Konkrétně schvalování trestného činu, a dokonce i schvalování a ospravedlňování genocidia.

Proč jinak starý a zkušený „mazák“ Stříž podlehl tomuhle druhu aktivismu, toť otázkou. Faktem ale je, že je to aktivismus hloupý a nebezpečný zároveň, neboť opět je atakována hodnota svobody projevu, jejíž omezení lze akceptovat jen ve výjimečných případech. Rozhodně ne v situaci, kdy drtivá většina obyvatel této země má jasno a ti, kdo velebí Putina, jsou odsuzováni.

Docela mne mrazí, s jakou lehkostí nejvyšší státní zástupce varuje, že „svoboda projevu má v demokratickém právním státě své limity“ a rovnou tyto limity také stanovuje. Upřímně řečeno, vůbec mému světonázoru a citu pro spravedlnost nevadí, když teď nějaký policista přetáhne pendrekem po zádech idiota, který bude říkat, že Rusko je v právu a Vladimir Putin „denacifikuje“ Ukrajinu. To je přesně ta míra omezení svobody projevu, kterou snesu. Člověk má právo na blbost, ale také by za ni měl nést okamžitě odpovědnost.

Začít ale systémově vrtat paragrafy trestního práva do samotných základů ústavnosti – zvláště v době, kdy víme, že je tu plno nevyzrálých a aktivistických státních zástupců, kteří si to jdou k soudu zkusit a hrozně je baví během těch let ničit lidem životy – to mi rozhodně jako rozumné nepřijde. Tyhle paragrafy jsou dostatečně gumové na to, aby posloužily těmto ambiciózním kariéristům v jejich tažení za jejich osobní slávou.

Ony špičky státního zastupitelství mají v poslední době vůbec nějak pocit, že je potřeba prostředky trestního práva dohánět to, co zanedbala výchova v rodinách a mizerná školní docházka. Potřebu vychovávat a napravovat společnost.

Nejdříve paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová volá veřejně po exemplárních případech, kdy by trestní právo stanovilo hranice toho, co je možné svobodně říkat a psát. Pak k tomu Nejvyšší státní zastupitelství spíchne narychlo „manuál“ ohledně posuzování a postihu nenávistných projevů, na kterém je znát jeho autor: schopný analytik a legislativec, ovšem praxí, decentně řečeno, nepolíbený. A nyní přichází aktuální výklad nejvyššího státního zástupce ohledně trestního postihu schvalování ruské agrese proti Ukrajině, který rovnou hrozí stíháním za schvalování genocidy.

Nejde jen o to, že se jedná o další projev překračování rolí a nemístný aktivismus. Ve svatém nadšení za budování lepší společnosti prostředky trestního práva totiž také můžeme brzo přijít o svobody, které jsou pro některé jedince tím pravým důvodem toho, proč je podle nich společnost špatná a „nevychovaná“. Nemluvě o tom, že takové úvahy a hrozby všem těm pomýlencům jen pomáhají ze sebe dělat oběti.

Petr Dimun